Nezáživná, nudná didaktická kapitola – přeskočit! :)
 Nemohu si odpustit tuto kapitolku.
Varovala jsem vás předem! ... :)
Když jsem (se značním zpožděním) psala reportáž o Uzbekistánu, tak jsem – pokud jde o architekturu – chtěla tak trochu vařit z vody a nijak se moc nezamotávat do odborných detailů. Ale nešlo to. Zas tolik jsem toho z hlavy nevěděla. A tak jsem celý jeden sychravý únorový víkend 2017 ležela v knihách, které jsem si nanosila ze všech koutů bytu a půdy, a googlila a googlila, až se mi z toho samovolně rozhodilo rozlišení monitoru a já nemohla najít stavový řádek! Věřili byste tomu? :)
Prostě jsem si v tom musela trochu udělat pořádek. A když už jsem se dočetla tolik zajímavých věcí, tak se to pokusím shrnout v této kapitolce – dělám to hlavně pro sebe, protože bych to za pár týdnů zase zapomněla :) Nejsem žádná odbornice, tak to, prosím, berte s rezervou. A kdo by tady hledal nějakou veselou historku, tak ať raději překlikne rovnou na další reportáž.
Jen abych neurazila – na začátek si prosvištíme základní pojmy – madrasa je islámská náboženská škola – každá madrasa má také pochopitelně svou modlitebnu - haram. Haram je hlavní část každé mešity – základní islámské sakrální stavby.
Tři základní pojmy: mihráb – výklenek uprostřed hlavní stěny, který určuje směr kibly – směr k Mekce, kterým se věřící modlí. A minbar – kazatelna se schůdky bývá umístěná nedaleko mihrábu.
Dočetla jsem se, že islámská architektura po celém světě se vyznačuje obdobnými tvary pro stavby různých funkcí – oblouky a kopule, mukarnasy, centrální dispozice – na straně jedné a zároveň velkou pestrostí podmíněnou místními vlivy, tradicemi a materiály na straně druhé.
Vsuvka – mukarnasy "nebeské kaskády" jsou členité trojrozměrné klenbičky, které zjem
ňují přechody mezi rovnými plochami a oblouky. Napsané to vypadá nepochopitelně, fotografie zde vše objasní:
Dalším zajímavým poznatkem je vysvětlení, že typický islámský ornament – racionální, exaktní a uzavřený – má být svým nekonečným opakováním výrazem hluboké víry ve věčný život.
Nemá se to dělat... ale tady je sken jedné dvoustrany z naprosto skvostné útlé knížečky. Způsob utváření složitých islámských ornamentů je zcela dechberoucí.
A pak ještě informace (pro mne nová a možná malinko diskutabilní), že islámská architektura se snaží o popření hmoty, aby demonstrovala dočasnost pozemského života – takže v interiérech štukovou a mozaikovou výzdobou zakrývá pevnost a hmotnost stavebního materiálu. Podobnému účelu mají sloužit glazované dlaždice, které svým leskem popírají hmotnost ... (?) ... opravdu?
Neodpustím si a umístím zde malou galerii "kopulí zevnitř". Jakmile to jen trochu jde, tak je fotografuji – jejich výzdobou jsem v orientu vždy naprosto fascinována...
Tak, a nyní konkrétně několik zvláštností zejména pro Střední Asii typických.
Monumentální vstupům do mešit a mauzoleí se říká pištak.
Charakteristickým architektonickým prvkem pro tuto oblast je íván. "Otevřená halová stavba s otevřenou přední stranou a s valenou klenbou. Princip ívánu byl patrně převzat z otevřeného stanu kočovníků." Zase nejlépe přiblíží fotografie:
Ve Střední Asii jsou některé další zvláštnosti, se kterými jsem se setkala poprvé. Tak například chanaka (chánkáh, khanqa) je uzavřený stavební komplex specifické funkce. Někde si popis zjednodušili na "sufíjský klášter", ale není to tak jednoduché. Jednalo se o "svaté místo", areál, kde žili a modlili se dervišové, zároveň ale přijímali poutníky a pomáhali jim. Řekli bychom třeba "otevřený klášter" ??
Zajímavý je systém koš, který je občas uplatňován při rozmístění významných staveb v 16. a 17. století. Tím, že se dvě budovy umístily průčelím proti sobě, se umocnil jejich monumentální efekt.
Ganč je ornamentální výzdoba používaná v interiérech ručním vyřezáváním vzorů nebo vytlačováním dřevěných matric do směsi sádry s jílem.
Kundal je charakteristická zdobná zlatá výmalba na tmavomodrém podkladu. Má připomínat tradiční místní brokát, který je také vyšívaný zlatou nití.
