Samarkand – Marakanda – megalomanská
metropole militantního mocipána
 Cesta z Buchary do Samarkandu trvala asi pět hodin a nebyla nijak poutavá: pole-domy-pole-poušť ... My ji absolvovaly polehávajíce na sedačkách a střídavě hekajíce a pospávajíce, protože nám nebylo zrovna do skoku. Teprve později jsme zjistily z čeho nám bylo špatně od žaludku – člověk nebude nikdy mít dost zkušeností...
Je stará známá věc, že si cestovatelé mají dávat pozor na to, co pijí. Nikdy vodu z kohoutku, vždy jen kupovanou a balenou! A k tomu ještě kontrolovat, jestli není porušený závit uzávěru. Nenapadlo mne ale, že ani to ještě nemusí být záruka hladkého průběhu. Vodu kupujeme vždy po celých balících někde v koloniálu a postupně ji pijeme.
Při odjezdu z Chivy jsem řidiči Kamilovi nahlásila, že bychom potřebovali vyměnit peníze a koupit vodu. S výměnou se mohl přetrhnout, někam zatelefonoval a během pár minut dorazil jeho švagr v žigulíku a přivezl igelitky se sumy. Už jsme opouštěli město, tak jsem se připomínala s tou vodou, ale Kamil jen mávl rukou: "spakójno" a popojel ještě několik kilometrů ke zchátralému kiosku u silnice, který patřil evidentně nějaké další jeho příbuzné, protože se vehementně zdravili a objímali. Měla mimo jiné i balíky s vodou – sice zaprášené, ale zabalené a nepoškozené, tak jsem nakoupila. No... a bylo. Ne a ne se zbavit bolobřichu a průjmu. Jedna jako druhá jako třetí. Poctivě jsme si ve vodě rozpouštěly Smectu a zapíjely s ní léky.
Teprve dodatečně doma jsem se o tom bavila s kamarádkou, lékařkou infekcionistkou, a vyšlo najevo, že i kvalitní balená voda v nevhodném prostředí časem degraduje a může se stát závadnou. Tak máme zase jedno ponaučení pro příště...
Po cestě byla jediná kloudná "turistická" zastávka. Hned u silnice byla "sardoba" pouštní cisterna na vodu ze 14. století – zrekonstruovaná, ale velmi působivá. Přímo naproti brána jakožto jediný pozůstatek karavanseraje z 11. století.
A pak jsem si ještě vyfotila morušovník. Ten od bource morušového, co je pak z toho hedvábí... Myslela jsem si, že morušovník bude bůhvíjak ztepilý strom – třeba jako platan – když je hedvábí tak noblesní materiál. No a podívejte se na toho nezajímavého chudáčka!
A to ještě byl porod vysvětlit uzbeckému řidiči, který mluvil trochu rusky a jinak nic, co vlastně chceme vidět! ... Nechápal a nechápal. A to jsem pantomimicky naznačovala, jak bourec žere listí a pak se zamotává do kokonu, až se z toho holky mohly počůrat smíchy. Nakonec nás zachránil anglicky hovořící průvodce z jiného zájezdu, kterého jsem čapla u sardoby. Takže si zapamatujte jednou provždy: morušovník se uzbecky řekne "tutovnik"!
Samarkand... Už jen to nádherné jméno evokuje tajemno, dálky, přepych, kouzlo nepoznaného – dlouho jsem o něm snila.
V Samarkandu jsme vyfasovaly neslaného/nemastného průvodce chlapa, takže žádná velká švanda nebyla. Nicméně povodil nás po všech místních "highlights" – a že jich v Samarkandu je!
Zlatým hřebem města je prostranství Registán se třemi monumentálními madrasami. V jedné z nich měli malou výstavu historických fotografií, takže můžeme porovnat před a po, respektive do jaké míry jsou budovy nyní moderně zrestaurovány.
Z dalších monumentálních budov v rámci centra Samarkandu celkem izolovaně stojících je to a obrovská mešita Bibi Chanum. Ta byla svého času největší v celém islámském světě, nicméně vzhledem ke svým nebývalým rozměrům dosahovala samotných hranic tehdejších technických možností a začala se působením vlastní váhy rozpadat ještě před svým definitivním dokončením. Dílo zkázy završilo zemětřesení v roce 1897, takže nynější stavba pochází z velké části ze 70. let minulého století.
Pro srovnání tři fotografie mešity Bibi Chanum.
První je sken ze starší publikace o islámském umění, kde se u této fotografie píše: "... a pozůstatky, které zbyly do dnešních dnů nemohou být zrestaurovány".
Ale mohou! A jak! :) To se autoři publikace a odborníci určitě nestačí divit! – viz zbylé fotografie stávajícího stavu.
V Samarkandu je (na rozdíl od Buchary) velmi diskutabilně oddělený turistický prostor a normální město. Četla jsem o tom již předem v průvodci, nedovedla jsem si to představit, nechtělo se mi věřit... Viděla jsem, nafotila jsem. Opravdu divné. Prostě a jednoduše Potěmkinova vesnice – ale proč?
