Hlavní město - s pojmem "Zanzibar" je trochu zmatek… :)
Stone Town (Kamenné město) leží na západním břehu ostrova a někdy se mu říká také Zanzibar, což ale odmítám používat, protože by z toho byl jen zmatek.
(A když už jsem se do toho pustila, tak je třeba vysvětlit přesné názvosloví: Správně pojem Zanzibar označuje celé souostroví v Indickém oceánu, východně od Tanzánie, nedaleko přístavu Dar es Salaam, které kromě drobných ostrůvků zahrnuje zejména dva hlavní ostrovy, Unguja a Pemba. A právě ostrov Unguja bývá všeobecně nazýván Zanzibarem. A puntíčkář dodává, že výše zmíněný Stone Town je jen starým historickým jádrem nynějšího rozsáhlého Zanzibar Town.)
No, takže Stone Town…
Průvodce uvádí, že historické centrum je nejpitoresknější místo s nejúchvatnější atmosférou v subsaharské Africe. Je to město kontrastů jehož kouzlo spočívá v kosmopolitním duchu a směsici mnoha kultur, kterou můžeme odečítat mimo jiné i ve tvářích zdejších obyvatel: vliv africký, indický, arabský i evropský. Však také v odůvodnění, proč byl Stone Town v roce 2000 zahrnut do světového kulturního dědictví UNESCa stojí, že se jedná o výjimečnou ukázku kulturního sblížení a vzájemné harmonie.
Na závěr tohoto přesladkého úvodu plného superlativů ocituji slavného cestovatele Davida Livingstona z roku 1866: "Toto je nejúžasnější místo, které jsem v celé Africe poznal… Neskutečné místo, kde nic není takové, jak se zdá. Jsem fascinován…"
Historický Stone Town má velkolepou a svého času bezesporu jedinečnou přímořskou frontu majestátních domů a paláců, za nimiž začíná spletitá změť úzkých křivolakých uliček. Staré domy s obviduhodnými dřevěnými doplňky, z nichž nejčastější a nejproslulejší jsou vyřezávaná ostění a vstupní dveře a portály, jsou střídány reprezentativními stavbami ať již z doby koloniální, či moderními. Jsou zde místa s pestrými obchůdky pro turisty, ale i zákoutí mlčenlivá a uzavřená, která se snaží zachovat si své soukromí a intimitu.
Nejlepší obrázek si uděláte z fotografií:
Nejzajímavější stavbou stonetownského mořského "nábřeží" je bezesporu Beit al-Ajaib, bílý dům obkroužený pavlačemi, jemuž dominuje věž s hodinami. Budově, která je jednou z nejextravagantnějších počinů velikáškého stavebního rozkvětu konce 19. století za sultána Bargaše, se říká "House of Wonders" (Dům zázraků). A právem. Své doby to byla nejvyšší budova ve východní Africe, byla to první stavba s tekoucí vodou a elektrifikací, včetně výtahu.
Zahrady Forodhani - zaujímají pruh mezi mořem a palácovými stavbami. Název vypovídá o původní neblahé funkci tohoto místa - "forodhani" znamená překladiště nebo lodní náklad a právě zde byli dříve otroci vysazováni z lodí a shromažďováni před odvedením na trh. Následně zde byly budovy celnice a teprve v roce 1935 zřízeny zahrady - i když "zahrady" je příliš honosný výraz pro místo s udusanou seschlou trávou, pár stromy a zanedbaným betonovým altánem. Přes den se tu většinou nic moc neděje - pár prodavačů suvenýrů, poflakující se místní floutci a masajové, kteří se nechávají za poplatek fotografovat.
Ale večer! Před západem slunce místo jako mávnutím kouzelného proutku ožije, své stánky tu rozbalí množství prodavačů "zanzibarského fastfoodu" a nábřeží se zaplní korzujícími a zevlujícími místními i přespolními. Mládež se koupe, skáče do vody, zamilované páry se k sobě tulí a zjihle hledí na moře, děti pobíhají a zlobí, turisti jsou vykulení - a všichni se cpou dobrůtkami. (Tedy skoro všichni - my s Jirkou jsme neměli odvahu…)
Ze všeho nejzajímavější je ale vnitřní město starého Stone Town - velmi snadno se ztratíte v uličkách a vůbec vám nevadí, že budete chvíli bloudit. Každé zákoutí je tu krásné a když zrovna nezíráte na domy s dřevěnými vyřezávanými pavlačemi, futry a dveřmi, tak kolem vás půjde někdo fotogenický, nebo se vám naskytne pohled do zajímavého krámku. Narazíte na staré perské lázně, nebo nakouknete do krejčovské dílničky.
