Jak to bylo s mozaikami...
(duben 2013)
Mozaiky jsou (na rozdíl od podstatně choulostivějších nástěnných a jiných maleb) jednou z mála možností jak se nám dodnes mohlo zachovat starověké dvourozměrné figurativní umění. Reliéfy, rytiny a například keramika, jsou zde také, ale mozaiky svými rozměry a zejména barevnými možnostmi v tomto ohledu zaujímají jedinečné postavení. A proto jsou tak ceněny ... a proto je mám tak ráda!
Je třeba si ale uvědomit, jaká je potíž s jejich uchováváním pro příští pokolení, zejména v posledních desetiletích, kdy je archeologickým památkám věnována čím dál větší péče - někdy ale ke škodě návštěvníkově...
Mozaiky (alespoň pro mne) mají největší kouzlo, když jsou na svém původním místě - většinou jako ozdoba podlahy chrámu, paláce či honosné vily. Bohužel jsou velmi často z těchto původních umístění "transferovány" do muzeí. Já nevím, úplně se to vě mně kroutí - na takovéhle mozaiky mne ani moc nebaví se dívat ... scenérie, která zdobila podlahu atria a dotvářela atmosféru domu zasazeného do určitého historického a emotivního kontextu, a vy na to teď koukáte na zdi v nějakém muzeu a hned vedle jsou dvířka hydrantu. Zajímavé, že u soch mne to tolik neirituje... sochu holt můžete postavit skoro kamkoliv, jako vázu, ale mozaiku vnímám přeci jen více jako součást architektury, jako součást konkrétní stavby, konkrétního místa - byť by z budovy měly zůstat jen nízké obvodové zdi...
Ano, ano, vím - je to složité. Jde o ochranu před povětrnostními vlivy a nenechavci - tohle chápu.
Vzpomínám si na příhodu, kdy jsem v šedesátých letech minulého století jako malá holka navštívila spolu s rodiči Douggu, antické rozvaliny v severním Tunisku - tehdy se na konci prohlídky náš místní průvodce shýbl, z nezpevněného okraje mozaiky vyhrábl hrst kamínků a s úsměvem je nasypal do ruky mamince: "Madam, vezměte si to na památku!" Vím, že mu maminka začala vysvětlovat, že to přeci nejde, co by z mozaiky zbylo, kdyby takovýto suvenýr dal každému návštěvníkovi ... ale výsledek byl velmi rozpačitý - pán to ani moc nepochopil ... proč by přeci nemohl dát dárek někomu, kdo mu byl sympatický?? (a dal mu hezké spropitné...)
Jistě, to je extrém, od té doby se mnohé změnilo, archeologická naleziště získávají řád a jsou hlídaná zodpovědnými lidmi (snad...). Nicméně následující zážitek z Izraele tomu moc nenasvědčuje...
V devadesátých letech jsme s Jirkou navštívili lokalitu Mamshit, pozůstatky starého nabatejského města - na prospektu byla fotka hezké mozaiky a když jsme se po ní sháněli, ukázali nám prázdný plácek s urovnaným štěrkem a sdělili nám, že mozaiku před nedávnem zničili vandalové (??!! jak je to možné?), ale že ji brzy znovu dají dohromady a při příští návštěvě ji budeme moci zase obdivovat... ??!! ... čemu pak tedy má člověk věřit? Co je opravdu staré a co ponovu poskládané? V Mamshitu jsme od té doby už nebyli, tak nevíme, jak to dopadlo.
Takže nechat na místě, aby všem dalším pokolením zbyly jen oči pro pláč, nebo přenést na jiné neosobní místo a tam vystavovat ve skrumáži dalších artefaktů posbíraných odjinud?
Kompromisem je budování "ochranných staveb" ... jejda, jejda - další hrůza! Pochopitelně ne vždy je peněz nazbyt, takže ochranné stavby jsou často co nejjednodušší a nejodpudivější. V rámci archeologického areálu bývají tu a onde roztroušeny nevzhledné šedé barabizny se střechou z vlnitého plechu. Uvnitř bývá kolem zaprášené mozaiky chodníček s kovovým zábradlím a několika špinavými okny sem proniká trochu světla zvenčí, takže toho moc nevidíte a jestli vidíte, tak určitě nevyfotíte ... ani tu nemusí být zákaz fotografování! (To pochopitelně trochu přeháním, ale často to tak nějak je...)