Takhle vypadá promenáda pro turisty mezi Registánem a mešitou Bibi Chanum. Lemují ji "hezké" obchody se suvenýry.
Ve zdi, která promenádu lemuje, jsou nenápadná plechová vrata. Nejsou nijak střežená, dá se jimi volně procházet. Za nimi začíná "normální Samarkand".
Město za zdí je obyčejné, ale čisté a nechápu, proč je takto odstrčené. Nic mondénního - jednoduché prosté ulice a domy, kde žijí lidé.
Timurovo mauzoleum (mauzoleum Gur-Emir) je dalším příkladem reprezentativní stavby ze zlatého období Samarkandu a jeho návštěva nesmí být vynechána.
Naprosto úžasným a zcela výjimečným architektinickým počinem je pohřebiště Šáhi Zinda. Odpradávna zde existovalo mauzoleum Kusáma, bratrance proroka Mohameda, které bylo uctíváno jako "hrobka živého krále". Ve 14. století v jeho blízkosti začali Timur a později Ulugbek pohřbívat členy svých rodin. Postupně tak vznikla celá ulice nádherně zdobených mauzoleí, která se v obdivuhodném stavu dochovala až dodnes.
A co nám v tom Samarkandu ještě zbylo? Afrasiab – nepřehledné "vykopávky", spíše jakási měsíční krajina v místech, kde bývalo město za starověku. Zdejší muzeum ukazuje v těchto místech nalezenou fresku ze 7. století – král Varchuman přijímá honosnou delegaci na slonech. Vyfotila jsem a ve fotošopu zrestaurovala... :)
Nedaleko je zčásti zrekonstruovaná slavná Ulugbekova observatoř, kde se dodnes zachovala část obrovského astrolábu. Ulugbek byl (jak jsem již psala), velmi vzdělaný vnuk Timurův, který se spíše než vládce proslavil jako astronom a matematik.
Hrobka starozákonního proroka Daniela obsahuje dlouhatánský osmnáctimetrový sarkofág a dodnes funguje jako poutní místo. Velmi nás udivilo, když jsme byly svědky toho, jak mladá moderně oblečená žena přinesla kohouta, symbolicky jeho i sebe omyla u očistného pramene a nesla ho k hrobce obětovat ... !
Když jsme se autem vracely z prohlídky na předměstí Samarkandu, tak jsme zahlédly u vchodu do jednoho z domů velký chumel lidí. "Co se to děje?" zeptala jsem se řidiče. "Mají tu svatbu," odpověděl. Poprosila jsem, aby mi zastavil, a šla jsem se tam podívat. Holky nechtěly, čekaly v autě. Doprovázel mne jen průvodce – pozdravili jsme se s muži, co postávali venku a popíjeli kořalku. Zvali nás dál.
Průvodce se vrátil do auta, já se nenechala dvakrát pobízet a nacpala se dovnitř. Dovolila jsem se, jestli můžu fotit. Neměli nic proti, pobízeli mne, ať se s nimi napiju a zvali mne na jídlo. S díky jsem odmítla, že pospícháme na "pójezd", ale fotografovala jsem jak o život. Byla jsem pro ně určitě velkou atrakcí a pobízeli mne, ať se porozhlédnu. Venku na dvorku seděli u stolů muži – jedli, pili a tančili. Mezi nimi pobíhal malý chlapeček v kroji, měl na dřevěném klacku navlečenou látku, že to vypadalo, jako by jezdil na koníkovi, a ostatní mu dávali peníze. Asi jakýsi koledník. Škoda, že se styděl a nenechal se pořádně vyfotografovat.
Ženy se zdržovaly spíš uvnitř domu a dle jejich stáří a výzdoby místností, kde se zdržovaly, jsem pochopila, že tu panují přesná pravidla a zasedací pořádek. Ty nejspíš nejdůležitější seděly na zemi kolem stěn ve vyzdobené parádní místnosti a jako slavnostní tabule sloužil jen pruh bílého ubrusu, na kterém měly naskládané lahůdky. Obyčejnější pozvané seděly na plastových židlých u stolků na verandě. Ptala jsem se po nevěstě, tak mne k ní zavedli. Zrovna vrcholily "dokončovací práce" jejího strojení a v místnosti byl i chlapík, který vše natáčel na video. Nevěsta se patřičně ustyzovala a byla roztomilá :) Popřála jsem jí hodně štěstí, rozloučila se a vypadla.
Během našeho krátkého pobytu v Uzbekistánu jsme na svatebčany narazily několikrát. Vyšňořené svatební páry se nechávají fotografovat u exponovaných architektonických památek, takže nebylo nic neobvyklého, že jsme jich několik potkaly. Nikdo neměl nic proti tomu, abych si je spolu s jejich najatým fotografem vyfotila i já...
Mezi Samarkandem a Taškentem jezdí rychlovlak Afrosijob a tento způsob přesunu mezi oběma městy je velkou atrakcí, takže ho cestovní kanceláře téměř povinně zařazují. Bezpečnostní prohlídky a kontroly dokumentů byly pomalu důkladnější než na letišti a i perón a stevardky byly náležitě vyfešákované.
|
