Taškent – opovrhovaný "sovětský modernismus"
vyslíděn mladými architektkami
 A máme tu rozloučení s Uzbekistánem
– hlavní město Taškent. V dubnu 1966 postihlo město silné zemětřesení, takže většina budov pochází z konce šedesátých a začátku sedmdesátých let minulého století.
Základní prohlídku po historických (zrekonstruovaných) památkách hlavního města jsme absolvovaly hned po příletu. Nevynechali jsme ani všude zmiňovaný bazar Čorsu. Tomu dominuje velká moderní budova tržnice čočkovitého tvaru, která již spadala do našeho následného okruhu po "sovětském modernismu". Uvnitř jsou velmi uspořádané a čisté prodejní pulty.
Uzbekistán – a Taškent zvlášť - se velmi snaží ukázat v tom nejlepším světle, působit co nejmoderněji a zároveň se přimykat k tradicím. To všechno by bylo v pořádku, ale nemůžu si pomoct, tady to v mnoha případech působí dosti křečovitě. Okázalost a "krása" za každou cenu, často za cenu ztráty autenticity, mnohdy až trochu legrační...
Pár výmluvných fotografií – "zlatá mládež", přičemž ale dívky v šátcích, mladíci jak ze žurnálu, paní v tradičním pestrobarevném oblečení přechází ulici, kde nikoho nevzrušuje rozmlácená vozovka, pouliční prodej tradičního "kvasu" (raději jsme neochutnávaly).
A poslední dvě fotky jsou typické: VŠECHNO OŠKLIVÉ MUSÍ PRYČ! VŠE NEVHODNÉ SCHOVAT!
Podobně jako v Samarkandu je i v Taškentu "to nehezké" skryto za plotem z vlnitého plechu. Na fotce vidíte, jak to vypadá, když se projíždí kolem ne zrovna reprezentativních obytných čtvrtí. Na druhou stranu prakticky veškerá auta tady jsou krásná, skoro nová – zejména ve městech. A je zvláštní, že 95% z nich má bílou barvu. Poslední snímek je fakt legrační. Lavička před hotelem. Je umytá, ještě pod ní zůstala louže. A jelikož zrovna za ní probíhají jakési výkopové práce, tak aby to "nerušilo", je zde decentní mobilní zástěna :))
Níže je několik fotografií z "turistického" Taškentu – v rámečcích jsou popisky.
Všichni "znalí" mi říkali: "Prohlídka Taškentu vůbec nestojí zato, je to nezajímavé socialistické město". Málem bych se tím bývala řídila, nemít ty dvě zvídavé dcerušky architektky :)
Holky nedaly jinak, než že jeden den věnujeme modernímu Taškentu. Velmi pečlivě se předem připravily – měly přesný plán a itinerář, abychom se nemotaly jak flašky pod jezem, ale jezdily účelně z místa na místo. Náš poslední uzbecký den byl tedy věnován tomuto tématu a řeknu málo: s přiděleným řidičem Fahreddinem jsme z hotelu vyrazili v 9 hodin a naši zajímavou a napínavou "stopovací hru" ukončila až tma. Stihly/stihli jsme to tak akorát!
Pro mne to byl úžasný den, kdy jsem nic neorganizovala a nechala se vozit a vodit. Dcerušky vždy řidiči řekly název, popřípadě ukázaly fotku dalšího objektu, on buď věděl a dovezl nás tam rovnou, nebo nevěděl a pro ten případ to holky měly zakreslené v plánu města a navigovaly ho.
Ještě než se vložím do "sovětského modernismu", učiním malinkou jazykovou odbočku. V Uzbekistánu se hovoří (světe div se!) uzbecky, nicméně v Buchaře a okolí je běžnější tádžičtina. Tyto jazyky jsou zcela odlišné. Uzbečtina je podobná turečtině, zatímco tádžičtina íránskému fársí. Když Tádžik mluví pomalu, rozumí mu Íránec i Afghánec.
V Uzbekistánu jsou nyní prý ruské i uzbecké školy a rodiče si mohou svobodně vybrat, do jaké budou své dítě posílat. Většina nápisů a vysvětlivek na turistických místech je také dvojjazyčně (plus někde i anglicky).
