Ale že jsme si po Zanzibaru jezdili…
Hned po příletu jsme si s Jirkou v hotelu domluvili přistavení automobilu na druhý den ráno. Zdálo se, že cestování nebude žádný problém. Nakonec nebyl, ale je třeba si uvědomit několik věcí:
Na Zanzibaru se jezdí vlevo. Nejen to, ale v hustěji osídlených místech je silniční provoz velmi, velmi chaotický. Dost na tom, když se dostanete do živelného dopravního ruchu v Arábii - a pro jemnocitnější nemusíme chodit ani tak daleko: stačí půjčit si auto na Sicílii nebo v jižní Itálii… A teď si k tomu přidejte ještě jízdu vlevo. Což o to, když jedete po rovné silnici, tak se to dá... když předjíždíte, tak se trochu víc soustředíte a jde to… ale nikdy nepochopím, jak se mohl Jirka tak rychle přeorientovat na řešení dopravních zmatků na složitých křižovatkách, na zorientování se v hustém a zmatečním městském provozu. V tomto punktu má můj obdiv. Ať si to každý zkusí!
Pravda, první den jsem co chvíli vyjekla, když se mnou vymetal příkopy po levé straně silnice a když jsme jen o pár centimetrů míjeli chodce a cyklisty, ale rychle získal ten správný odhad vzdáleností a začal se pohybovat s naprostým přehledem v provozu, kdy se vám u okraje (levého!!!) motají cyklisti, nevšímaví chodci a různé povozy a přitom se proti vám prostředkem silnice (po pravé straně!!) naprosto bezohledně řítí dodávky, autobusy či nabubuřelá vozidla zjevně bohatých příslušníků místní smetánky.
Legrační bylo, že po přistání v Ruzyni poté, co jsme si sedli zpátky do svého auta, to Jirku stále táhlo doleva a na dejvických křižovatkách měl malinko problémy :)
Ale zpět na Zanzibar. Auto nám přistavili dle dohody druhý den ráno. Což o to…
Přistavil nám ho jednonohý majitel, postarší pán, který s sebou měl (z pochopitelných důvodů) mladého řidiče. Jirka zběžně vůz prohlédl, jak už jsme si zvykli zejména v odlehlých koutech, které navštěvujeme a kde si půjčujeme auta, a zjistil, že rezervní pneumatika je prázdná, respektive děravá. Poukázal na to a majitel pravil, že si to kdekoliv můžeme nechat opravit. "Jak to? Kam s tím máme jet? A auto má být přeci při převzetí v pořádku, no ne?" durdil se Jirka. Nakonec to dopadlo tak, že jsme jednonohého i mladého naložili do auta a naší první zastávkou byla opravna v nedaleké vesnici, kde nám během půlhodinky defekt spravili a kde jsme též zanechali oba pány s tím, že se už sami dostanou tam, kam potřebují.
Rovněž jsme nepodcenili zdejší byrokracii a měli s sebou mezinárodní řidičský průkaz, který vám v Čechách vystaví za padesát korun na příslušném dopravním inspektorátu a který má pro Afričany kouzlo, protože je to papírový relativně rozměrný dokument. Spolubydlící z hotelu, který měl jen klasický plastový řidičák podobný kreditní kartě, s tím měl velký problém a musel kohosi ve vesnici podplatit, aby mu během pár dní obstaral jakési lejstro s povolením. Také to šlo, ale už to byla komplikace - prostě bumážka je bumážka a žádnými karitčkami se zdejší strážci zákona obalamutit nedají.
Na mnoha místech ostrova jsou totiž stabilní silniční kontroly s policajtem v budce a se spuštěnou závorou. Řidič se musí prokázat doklady a vysvětlit (pokud to zvládne), proč a kam jede. Teprve potom strážník kývne na "asistenta" a ten zvedne závoru ukotvenou v plechovém barelu zalitém betonem. Jeden takový post byl na začátku pisty k našemu hotelu, takže jsme tudy projížděli minimálně dvakrát denně. Službu majících uniformovaných mužů tu nebylo zase tolik, takže jsme po několika dnech poznali všechny.