Pokud jde o řemeslné výrobky a suvenýry, tak je pochopitelně největší množství krámků a pouličních prodavačů právě ve Stone Town. Zdejší specialitou jsou prodejci slunečních brýlí, kteří je nosí nad hlavou, zabodnuté do polystyrénových desek. Tito "pohybliví prodavači" s nekvalitním zbožím jsou povětšinou značně nepříjemní, dotěrní a vlezlí. Neustále na mne pokřkovali "mama", což mi šlo na nervy a občas jsem na ně štěkla "I´m not your mother!", načež jsem se posléze dočetla, že "mama" je svahilské označení pro jakoukoliv ženu. Ale i tak - v tom vedru a stavu trvalého promočení potem, neměl člověk vždy náladu na špásování. Naštěstí se tito otrapové pohybují povětšinou jen v několika málo ulicích čtvrti Shangani - tam, kde je největší koncentrace "jednodenních turistů".
Zdejším oblíbeným turistickým suvenýrem, kterému prostě nelze odolat, jsou malby na plátně "tingatinga" - pestrobarevné, naivní, nesmírně dekorativní vyobrazení africké zvířeny, vesnických výjevů, schématické přírody. Obrazy začal malovat a prodávat turistům někdy v 60. letech minulého století dnes již zemřelý Eduardo Saidi Tingatinga. Nebývalý zájem o jeho výtvory nastartoval obrovskou vlnu jeho následovníků, imitátorů a kopistů, kteří dnes vyrábějí "tingatinga" masově a prodávají je (za celkem rozumné ceny) prakticky všude, kam šlápne noha turistova.
Jedním z dalších stonetownských "turistických artiklů" je slavný, přeslavný Freddie Mercury - každý ví, že byl vůdčí osobností skupiny skupiny Queen, málokdo ví, že se jmenoval Farok Bulsara a narodil se v zoroasteriánské rodině indických přistěhovalců s perskými kořeny právě zde, na Zanzibaru. Ve Stone Town je několik domů, které se prohlašují za "zaručená rodná místa" tohoto charismatického muže. Ten Zanzibar opustil ve svých devíti letech a v životě se sem již nevrátil. A tak jsme s Jirkou poseděli alespoň v nádherné, romantické, po něm pojmenované restauraci nad pláží - ale sotva kolem nás s večerním šerem začal bzučet komár, tak jsme urychleně vyklidili pole… :)
Charakteristickým rysem stonetownských starých domů jsou jejich dřevěné prvky, zejména pak mohutná vyřezávaná ostění a vstupní dveře či vrata do domů. Když si o tom něco přečtete a zamyslíte se, tak objevíte velmi zajímavé a logické vysvětlení. V horkém podnebí jsou městské domy namačkány těsně na sebe, aby uličky mezi nimi byly úzké a padal na ně stín chránící chodce před tropickým sluncem. (S tím se pochopitelně nesetkáváme jen na Zanzibaru, ale všude na světě, kde bývá velké vedro.) S touto bezprostřední blízkostí obydlí zároveň ale vznikají vyšší nároky na vytvoření podmínek pro soukromí obyvatel domů, což - umocněno pravidly islámu - vede k co největšímu izolování domů od vnějšku, k jakémusi "zahalování", podobně jako se zahalují muslimské ženy.
A tak v uličkách procházíme mezi vysokými neprostupnými zdmi, balkony nad námi jsou kryty žaluziemi či ozdobnými dřevěnými mřížkami, kterým se zde říká "uzio", a jediný kontakt mezi vnitřkem domu a jeho okolím tvoří vchodové dveře. A právě o ty tady jde. Chrání vstup do domu a zároveň svou mohutností, mírou bohatosti ornamentů a složitostí zpracování signalizují všem kolemjdoucím společenské postavení a moc jejich majitele. Velmi zajímavé je, že dřevěné dveře a ostění na mnoha místech lépe odolávají zubu času, než dům samotný. Je to díky kvalitě používaného dřeva, většinou týku, nebo sezamu (týk je známý i v Čechách a často se píše po anglicku teak, ale sezam? … že by droboučké sezamové semínko mělo spojitost s tvrdým mohutným stromem? … ale takhle to psali…)
A když je řeč o sezamovém dřevu dováženém z Indie a používaném na vstupní portály,, tak jsem se dočetla, že nejspíše v této souvislosti vznikla průpovídka notoricky známá z pohádky o Ali Babovi: "Sezame, otevři se!" … prostě šlo o to vstoupit do dveří ze sezamového dřeva.
