Pahorky, nepálené cihly, eroze - plus historicko/kulturně sporná oáza Chiva.
Depresivní den s Aralským jezerem byl za námi a ten další začněme něčím veselejším! Hned poránu jsme se vypravily do nekropole :) – vzhůru na Mizdachkon! Kdysi zde bývalo veliké chórezmské město, ale bylo zničeno Timurem a na jeho rozvalinách vyrostlo pohřebiště, které se používá až dodnes. Hroby jsou povětšinou ohraničené více či méně okázalými ohrádkami. Na nakupené zemině jsou ponechávány dřevěné máry, přičemž povrch se často propadá, takže vzniká dojem, že hrob je stále otevřený. No, v noci bych tu pobývat nechtěla...
Cestou odsud jsme ve vesnici na předměstí Nukusu narazili na pestrý trh. Vystoupily jsme a kochaly se. Já s fotoaparátem jsem se jako obvykle kochala podstatně víc, než moje dcery, a po chvíli jsem zjistila, že je nevidím. Vzpomněla jsem si na ty zkazky o únosech a čím dál nervózněji pobíhala po tržišti a vykřikovala: "Ja potěrjala děvočky!" "Vy ně viděli mojich doček?" Nakonec nějaká dobrá žena mávla směrem k našemu autu, které stálo opodál. Holky už nebavilo na mne čekat, tak si tam šly sednout. Uff!
Pokračovali jsme dále na jih starověkým Chórezmem do oblasti, která je chráněna organizací UNESCO a které se říká Ellikkala, což znamená "padesát pevností". Nynější pouštní kamenitá krajina bývala dříve úrodnou zelenou oblastí a byla zde budována bohatá města. To se odehrávalo někdy před dvěma tisíci lety. Dnes zde uvidíme již jen vysušenou pustinu, z níž tu a tam vystupují pahorky s rozvalinami.
Chilpyk je asi nejstarší archeologické naleziště v celé oblasti. Je to neobyčejně rozměrná zoroasteriánská "věž mlčení", místo, kam byli odnášeni zesnulí a jejich tělo odevzdáno dravým ptákům. Je to největší stavba svého druhu ("dachma") ve střední Asii.
Chilpyk je relativně daleko od asfaltky a muselo by se k němu jít hodně dlouho pěšky. A tak jsme jen zastavili, posvačili u silnice a jeli dál. S dcerami jsme posléze navštívily a prošmejdily pevnost Toprak-kala, která kdysi byla chrámovým komplexem, a velmi rozsáhlou na pahorku spektakulárně umístěnou Ayaz-kala. Stavby z nepálených cihel jsou bohužel velmi erodované, a tak spíše než konkrétní historické prostředí zde člověk vnímá těžko definovatelného genia loci.
Zato Chiva, jedna ze tří stěžejních uzbeckých turistických perel ... ta je historicky polopatická až dost! V Lonely Planet se píše: "Historické centrum Chivy je tak nádherně zachovalé, až bývá kritizováno, že postrádá život, že je pouze jakýmsi muzeem."
Toho dne jsme kvečeru dorazili do Chivy, slavné oázy na Hedvábné stezce, kdysi nesmírně bohatého kvetoucího města, a tak jsem si mohla udělat vlastní úsudek.
Inu – je to tak trochu skanzen, velmi turistická záležitost. Historické centrum je vlastně jedna velká pevnost = kala. V tomto případě se jmenuje Ichan (Ičan) kala. V srdci starého města je skrumáž paláců, mešit, madras, turistických obchodů, zákoutí, restaurací, "vzorových dílen" a stánků se suvenýry.
V rámci mnou připraveného "snobského zájezdu" jsme vždy měly místního průvodce. V Chivě jsme se dalšího rána setkaly s líbeznou, půvabnou a zdrženlivou Umidou. Byla těhotná, decentní a moc jí to slušelo v módně střiženém kabátku z tradiční látky.