Nejhorší zážitek v tomto punktu máme ze sicilské Piazza Armerina, kde jsou pozůstatky rozsáhlé přepychové císařské vily ze 4. století s velkým počtem nádherných zachovalých podlahových mozaiek. (Největší zdejší turistický hit jsou z kamínků vyvedené ženy v antických bikinách! ) :) Nad mozaikami je vystavěn systém jakýchsi "skleníků" - průhledných chodeb a stavbiček, které (protentokrát) nejsou úplně škaredé, poskytují (protentokrát) dostatek světla k obdivování mozaiek, ale to je právě ta zrada! - slunce pálí skrz sklo ... horko a nehybný vzduch. Lokalita je hojně navštěvovaná, takže se na úzkých chodníčcích a plechových schůdkách, které se vinou vnitřkem, tísní a cpou desítky turistů - nejlépe v organizovaných skupinách, takže tvoří ucpávky. My s Jirkou jsme tu byli někdy v dubnu a museli jsme předčasně odejít, protože se nám z vedra a vydýchaného vzduchu dělalo mdlo - a co potom letní měsíce, kdy je k zalknutí i venku?
Jak staré je tohle vyobrazení? 4. století nebo 20. století ???
A konečně se tedy dostávám velkým obloukem k blízkovýchodním, zejména pak jordánským mozaikám.
Zdejší byzantské mozaiky, které vznikaly ve 4. až 6. století, jsou proslulé. Centrem jejich tvorby bylo město Madaba, kde jsou dodnes mnohé z nich k vidění, a další se nacházejí ve vykopávkách povětšinou sakrálních staveb v bližším či vzdálenějším okolí. Již před cestou jsem dostala velmi zajímavou knihu, která se sice jmenuje "Ummájovci - vzestup islámského umění", ale velmi detailně se zabývá i těmito křesťanskými mozaikami na území Jordánska. V publikaci je mnoho fotografií s úžasnými mozaikami "in situ", v jejich původním umístění pod širou oblohou ... takže jsem se velmi natěšila a spolu s dcerou Klárou, po umění prahnoucí :), jsme vyvíjely soustavnou diverzní činnost v rámci naší čtyřčlenné výpravy tak, aby lokalit s mozaikami bylo navštíveno co nejvíc...
Zde malinko odbočím: Nemohu nevzpomenout jiskřivé radosti své dospělé dcery při "dámském výletě" do severní Itálie - jely jsme jen samy dvě a potulovaly jsme se podle libosti. Řeklo by se, že ženské do Itálie jezdí za svetříky a botičkami... je dosti příznačné, že zrovna v místě dálničního uzlu Palmanova, kde prý je jakýsi obrovský outlet, v němž se úúúžasně nakupuje, a který mi kamarádky mohutně doporučovaly, požádala Klára, zda bych to mohla stočit do nedaleké Aquileie. A když ve zdejší bazilice skutečně našla na podlaze mozaiku s vyobrazením Jonáše odpočívajícího pod jakýmisi okurkami, což jí zčásti vneslo světlo do problému, kterým se v rámci studia zaobírala, a to středověkou polemikou, zda prorok jsa vyvržen velrybou znaven spočinul pod rostlinou z čeledi tykvovitých či břečťanovitých :)) - tak její nadšení bylo tak výbušné a intenzivní, že jsem se tím dočista nakazila. A tady si ještě rýpnu, že to byl jediný případ, kdy mne spravedlivá a čestná dcera Klára nejenže neplísnila, že fotografuji v místech, kde je to zakázáno, ale ještě mne k tomu ponoukala! :) ... (Ne, že bych já sama nebyla čestná a spravedlivá, ale když jde o fotografování, tak někdy získají vrch mé záporné vlastnosti... :) )
Nádherný interiér baziliky v Aquileie s rozsáhlými podlahovými mozaikami, detail Jonáše pod oním skočcem, či co to tedy má být... a nakonec jsem neodolala, abych sem neumístila vyobrazení okamžiku, kdy je Jonáš polykán velrybou, přičemž nejbizarnější ze všeho je právě ta velryba :)
Tak snad už konečně to Jordánsko:
Začnu pozitivně - moc krásná a stále na svém místě je slavná "madabská mapa" - fragment původně velmi rozsáhlé mozaiky uvnitř kostela sv. Jiří v Madabě, která měla zcela praktický účel - sloužit jako vodítko křesťanským poutníkům po Svaté zemi. Je zpracována s velkou přesností a ohromným smyslem pro detail - Jeruzalém je obehnán hradbami s 21 věžemi a šesti branami, je vidět hlavní třída cardo maximus a dokonce i Chrám Božího hrobu, řeka Jordán je plná ryb a jedna z nich, která zabloudila k Mrtvému moři, honem plave zpět, oáza Jericho je obklopena datlovými palmami ...
