Fotografie zmutované a zbastlené...
(květen 2013)
Když to nejde po dobrém, tak to musí jít po zlém...
... když to nejde přirozeně, tak to musí jít ve fotošopu! ... :)
Jak již bylo v reportáži o fototechnice zmíněno,
velmi mne baví stylizovaná aranžovaná fotografie postav v plenéru. Vzhledem k tomu, že mám fotografování jen jako koníčka, a tudíž mu nemohu věnovat příliš mnoho času pro všeliké pokusy a omyly, musím v těchto případech "vařit z toho, co je k dispozici". Když se domluvím s modelkou na určitý den a hodinu pro zlatavé zářivé fotografie, protože celý týden svítí slunce, tak ve chvíli, kdy konečně dorazíme na místo určení a na nebi je bubák, který se odmítá hnout, je zapotřebí změnit taktiku a ustoupit od zamýšleného projetku. Velmi často podobná zdánlivě "beznadějná situace" ve výsledku dopadá podle rčení, že všechno zlé je na něco dobré...
Vyrazily jsme fotit do "zlatého objetí zapadajícím sluncem" ... hm.
K této fotografii se váže ještě jeden zvláštní aspekt. Jitka se mne zeptala: "Co mám hrát?" Já (nervózní, že nesvítí slunce), vztekle odpověděla: "To je úplně fuk!", načež ona mne uzemnila: "Já myslela, jak se mám tvářit - když hraju veselou skladbu, tak se usmívám a když smutnou, tak jsem vážná..."
Při zahraničních cestách bohužel už vůbec není k podobným inscenacím příležitost, a tak si tento nedostatek alespoň částečně kompenzuji dodatečným "vyráběním hloupostí" v počítači.
Někdy je až zarážející, z čeho je vlastně montáž poskládaná. Jako příklad velmi ráda uvádím jeden ze svých prvních počinů v tomto duchu, dílko, které jsem pojmenovala "Ach, ta mrštná ocelová lasice..." Fotografie sice vznikla v Čechách, a tudíž není "cestovatelská", nicméně dopravní prostředek a lačný pohled vpřed evokuje dálky a touhu po poznání :)
Stará lokomotiva stávala (a už bohužel nestojí) před českobudějovickým nádražím. Nechtějte slyšet, co jsem musela vytrpět, když jsem se jednoho letního dne povalovala po chodníku s fotoaparátem u oka, abych získala záběr z podhledu, přičemž na mne pokřikovali štamgasti ze zahrádky přihlehlé hospody. Odvážná železniční slečna je má dcera, kterou jsem fotila doma na zahradě před lajntuchem, aby se mi pak snáze "ořezávala", přičemž jí druhá dcera foukala ventilátorem do vlasů...
Ano, smontovat a zbastlit se dá ledacos... Nemyslím, že by si toto počínání zasloužilo apriorní pohrdání, ale vždy je nezbytné na rovinu přiznat, že se jedná o hříčku a slepeninu... Odsouzeníhodné by bylo vydávat takovou fotografii za autentickou.
Moje první "cestovatelské montáže" vznikaly až ex post při náhlém hnutí mysli či chvilkovém nápadu. Nicméně na základě prvních pokusů a zkušeností jsem při následném cestování už vždy byla jaksi ve střehu a od určité doby vždy číhám a vybírám místa, která se mi jeví "jako stvořená pro modelku". Zajímavé lokace fotografuji do zásoby už s tím úmyslem, že do kompozice bude posléze začleněna figura, takže dbám, aby měla dostatek prostoru.
Moje první "zahraniční montáže" byly typu "vyšlák" ... :)
(Možná by bylo zajímavé uvádět místa, která pro tato dílka posloužila: 1/ jihoitalské Trani, 2/ sopka Etna, 3/ sicilské Agrigento, 4/ marocký Meknes.)
Některý "vyšlák" se docela zadaří, takže se tváří jako původní záměr ... :)
(Zazi - Bilbao, Guggenheimovo muzeum.)