Naše průvodkyně Umida nám hezky anglicky povídala a provedla nás bludištěm zdejších mnohdy na sebe přímo navazujících paláců, mešit a madras. Měla jsem velkou snahu dělat si poznámky, vnímat a rozlišovat jednotlivé stavby v rámci staré Chivy. Ne. Nešlo to. A ostatně k čemu? Prostě jsem se nechala vodit, obdivovala, pozorovala, fotografovala, poslouchala a snila. K čemu je informace, že tahle fotografie je z Madrasy Arab-Chána, tahle Jusufa Jasulbašiho, tohle je palác Taš-Chauli a tamto mauzoleum Pachlavona Machmuda... ? Napíšu to na rovinu: mám z Chivy guláš! :)
Nicméně... ! Nicméně: Zapisovala jsem si zajímavé "drby" – jako třeba že chán měl ve svém paláci harém (to není překvapující), ale ten byl velmi účelně architektonicky pojednán. Jelikož zde bylo povětšinou vedro, tak byly prostory, resp. "místnosti" otevřené, vzdušné a zatahovaly se pouze pomocí obrovských závěsů. Chán měl pro sebe pochopitelně ten největší, následovaly čtyři menší pro jeho čtyři hlavní manželky a naproti přes dvůr byly pokoje s balkóny pro jeho konkubíny, přičemž si chán libovolně rozhodoval, se kterou z dam bude trávit čas.
A ten velký kruhový válec uprostřed nádvoří je podstavec pro chánovu jurtu!
V Chivě jsem se setkala se skupinou britských uměnílačných seniorů. Měli zcela fenomenální průvodkyni, která jim nesmírně poutavě přednášela. Chvíli jsem natahovala uši – zrovna vysvětlovala pojmy "arabeska / geometrie / kaligrafie" a ukazovala to na konkrétních příkladech uvnitř harému. Usmyslela jsem si, že s nimi někam pojedu příště ... když jsem se ale posléze podívala na webovky této anglické cestovní kanceláře zaměřené na umění a na její ceny, tak jsem se zase zklidnila... :)
S Alžbětou jsme vylezly na nejvyšší minaret ve městě, či lépe nejvyšší minaret v celém Uzbekistánu. Minaret madrasy Isloma Hodži měří 57 metrů. Opravdu jsem nepochopila, proč udělali 40cm vysoké stupně? (Asi aby jich nebylo tolik.) Ale bylo to něco příšerného. Nahoru jsem se silou vůle dotlačila – chtěla jsem mít fotky z ptačí perspektivy, tak jsem šplhala.
Ale dolů? To byl holý boj o přežití! Zkuste si to! Vykloktaná kolena, nohy rozklepané, svaly už vypovídají službu. Zábradlí žádné. Kontrolovala jsem každý jednotlivý krok dolů – protože kdybych upadla, tak by to byl hukot! A to jsme se ještě protahovaly kolem pubertálních zamilovaných párečků, které se chodí na schody minaretu pusinkovat ... co je to za zvyk?! :) Nakonec jsme se dolů dohrabaly a já pak tři dny nemohla pořádně chodit – ach jo. Jestli na tom nakonec nebyla nejlépe Klára, co nemá ráda výšky, a prozřetelně raději vyčkala dole...
Tahle fotka z vrcholku minaretu mne stála hodně námahy...
A v Chivě jsme taky zahlédly chumel svátečně ustrojených lidí. Mezi nimi největší pozornost přitahoval chlapeček v bělostném úboru, na hlavě třpytivý turban s pírkem. Vypadal jak malý maharádža a zjevně se vše točilo kolem něj. Dovolila jsem se, jestli mohu fotografovat, dostala nadšený souhlas polichocených příbuzných a zeptala jsem se, co se to vlastně děje. Usuzujíc z nepříliš optimistického výrazu malého oslavence jsem to už předem trochu tušila, takže mi jen potvrdili mou domněnku: vedou synka (chudáčka!) na obřízku.
Velcí páni kluci to už mají dávno za sebou a tváří se světácky...
Co ještě k Chivě dodat? ... Nemohla jsem přitom nemyslet na Český Krumlov – město pro turisty narafičené. Nádherná malebná zákoutí, ale ne vždy docela uvěřitelná. Kdo to bude posuzovat / odsuzovat? Tady je Chiva fotogenická, krásná, ale dá mi dost práce to brát zcela vážně:
Níže je několik fotografií z "normálních", neokázalých zákoutí historické Chivy, které se mi podařilo nacvakat, když jsem záměrně odbočila ze zaběhlých turistických tras. (A nezapomeňme na trolejbusovou linku Chiva – Urgenč! Nějakých 35km !)
A úplně nakonec, abychom měli změnu oproti starověku a "středověku" – Asfandijorův palác z počátku 20. století. Přízemní budova vně hradeb Ičan-kaly s přebujelými dekoracemi zdí a stropů – a co teprve, kdyby tam byl příslušný mobiliář! :)
|