I oni si nás už nutně museli pamatovat, což jim ale nebránilo, aby nás pokaždé znovu důkladně nezkontrolovali - a nic nepomohly moje servilně pronášené svahilské zdvořilostní fráze: "Jambo!" (dobrý den - resp.poněkud familiérnější, ale všemi užívaný pozdrav), "Habari gani?" (jak se máte?) … popřípadě "Hakuna matata :)" (žádný problém) … a když se chlap dostatečně opětovně vynadíval na naše pasy a papírový osahaný řidíčák a vracel nám je, tak "Asante sana" (děkuji) a "Kwaheri!" (nashledanou).
Poté, co si člověk zvykne na jízdu vlevo a poněkud chaotický dopravní ruch ve větších městečkách a kolem nich, se po Zanzibaru jezdí celkem pohodlně a bezproblémově. Asfaltky tvoří jen hlavní tahy, jinde jsou prašné více či méně děravé cesty, ale dá se to, protože vzdálenosti nejsou nijak enormní. S podrobnými mapami je to trochu horší - něco bylo přímo v průvodci z edice Rough Guides, něco jsme si stáhli z internetu. Krásná a všude vychvalovaná je ručně malovaná a ilustrovaná mapa, kterou v 90-tých letech nakreslil Ital Giovanni Tombazzi, a jejíž reprodukce se prodávají ve Stone Town.
Pokusila jsem se mapu vyfotografovat - jsou vidět
přehyby, ale to jí na roztomilosti neubere… :)
A díky tomu, že jsme měli možnost pohybovat se po Zanzibaru zcela nezávisle "vlastním" autem, aniž bychom jezdili s turistickými autobusy, dostali jsme se s Jirkou i do malých vesniček a zapadlých koutů ostrova.
Jako například do Makunduchi nedaleko Jambiani:
Velmi často jsme se stávali celkem snadnou "kořistí" zdejších dětí, ale zásoba propisovaček z Čech nás zachraňovala…
Krásnou vzpomínku máme na výlet podél pobřeží na sever od Jambiani. Nedaleko vesnice Michamvi nás u silnice upoutala cedule, která inzerovala "Rock restaurant" (Skalní restaurace) - vydali jsme se tedy zvědavě podle šipky. Dojeli jsme k pláži a naskytl se nám pohled na skálu s domkem. Osamoceni jsme tu byli jen malou chvilku, vzápětí se seběhly děti i dva starší kluci, z nichž se následně vyklubali provozovatelé "restaurace" a kteří nás pobízeli k návštěvě. No, moc se mi nechtělo, protože postupoval příliv, ale kdy se sem zase dostaneme, že? A tak jsme si sundali kalhoty, zuli se a jen ve spoďárech se brodili ke schůdkům na skále. Vody bylo do půl pasu, takže jsme se pěkně zmáčeli, ale vzhledem ke zdejšímu počasí to nebyl problém (zmáčení od potu jsme byli tak jako tak prakticky trvale a bylo teplo, takže nějaké prochladnutí nehrozilo).
Když jsme se vyhrabali nahoru a dosyta se pokochali krásným výhledem na širé moře na straně jedné a břeh s palmami na straně druhé, nabídli nám "restauratéři" občerstvení - a jestli si dáme kolu, nebo fantu, nebo pivo? Chtěli jsme dvě piva, a tak spolumajitel něco zakřičel ke břehu a za chvíli se přibrodil kluk se dvěma plechovkami místního Serengeti. Jelikož bylo ale teplé, tak jsme si ze slušnosti dali jen jedno, načež se kluci zeptali, jestli bychom nechtěli něco k jídlu. "Eeh?! A co máte?" (Mluvili velmi slušně anglicky, takže nebyl problém.) "Moment, máme jídelní lístek," prohlásil starší z nich a zapískal směrem ke břehu. Za chvíli přiběhl a přibrodil se kluk s jídelákem (viz fotografie) - div jsme s Jirkou neomdleli! :) Nabízeli asi pět pokrmů z ryb nebo kuřat. Jelikož jsme neměli času nazbyt a nakonec ani hlad, tak jsme s díky odmítli, ale zeptali jsme se, zda by nám nemohli ukázat vesnici - rádi souhlasili, a tak jsme se dostali do nitra skutečně neturistického zanzibarského venkova…
Pivo značky Serengeti mělo velmi působivou nálepku. Sice se rychle
odrbala, ale nemusel by se za ni stydět ani cirkus Berousek…
|