A ještě ta neblahá otrokářská minulost… Visí nad Zanzibarem jako ošklivý pavouk a hyzdí jeho dějiny … Nebudu se pouštět do jakýchkoliv rozborů a úsudků - stačilo mi, když jsem se dočetla, že v tomto punktu mají i Evropané=vysvoboditelé máslo na hlavě…
Každopádně k "povinným" turistickým zastávkám patří kobky v podzemí anglikánské katedrály, které jsou vybaveny výmluvně naaranžovanými těžkými řetězy. Zde byli otroci drženi v nelidských podmínkách v krátkém mezidobí od jejich příjezdu na ostrov do příštího trhu. Kostel byl vybudován na místě posledního otročího trhu, zavřeného na nátlak Angličanů v roce 1873.
Katedrála a kobky tvoří součást jednodenních výletů do Stone Town z plážových letovisek, takže tu výletníků bylo dost a dost, a tak jsme s Jirkou prchli.
Ale pokud jde o otrokářskou historii, tak jsme vyhledali jinou lokalitu - a tam jsme byli zaručeně sami, nejspíše jediní návštěvníci za delší dobu. Museli jsme chvilinku bloudit a tápat, ale nakonec jsme ho podle mapky našli: dům Tippu Tipa. Budova byla zavřená, s velmi majestátním vstupem (viz odstaveček o portálech výše), ale jakmile chlapík, co zevloval poblíž, zjistil náš zájem, otevřel dveře a vyzval nás, abychom vstoupili. Mně osobně malinko běhal mráz po zádech, když jsem věděla, do čeho jdu, a uvědomila si, že ulice je liduprázdná a nikdo o nás neví… Nejbohatší, protože nejkrutější východoafrický otrokář, který ovládal cesty přesunu otroků z celého povodí Konga, se jmenoval Hamed bin Muhammed al-Murjebi, ale protože měl výrazný tik, kdy se jeho tvář pravidelně svírala křečovitým mrkáním, nikdo mu neřekl jinak, než Tippu Tip. Milá, trochu legrační, zvukomalebně naprosto výstižná přezdívka pro kruťase, který na fotografii vypadá jako hodný strýčínek…
Interiér několikapatrového paláce nebyl vůbec strašidelný - byl zanedbaný, vybydlený a pobíhaly zde zlobivé dětičky chlapíka, který nás pozval dovnitř, za pár šilinků nás provedl a pečlivě nám ukazoval shnilé shody, na které nebylo radno šlapat…
V rámci vyváženosti informací a aby zde nezněly jen samé superlativy, si do Stone Town maličko rýpnu. Je jasné, že v tropickém podnebí a při velké koncentraci městských obyvatel může být problém s hygienou a kanalizací. Pakliže dnes, tak tím více v minulosti. Zmíněný David Livingstone, ten, který vyslovil městu svůj neskonalý obdiv, však ve svých zápiscích následně uvádí: "Město by se spíše než Zanzibar mělo jmenovat ´Stinkibar´" - česky třeba Smrdibar?:) - "kvůli zápachu, který se šíří ze dvou čtverečních mil nechráněné mořské pláže, kterážto je hlavní skládkou městského svinstva." S Jirkou jsme konstatovali, že se pochopitelně mnohé změnilo, ale ne zase tak úplně…
Propocení a ulepkaní jsme v poledním vedru záviděli klukům, kteří dováděli v mořské vodě na městské pláži. Když jsme si ale uvědomili, odkud a jaká voda sem přitéká, rázem jsme jim závidět přestali - pro ilustraci jsem poodstoupila a vyfotila scenérii se širším kontextem.
Ale aby kapitolka o nádherném, nezapomenutelném Stone Town nebyla zakončena tak nelibě, připojím ještě několik fotografií z hotelu Tembo House, kde jsme s Jirkou strávili noc. Chtěli jsme si hlavní město užít, a tak abychom nemuseli z Jambiani pendlovat sem a tam, oželeli jsme jeden předplacený nocleh a ubytovali jsme se v centru hlavního města. Zprvu jsme se snažili získat pokoj v uličkách starého města, v opěvovaném Emerson & Green, hotelu "jako z tisíce a jedné noci", ale bylo zde plno, a tak jsme skončili v hotelu Tembo House - skvostu v koloniálním stylu u moře, nedaleko zahrad Forodhani.
|
