Yucatán - můj dlouho nesplněný úkol…
 V roce 2003
jsme společně s manželem Jirkou a dcerou Klárou podnikli "středně velký okruh Mexikem", který bych hodnotila ze svého osobního cestovatelského pohledu jako velmi zdařilý - viz předchozí reportáže. Již při plánování oné cesty ale bylo jasné, že z důvodu nedostatku času naprosto nepřichází v úvahu zajížďka na poloostrov Yucatán - a to mi od té doby prostě leží v žaludku. Ačkoliv byla tehdejší cesta po Mexiku krásná, plná zážitků a zcela nových poznatků, tak od té doby vnímám "doplnění chybějící části výletu" jako úkol, který je třeba co nejdříve splnit.
V mezidobí jsem Jirkovi opakovaně nabízela, "že se o vše postarám" a jako honící pes, který nasál stopu, jsem ho netrpělivýma očima (posléze i květnatou argumentací) žádala pouze o jediné: vyslovení pokynu "vpřed!"
Z nějakého (mně dosud neznámého) důvodu se ale manžel šprajcnul, a že na Yucatán nepojede. Mezitím jsme spolu absolvovali cesty do jiných destinací, ale mne stále v hloubi duše rozčilovalo, že jsem nebyla v Chichén Itzá a že jsem si neosahala fasádu Chrámu masek v Kabahu. V můj neprospěch hrál i fakt, že letenky do této oblasti byly dlouhodobě nemile drahé. Až koncem roku 2005 se na mne usmálo štěstí v podobě výhodné nabídky "fly and drive" do Cancúnu a já byla rázem k neudržení. Jako jediný kandidát na spolucestujícího se z naší rodiny jevila mladší dcera Alžběta, které sice tehdy ještě nebylo šestnáct, ale kuráž a vyřídilku má odjakživa, tak jsme si plácly a já přešla do akce.
Vděk patří mé spolucestující, navigátorce a udržovatelce dobré nálady: Alžbětě Emilce Brůhové-Holubové. (Mimochodem: takto "nabalené" jsme byly jen první dopoledne po příletu, kdy se nebe zatáhlo souvislou vrstvou mraků - ta se kolem poledního roztrhala a obestřelo nás typické yucatánské vedro/vlhko, kterého jsme si užily habaděj po celou dobu pobytu - dalo se to celkem dobře vydržet, ale zachraňovaly nás hotelové bazény a trvalé nošení pokrývky hlavy.)
Tentokrát jsem pro jistotu zajistila ubytování předem - přeci jen jsem cítila větší zodpovědnost, když jsem cestovala sama s "tím dítětem", ale hlavně jsme se vypravily o Velikonocích - jak známo, je Semana Santa obdobím cestování a výletů nejen ze strany zahraničních turistů, ale i domácích, a tak se může stát, že v exponovaných oblastech - hlavně u moře - budete těžko shánět ubytování "nablind".
Při plánování itineráře a rezervování hotelů mi velmi pomohl "virtuální kamarád", Jorge z jakési cancúnské cestovní kanceláře, kterého jsem si zcela náhodně vyguglovala. Velmi cenné pro mne byly jeho informace týkající se přibližné doby přejezdu z jednoho místa na druhé a času, který je třeba věnovat té které archeologické lokalitě.
Nechtěla bych to příliš protahovat - let byl hladký, auto v půjčovně přistavené a hotelová rezervace zafungovala… tak co?
Nebudu zevrubně popisovat všechny naše zážitky a nebudu fušovat do řemesla historikům - opět vám přiblížím spíše praktické postřehy a své osobní dojmy, které možná pomohou těm z vás, kteří podobnou cestu plánují.
Takže hned rovnou a bez příkras několik "uvedení základních omylů na správnou míru" … mám za to, že tyto bludy, v nichž jsem já sama žila, jsou všeobecně rozšířené…
"Na celém yucatánském poloostrově je prales (respektive džungle)"… no, pravda to je - Yucatán je pokryt souvislým porostem, ale prales? Nevím, jaká je vlastně definice pralesa, ale to, co si pod pralesem představuji určitě není to, co je k vidění na Yucatánu. Okraj opravdového pralesa jsme viděli například v Chiapasu, v okolí Palenque, řeky Usumacinty, nebo v horách kolem San Cristóbal de las Casas - tam je ve změti husté zeleni několik vegetačních etáží a člověk si připadá jak u nás v botanické zahradě, akorát, že tam to prostě tak roste… Na jednom místě se tam objevují desítky druhů stromů, keřů, květin, které rostou a plazí se jedna přes druhou, páté přes deváté a do toho se ozývají roztodivné skřeky neviditelných živočichů… Ale Yucatán? Jak bych to jen kulantně popsala… je to taková suchá pralesní kleč? Prostě je zde sice víceméně souvislá zeleň (tedy spíš hnědo-žluto-zeleň), ale působila na mne dojmem nepříliš rozmanitého řídkého nízkého lesíka. Však se podívejte na fotografie… Určitě je to lepší než poušť, ale prales? … to je příliš odvážný výraz.