Nicméně všichni hovoří rusky, což je v této oblasti jakési esperanto... My, stará generace s povinnou ruštinou během celé školní docházky, v těchto destinacích máme nyní obrovskou výhodu oproti "anglofonní omladině". Málo platné, azbuka teď přijde vhod, i když jsme se ji učili s takovou nechutí. Jedna legrační historka za všechny: Když jsme jednou vybíraly z jídelního lístku, tak se Klára snažila něco přelouskat ze stránky s nadpisem "саламу" – Alžběta jí mrkla přes rameno a povídá – "to ani nečti, to jsou samý uzeniny!" ... hehe, haha – ale ony to byly SALÁTY :))
Nápis na fotografii mne rozesmál a připomněl mi malou historku z hluboké totality, kterou mi vyprávěla moje maminka a která se krásně hodí do tohoto jazykového okénka. V letech sedmdesátých probíhala všemožná školení marxleninismu a požadovaly se zkoušky z ruštiny i tam, kde to vůbec nebylo nutné. Takže i oční lékařky se musely podrobit pravidelnému proškolování a přezkušování. Maminka s oblibou vyprávěla scénku, kdy před zkušební komisi předstoupila její kolegyně, noblesní stará dáma. "Tak, soudružko doktorko, nebudeme vás trápit. Stačí, když nám přečtete a přeložíte kousek tady z novin, " pravil bodrý komunista a podal paní doktorce Moskevskou pravdu. Ta po chvíli přehrabování v kabelce s omluvným tónem pravila, že si v tom rozčilení doma zapomněla brýle a na ta malá písmenka bohužel nevidí. "Škoda. Co s vámi máme dělat, soudružko, tak nám aspoň přečtěte támhleten velký nápis!" rozhrnul záclony a oknem ukázal na transparent na protější zdi. (Tam bylo totéž, co jsem si vyfotila v Taškentu – "Miru mir" znamená česky Světu mír.) Paní doktorka Francová z Roudnice nad Labem ani na chvíli nezaváhala a s přehledem přeslabikovala "MUPY MUP". Předseda zkušební komise polkl, uvědomil si, že do Roudnice by těžko sháněli nového doktora odjinud, a s konstatováním "To nám stačí," napsal doktorce Francové, že při zkoušce z ruštiny vyhověla.
Jak již zmíněno, měly holky velmi pečlivý seznam a tabulku, kde byl uveden původní název a funkce budovy a její nynější stav: "zrekonstruováno", "přestavěno" nebo "zbořeno", případně připojeny fotografie. Bylo opravdu velmi zajímavé jezdit, porovnávat, fotografovat. Zíraly jsme, obdivovaly, smutnily, uchichtávaly se, podivovaly se ... a zažily jsme mnoho zvláštního a zajímavého!
(Původně jsem myslela, že zde budu jakoby odborně popisovat jednotlivé budovy, ale to by věru vybočovalo z rámce těchto cestovatelských reportáží – dost na předminulé kapitolce o islámské architektuře – takže sem umístím tak trochu halabala nějaké ty fotky a připojím pár osobních zážitků.)
Když jsem viděla, jaké úsilí tomu dcery věnovaly, jak dobře jsou připravené, jak se snaží a jak je to těší, tak jsem se pro věc rychle nadchla a zapojila se do "hry". Mým úkolem bylo domlouvat se v ruštině, shánět doplňující informace a vyřizovat potřebné.
Tak například v Taškentském Domě umělců, resp. ve "Výstavní síni Uzbeckého svazu umělců", jsme si chtěly prohlédnout i interiér a mrknout na výstavu. Klára se v pokladně prezentovala prestižní průkazkou ICOM, která je mezinárodně uznávaná a i tam, kde žádné jiné slevy neposkytují, tato funguje jako zaklínadlo. Nikoliv však v Taškentu! "Ale tahle karta je platná pro všechna muzea na světě!" naléhala jsem na ženu za okénkem pokladny. "Zděs nět muzej, eta sal expozicij!" zasadila mi jednoznačný argumentační knokaut korpulentní zlatozubá pokladní.
V prostorném foyé budovy, která nese název "Panoramnyj kinotěatr" (dříve "Palác umění"), se to jen hemžilo slavnostně oděnými rodinkami s našňořenými dětmi. Lakové střevíčky, silonové šaty s kanýry a mašlemi, sponečky a náušnice – tady se oblečení na nedělní odpoledne nefláká. Žádné džíny a vytahaná mikina! Nicméně hlavní kruhový sál byl zavřený. (Není to žádná troškařina – má dva tisíce míst!)