A pak to začalo... dali jsme se do shánění mozaiek, které jsme si vykoukali v knížce a v průvodcích.
Takže první věc: Madaba - Hippolytova síň ze 6. století s výjevy ze stejnojmenné řecké tragédie - hlavní hrdinka Faidra je malinko upozadněna a všemu dominuje "koketní mozaika", na které mimo jiné Afrodité vyplácí vlastním sandálem jednoho z kupidů na prdýlku, zatímco jiný kupid strčil hlavu do včelího úlu. Mozaika byla zaprášená, neduživá, omšelá a oproti mému (naivnímu) očekávání, podloženému fotografií z knihy (bůhvíjak starou), byla uvnitř bytelné budovy s bídnými okny. Musela jsem tedy vynaložit veškerý svůj um fotografický a následně počítačový, abych z daných podmínek vytěžila koukatelný výsledek. (Možná bude zajímavé srovnání původní a upravené fotografie... ať žije Photoshop!!!)
Podrobnější prozkoumání hory Nebo, místa, kde zemřel Mojžíš a odkud předtím zemi zaslíbenou jen viděl, aniž by již do ní mohl vstoupit, jsme tváří v tvář masivní invazi turistů/poutníků vzdali a prchli jsme do nedalekého na vstupence velmi doporučovaného Khibarat Mukhayyat s kostelem Sv.Lota a Sv.Prokopa. A hle! Pusto prázdno - krásná velká mozaika s idylickými výjevy (akorát že v barabizně! grrr...)
Holt jsou místa, "kam se jezdí" a "kam se nejezdí" ...
Naprostý (dvojnásobný) "kulturní šok" jsme ale zažili v Umm ar-Rasas. Zajížďku do tohoto jinak nevýznamného místa jsme si s Klárou trochu vyvzdorovaly pod slibem, že už pak "nikam nebudeme chtít!", což nebylo těžké splnit, protože jsme druhý den ráno odlétali zpět domů :)
Umm ar-Rasas je zjevně mohutně podporované (státem? mezinárodně?), o čemž svědčí bombastický a troufnu si říct naddimenzovaný "Visitor center". Vzhledem k tomu, že se nejedná o křesťanské poutní místo, tak si nemyslím, že by se tu turisté nějak přetlačovali. Vpodvečer jsme tu byli úplně sami.
"Kdepak jsou ti lvi a gazely?", sháněla jsem se po mozaice ze "Lvího kostela" a mávala jsem příslušnou stránkou zdejšímu průvodci před nosem. "Jejda, to máte smůlu - kdybyste přijeli před dvěma týdny, tak jste je ještě viděli, teď už jsou schovaní!" ... "Co prosím???!!!" ... "Dlouhodobě tu pracuje italský tým na záchraně památek a tuto mozaiku provizorně zakryli, aby ji chránili do té doby, než nad ní bude postaven pavilón." ... (čti barabizna - pozn.aut.) ... "Aha... a to byste ji nemohl trochu odkrýt, abychom jen nakoukli?" snažila jsem se ho ukecat v domnění, že přes mozaiku položili pár prken. "To nejde, na mozaice je igelit zasypaný pískem - tady to je." ... Tak jsem pána alespoň požádala, aby si tam stoupl a zapózoval, jako že ukazuje, kde jsou ti lvi. To jsou tedy nápady... !!!
A pak jsme se vydali do pavilóóónu nad kostely biskupa Sergeje a sv. Štěpána - zase jednou mozaiky v hangáru, obehnané plechovými chodníčky...