Jak již bylo výše uvedeno, postupně jsem v této oblasti přešla k "seriózní práci", takže jsem kupříkladu věnovala celý den intenzivnímu ateliérovému fotografování se sličnou slečnou Danielou za účelem následných montáží do předem vybraných fotografií z cest. ... pak už jen zbývalo sednout k počítači, nalít si víno a rozbalit čokoládu... :)
Opět uvádím vysvětlení k lokalitám: Petra, Jordánsko... Ait Benhaddou, Maroko... Hoover dam, USA... kdesi v Jordánsku... mešita Abu Darviš, Ammán, Jordánsko... Zanzibar... Mrtvé moře... Fez, Maroko... Petra, Jordánsko... Jambiani, Zanzibar... kdesi v USA.
Základ pro tuto montáž je z jordánského vádí Rum, místa
spojeného s legendárním Lawrencem z Arábie.)
Kvůli montážím se dlouhodobě věnuji pečlivému "sběru surovin", jak tomu sama pro sebe říkám... přičemž v počítači mám speciální stejně pojmenovaný adresář. Fotografuji různé struktury, zdivo, kamínky, zeleň, ale i bizarnější objekty, jakými jsou například mořské plody, skleničky, skrumáže broučků nebo letící ptáci... To vše se pak někdy může hodit do montáží a koláží.
Mou devizou a předmětem jakési osobní fotografické cti je skutečnost, že bych do montáže nikdy nepoužila materiál, který bych získala někde jinde, který bych stáhla z internetu - vždy a výhradně pracuji jen s tím, co sama vyfotografuji.
(Ehm, máme tu ovšem drobné výjimky, že... :) ... vzpomínám si ale všeho všudy pouze na dvě, přičemž jednu z nich máte ke konci tohoto článku - detail malby ze Sixtinské kaple, který jsem potřebovala pro pivní montáž, není z mého fotoarchivu...)
Takže například obraz Andyho Warhola použitý k této montáži jsem nikde pokoutně
nestáhla, ale "poctivě" osobně vyfotografovala v MoMA v New Yorku... :)
Zcela specifické a výsadní postavení mezi "surovinami" mají mraky. Mraky jsou veledůležité a s jistou nadsázkou lze říci, že tak, jako "šaty dělají člověka", "mraky dělají fotografii". Svého času jsem se velmi intenzivně účastnila dění na jednom fotografickém serveru a velmi často se zde ozývala výtka (pardon, cituji) "hezká krajina, ale škoda té vyblité oblohy".
Nyní se trochu rozepíšu. Je tu otázka autenticity fotografie, její výpovědní hodnoty. Jsou známy případy reportážních fotografů, kteří přišli o zaměstnání v novinách, když vyšlo najevo, že na fotografii, kterou poskytli tisku, cosi vyretušovali. Jistě, dokumentární fotografie má svá přísná a jednoznačná pravidla - ale já nejsem agenturní fotografka. Na druhou stranu mám jakýsi svůj "interní fotografický morální kodex" a bylo by mi proti srsti přimontovávat dramatická oblaka k panoramatu Florencie, o které píši v cestopise. Na reportážních fotkách maximálně někde vymažu elektrické dráty, vodárenskou věž na obzoru nebo neforemnou paní v oranžových šortkách, co se motá před renesanční kašnou... Ale netroufla bych si zásadněji dotvářet momentální atmosféru toho kterého místa...
Při cestování je vždy jakousi třešničkou na dortu, když se poštěstí nachomýtnout se na atraktivní místo za zajímavých "nadstavbových podmínek" - většinou jsou to již zmíněné mraky nebo zvláštní nasvícení ... někdy ale i kupříkladu momentální okolní vegetace...
Občas se prostě zadaří být ve správný čas na správném místě - a pak to stojí za to...