Zklamaně jsme tam chvíli okouněly, až jsem se jen tak nazdařbůh zeptala paní, co seděla na chodbě na židličce a prodávala popkorn, jestli neví, na koho bychom se měly obrátit, když si přejeme podívat se dovnitř. Paní pravila, že zavolá "malčika", opustila kornouty s popkornem a za chvíli přišla s uhrovitým hubeňourem v patách. Pokývla směrem k nám a nakázala mu, ať nám nezapomene pořádně rozsvítit... :)
Naprostým majstštykem byla naše exkurze do Paláce družby národů. Monumentální budova s neméně monumentálním rozsáhlým prostranstvím okolo. Všude samé kamery, nepřístupně působící zavřené portály a po okolních chodníčcích rázující členové ochranky. Nešlo ani přiblížit se k proskleným stěnám a nakouknout dovnitř. A jak jsme tak šmejdily kolem, všimla jsem si nenápadných otevřených dveří v zadním traktu. "Tak se zkusíme zeptat, jestli nás tam nepustí?" navrhla jsem. "Mami neblbni," zněla tradiční odpověď. "Ale co – snad nás nezastřelí, v nejhorším nás seřvou." A šup, už jsem využila toho, že sekuriťák šel na druhou stranu, a cpala se do dveří – a holky pochopitelně za mnou, protože zrovna o tento palác hodně stály.
Uvnitř malý kutloch, závora, pult, tři uniformovaní hlídači. A hned na nás spustili zhurta, že se sem nesmí a ať koukáme zmizet. "Móžna posetíť intěriér?" "Nět!" Vzadu v koutě se v křeslech rozvalovali dva blahobytně vypadající chlapíci, pokuřovali a se zájmem sledovali scénku, co se odehrávala před nimi. Evidentně se nudili a nejspíš to celé považovali za milé povyražení. Někdy je dobré chovat se do té míry naivně a hloupě, až svým zcela absurdním požadavkem druhou stranu vyvedete z míry ... takže jsem se obrátila přímo na ně: "My turísty. My z Čechoslovákiji. Mají dóčerky arkitěktky, any studírujut arkitěktúru. Nam óčeň nrávitsja váša madérnaja arkitěktúra. Jésli vazmóžno býlo by pasetíť eta zdánije?" Tvářila jsem se bezelstně a všechny jsme se mile usmívaly. "Pažálsta..." zaprosila jsem. Chlapi se po sobě podívali, bylo jasné, že jsou to jacísi papaláši, a nyní nám tedy ukázali, jak benevolentní mohou být. "Nu što – tak s vámi pošleme Voloďu." A bylo :))
Voloďa - jméno jsem z konspiračních důvodů změnila :) – byl nesmírně upovídaný a moje ruština bohužel zase není tak dobrá, takže jsem pobrala slabou půlku. Vyprávěl nám, že sem nastoupil jako mladý, když se stavba dokončovala, a od té doby zde pracuje, takže palác je vlastně jeho součástí, nebo on součástí paláce...
Nedal dopustit na staré poctivé sovětské technické vybavení a vyprávěl nám různé veselé historky, jak pokusy o moderní inovace selhávají. Jak staré žárovky v lustrech vydržely pětinásobek toho, co ty nové "šunty", a jak při modernizaci výtahu to někomu uskříplo nohu (?? fakt nevím, jestli jsem tomu dobře porozuměla), takže radši honem vrátili výtahy staré. Hrdě nám ukazoval "technickou kabinu" se starými poctivými socialistickými páčkami a šoupátky – kdepak ty nové digitechnologie! To tady vůbec nefungovalo!! Mezi to utrousil: "Včera tu na představení pustili pět holubů, ale vrátili se jim jen tři, tak dva tu furt někde lítají."
Na tuhle prohlídku budeme opravdu dlouho vzpomínat! :)
Na tomto místě ocituji Lonely Planet: "Na své si tu přišli sovětští architekti, kteří zde vybudovali skupinku neuvěřitelně ošklivých betonových obludností, jako je palác Istiklol – dříve Palác družby národů, který vypadá jako vesmírná stanice přistávající na Měsíci z filmu z padesátých let."
Nevím, každý to vnímá jinak, ale člověk se holt musí umět dívat, aby nacházel to, co vidět má. Chvíli mi trvalo, než jsem se to naučila... Každopádně za své "objevení" sovětského modernismu děkuji svým "dóčerkám" :)
Na fotce setkání s uzbeckými studentkami, které nás oslovily a nejspíš v rámci
nějaké školní práce s holkami udělaly rozhovor. Ten si pilně natáčely na Ipad.
A na závěr dva protiklady - fotografie dvou malých staveb: krásně zrekonstruované kavárny, která má navíc ještě poetický název – Cafe Golubye Kupola, a čajovny, "čajchany" v Samarkandské ulici, které tedy dali pěkně nafrak. Ajajaj...!
Uzbekistán je prolínačkou moderního a tradičního...
A jakým optimistickým sloganem zakončím svůj uzbecký cestopis? Tentokrát asi nezvolám "jeďte tam všichni!", protože je to země velmi specifická a zvláštní, ale mně se líbila nesmírně moc. Lituji, že jsme měly jen málo času a nemohly se zdržet déle. Určitě bych se sem chtěla ještě někdy vrátit!
|