Ale do háje - co to je??!! Jsou na nich "rozpixelované fleky"! Povětšinou v místě obličejů, zvířat nebo lidských postav jsou jenom jakési neutrální shluky kamínků. To jsme ještě nikde neviděli! - Buď byly mozaiky poničené tak, že prostě kus chyběl, nebo byly "normální" ... Hned jsem se začala vztekat a spílat Arabům - do cestovního deníku jsem si napsala poznámku: "Um ar-Rasas = zklamání - mozaiky pod pískem a igelitem a to, co zbylo, je od muslimů vymláceno a od Italů vyťupkováno..."
Teď jsem se zcela otevřeně přiznala ke své hlouposti a neinformovanosti - mohla jsem dělat chytrou, tuto pasáž pominout a předstírat, že jsem měla vše nastudováno předem, ale tím by nevynikla velezajímavá pointa a šokující zjištění, ke kterému jsem dodatečně dospěla. (A tohle je právě kouzlo individuální turistiky, že si na věci člověk musí přicházet sám a nejsou mu servírovány spolu se štrůdlem ostatních účastníků zájezdu průvodcem Čedoku... možná by tomu ostatně ani nevěnoval pozornost - a takto lze celkem jednoduše a opakovaně zažívat radost z objevení Ameriky... :) )
V případě "záhady rozpixelovaných obličejů" jsem musela pečlivě zapátrat, naťuknout byzantské dějiny, seznámit se s pojmy ikonoklasmus, idolatrie, ikonodulové... ať žije Wikipedie!
Bylo to tak, že mozaiky znehodnotili sami křesťané někdy v 8. století, tedy nedlouho poté, co byly vytvořeny! Jelikož účelem nebylo narušit chod kostela, tak kamínky z příslušných míst jen vybrali, promíchali a velmi často ty stejné úlomky zase vrátili zpátky, aby podlaha nadále mohla normálně fungovat a nedrolila se. Toto takzvané obrazoborectví neboli ikonoklasmus vzniklo z popudu byzantského císaře Leona III. a následně jeho syna Konstantina V. Císař usoudil, že konkrétní nepříznivé historické události jsou výsledkem Božího hněvu, a ve snaze o nápravu zakázal uctívání náboženských obrazů a vlastně zobrazování živých bytostí v sakrálním umění vůbec. (Aby byl uctíván jen Bůh sám a ne jeho další "konkurence".) Pochopitelně z toho byla velká mela, tekla krev - ikonoklasti se bili s ikonoduly (zastánci obrazů), byly napadány kláštery, ničena výzdoba kostelů a znehodnocovány ostatky svatých... Dlouho trvalo, než se tato neblahá situace uklidnila.
Tak vida, jak si své krásné mozaiky křesťani stačili poničit sami - muslimy k tomu vůbec nepotřebovali...
Při letmém pohledu to člověka do očí neuhodí... ornamenty, architektura a stromy zůstávají ve své původní kráse, lidské postavy a zvířata jsou "rozpixelované".
Tady už si toho nemůžete nevšimnout - cenzurou prošel jedině koš s hrozny.
Tohle tedy ikonoklasti hezky odflákli! Ryby jsou zakamuflované jen zčásti, stejně jako panáček, kterému sice zničili obličej, ale pinďourka ponechali ... :))
Jeden z mála, ne-li jediný lidský obličej, který v Um ar-Rasas zůstal...
A ještě na závěr: Znáte ten fígl s poléváním mozaiky vodou? To jsem zažila už tenkrát v severní Africe - a dodnes se to v archeologických areálech v Tunisku praktikuje. Doufám, že to mozaikám neškodí... Průvodce s sebou za tímto účelem nosí už připravenou láhev s vodou a nejkrásnější partie mozaiky před očima turistů poleje - zázrak! - mozaika úplně rozkvete! ... vodou se odplaví prach a najednou se objeví úžasné živé barvy. Zkusili jsme to i v Um ar-Rasas, abychom si udělali alespoň nějakou radost, když nám ji zkazili opatrní Italové a pečliví ikonoklasti...
Srovnání mozaiky suché a polité - tyto dvě fotografie jsou (na
rozdíl od výše umístěných) zcela bez softwarových úprav.
|