Kostel v jihoitalské Molfettě by vlastně nebyl ani moc zajímavý, ale přicházející bouřka z něj udělala místo nadmíru působivé... Zato barokní chrám v sicilských Syracusách je krásný už sám o sobě - přídavné mraky ale jeho "dynamický barok" ještě více rozvášnily. Poslední fotografie je v tomto ohledu jedna z mých nejvzácnějších. Vysoko položené argentinské solné pláně Salinas Grandes jsou téměř vždy vyprahlé. My jsme se zde však ocitli v raritní situaci - po nebývalých vydatných deštích byla soliska pod několikacentimetrovou vrstvou vody, v níž se brouzdající postavy fotogenicky odrážely ... a nad tím ta mračna! ... ááách! :)
No jo, ale takové štěstí má člověk jen občas a hlavně u toho většinou nejsou ty krásné slečny, a tak se musí "bastlit ve fotošopu" :)
Impozantní klášterní kostel ve francouzském Pontigny jsme navštívili již několikrát. Z předchozích cest jsem věděla, že je před ním velké pole. Jednou tu byl obilný lán, podruhé strniště. Když jsme se k němu blížili v květnu 2013, projížděli jsme krajinou s plochami fotogenické žlutě kvetoucí řepky. Hrozně moc jsem si přála, aby na tom poli v Pontigny byla řepka... A ona tam nakonec byla řepka!!! :)
Pak už bylo jen otázkou chvíle práce v počítači, kdy jsem francouzskou řepku nakřížila s českou řepkou, v níž jsem už z dřívějška měla nafocenou Zazi v modrých šatech... :)
A když už, tak ještě jedna francouzská řepka a ještě jedna Zazi - a když k tomu ještě navíc v archivu najdete létající padáky (stejně žluté!) nafocené o pět let dříve v Chorvatsku ... tak neudělejte z toho lhotákovskou koláž! :)
A tím se obloukem vracíme k tématu tohoto článku, k "okatým montážím". Když už byla řeč o mracích, obloze a zdrženlivosti ve věci úprav dokumentárních fotografií, veřejně a bez uzardění se hlásím k používání mračen sesbíraných bůhvíkde ve svých "kratochvilných fotografiích" :)
Někde jsou mraky hlavním motivem - zejména pak u montáže,
kterou jsem nazvala "Vládkyně okluzní fronty"...
Jinde mraky jen dokreslují "módní fotografii". (Slečna Helena pózuje na poli u ospalé jihočeské vísky, zatímco mraky jsem fotografovala nad libanonským Tyrem, kde jsme s Jirkou měli trvalé lehké mrazení v zádech, protože se tato oblast občas ocitá pod raketovou palbou...)
Často se stává, že vyfotím hezkou slečnu v ateliéru, ale fádní papírové pozadí mne neuspokojí, a tak pátrám ve svém archivu a snažím se jí najít odpovídající (nebo provokující) prostředí, doplněk, atmosféru...
|
Slavná slečna Jitka a Onufriova kašna v Dubrovníku. |
|
Stejná, stále slavná jihočeská Jitka tentokrát na Zabriskie point v kalifornském Death Valley. |
|
Helena a newyorské mrakodrapy. |
|
Klára a profláklé Gaudího komíny na střeše barcelonské Casa Mila. |
|
Tančící Zulay jsem jednou zcela atypicky umístila do vestibulu Chrysler building v New Yorku... |
|
... a podruhé naopak zcela typicky k dřevěnému stropu libanonského zámečku Beiteddine. |
|
Zazi ve vypjatém okamžiku s drakem z lublaňského mostu a špačky z Alsaska. |
|
|
Dřevěný strop italské vily Valmarana ai Nani se mi hodil hned do dvou montáží - jednou s ledovou královnou Radkou, podruhé se Zuzou nakříženou Goyou a Dumasem. |
Někdy se mi cizokrajné záběry hodí i pro "oficiální zakázky"...
Níže najdete (už dost staré a kdoví, jestli tam stále visí) polopatistické montáže pro českobudějovickou restauraci Vatikán ... fotografii k CD Žalmana Lohonky (jako pozadí byl použit snímek ze severoamerického "města duchů" Bodie) ... dvě ukázky z kalendáře Citroen ... a reklamní fotografie tria Musica dolce vita (původní záběry jsou z baziliky ve španělské Zaragoze a ze zahrady Majorelle v marockém Marakeši).
Jindy použiji vzdálené motivy pro "dárkové fotografie" :) ... mexické Xochicalco a Forum romanum v Římě.
A nakonec kvízová otázka: Co to vlastně je?
(Slečna Tereza a strop římského Pantheonu)
... a přitom jsou to takové blbosti - že jo ... :)
|