A navíc je převážná část Yucatánu placatá, takže krajina je zde velmi fádní a nepřitažlivá. I pokud jde o přírodní krásy, tak těch je zde věru pomálu - ale vše vynahradí moře a mayská architektura!
Takto tedy vypadá typická yucatánská krajina - rovina, kam
oko dohlédne, a souvislý řídký nikterak bujný porost.
"Karibské pláže jsou vyhlášené svou krásou - strávíme zde ideální koupací dovolenou".No, nevím, nevím, netroufnu si své tvrzení zevšeobecnit, protože jsme s dcerou těch pláží příliš neprošmejdily, ale ocitly jsme se ve dvou vychvalovaných turistických centrech - v hotelové zóně u Cancúnu a v Playa del Carmen a jedno přenocování v každém z nich nám stačilo… Velmi, velmi turistické záležitosti: změť hotelů, obchodů se suvenýry, stánků, jídelen a restaurací s organizovanou zábavou v "západním stylu", vlastní pláž nepříliš čistá … no, asi se taková dovolená mnohým líbí, ale v tomto ohledu se mi třeba odlehlejší oblasti Kanárských ostrovů zdály příjemnější.
Cancúnská "zona hotelera" - nevím, jak vy, ale já bych vzala zavděk méně
honosným hotelem, zato větším soukromím a podstatně hezčí pláží.
Playa del Carmen - turistické středisko.
"Cancún je krásné exotické město a stojí za návštěvu". Není tomu tak - Cancún je novodobá, prakticky výlučně pro potřeby turistiky vzniklá skrumáž obchodů, cestovních kanceláří, restaurací, úřadů a podobných zařízení.
Naopak to, co se mi potvrdilo a dokonce předčilo má očekávání, byla nádhera yucatánských mayských památek, zejména těch, které jsou poněkud stranou zájmu masové turistiky. Hordy autobusů a obrovské množství aut plní parkoviště v Chichén Itzá a v Tulumu, nejvyhlášenějších lokalitách, kam jsou organizovány jednodenní výlety pro plážové dovolenkáře. Ještě v Cobá a Uxmalu bylo dost lidí, ale již to nebylo nepříjemné, zato například v Labná jsme si mohly dovolit luxus osamocené a nikým nerušené chvíle duševního souznění se starou mayskou kulturou a v Sayilu jsem dokonce měla trochu strach, když jsme jako tehdejší jediné dvě návštěvnice lokality přecházely po lesní pěšince k odlehlejší mayské stavbě.
Pokud jde o praktické informace pro řidiče, tak cestování po Yucatánu v autě je velmi příjemné - silnice jsou v dobrém stavu, asfaltové a rovné, takže se dá jezdit bez problémů 100 - 120km/hod a přesuny z místa na místo probíhají rychle. Pověstná mexická tope (retardéry různé konstrukce a velikosti), které nás tolik trápily při cestování ve středním Mexiku, zde jsou pouze ve městech a vesnicích, ale na volných silničních úsecích lze jezdit v tomto ohledu bez obav. I značení je zde dobré, takže jsme prakticky nebloudily - to platí s jedinou výjimkou: komunikace v okolí letiště, zejména velká mimoúrovňová křižovatka mezi letištěm a pobřežím ponechávají nově přijedšího turistu poplašeně tápat a zkusmo se trefovat do správného směru odhadem … řekla bych, že důvodem je skutečnost, že drtivá většina turistů je z letiště odvážena hotelovými autobusy či taxíky, jejichž řidiči cestu znají a žádné ukazatele nepotřebují. Nově příchozích, kteří hned na letišti nasedají do vypůjčeného auta asi moc není…
Reportáže o naší yucatánské cestě pojmu trochu víc názorně, takže budete moci jakoby putovat s námi - na mapce vidíte celý okruh, který jsme s Alžbětou absolvovaly - a jednotlivé zastávky budu doplňovat fotografiemi.
|