A ještě malý exkurs historický, přičemž nebudu zabíhat do detailů, budu se držet hlavně islámu a námi navštívených míst.
Nejprve Buchara – ta zaznamenala dvě slavná období. První bylo hned záhy, v době prvotního šíření islámu – v 9. století za vlády Samánovců se Buchara stala vedle Bagdádu, Káhiry a Córdoby jedním z hlavních center muslimské kultury a získala přídomek "Pilíř islámu". Jeden za všechny tehdejší slavné obyvatele: Abú Alí ibn Sína (Avicenna). Jedinou dochovanou stavební památkou z té doby je již jinde zmíněné mauzoleum Ismáíla Sámáního.
Třinácté století je ve znamení sjednocení mongolských kmenů – Čingischán převálcoval celou Střední Asii a Buchara byla spolu s dalšími velkými městy vypálena a zpustošena.
Ve druhé polovině 14. století se objevuje Timur (Tamerlán, Timur Lenk, Timur Chromý), krutý vůdce turkotatarských kmenů, který dobyl, zničil a vyplenil rozsáhlá území od Indie po Egypt.
Timur ustanovil Samarkand jako hlavní město své říše a s pomocí stavitelů a schopných řemeslníků, které přivezl z různých koutů dobytých území, nechal během pouhých 35 let vystavět vpravdě megalomanskou metropoli s monumentálními stavbami, jejichž pozůstatky se dochovaly dodnes. Fakt, že umělci a odborníci pocházeli z odlišných kulturních prostředí, vedl k specifickému stylu timurovského Samarkandu, který byl jakousi syntézou mnoha rozdílných vlivů.
Do dějin Samarkandu se výrazně zapsal i Timurův vnuk, mírný a vzdělaný Ulugbek, který jakožto nadaný matematik a astronom nechal postavit nejen sakrální stavby, ale i jedinečnou observatoř s obrovským astrolábem.
A opět se dostává na řadu Buchara. Čingischánův potomek chán Šejbání dává jméno dynastii Šejbánovců, která pro změnu dobyla timurovskou říši. Tehdy si již říkali Uzbeci a ze svého hlavního města Buchary vládli Bucharskému chanátu. V 16. až 18. století zaznamenalo město nebývalý rozmach díky obchodu zejména s bavlnou, hedvábím, karakulskou vlnou – ale také s otroky.
Rozdíl mezi timurovskou (Samarkand, konec 14. století) a uzbeckou/šejbánovskou (Buchara, 16. a 17. století) architekturou lze charakterizovat následně:
Timurovské stavby vznikaly výhradně ve velkých městech, byly povětšinou solitérní, monumentální, měly ohromovat. Byly velmi nákladně vyzdobené, ornamenty byly skládané z vyřezávaných kousků barevných dlaždic, nad osmiúhelníkovými základnami se zvedaly vysoké kopule.
Timur měl údajně prohlásit: "Pochybuješ-li o naší moci a síle, pohleď na naše stavby!"
Šejbánovská architektura byla skromnější, nebyla tolik okázalá. Vznikalo více nových budov i v menších městech, přičemž se upouštělo od přehnané zdobnosti a upřednostňovala se jejich funkce. Velký důraz se kladl i na stavby světské, jakými byly karavanseraje, madrasy, bazary a kryté tržnice, lázně a chanaky.
Zdivo nebylo tak monumentální, dlaždice byly jednodušší, malované, hojně byl používán lomený oblouk, který dovoloval zastřešovat rozsáhlejší prostory s použitím menších kopulí.
Naproti tomu Chiva, která byla významnou oázou již od starověku – údajně ji založil Noemův syn Šém – a prokazatelně existovala již v 8. století jako pevnost, byla srovnána se zemí perským šáhem Nádirem v roce 1740.
To znamená, že vše, co zde dnes vidíme, pochází z 18. století a nověji. Nicméně všechny stavby uvnitř Ičan-kaly mají návaznost na své středověké předchůdce. Nikde jinde nejsou historické budovy tak moc koncentrované na malém prostoru. Skutečnost, že město bylo vždy značně izolované od dalších kulturních center, se projevuje i použitím starých stavebních a dekoračních technik z předmongolského období, které jinde již byly zapomenuty nebo překonány.
Ty byly pouze zde v Chivě znovu uvedeny v život, což možná mělo zdůraznit, že právě Chivský chanát byl právoplatným následníkem starých chorézmských království. Těmito historizujícími architektonickými prvky je kupříkladu použití zdvojených cihel, jsou to glazované dlaždice s florálními vzory v barvách tmavě modré, černé a bílé, anebo použití vyřezávaných dveří, ostění a úzkých sloupů ze dřeva.
|
