Jak je to s psaním...
(březen 2013)
Vysvětlení proč to všechno píšu, jak vznikaly naše knižní cestopisy,
proč už další nejsou a nejspíš nebudou – a jak to vlastně celé je...
„O všechno můžete přijít, ale zážitky a vzpomínky vám nikdo nevezme“
... to je sice hezké ale neplatí to docela – vzpomínky vám s ubíhajícím časem a přísunem nových zážitků postupně vypadávají a ztrácejí se z paměti. Někdo má paměť sloní, ale já sama bohužel dosti rychle zapomínám a kdybych si nepsala poznámky, tak hromadu věcí už dávno nevím.
A když si tedy po delším čase pročítám některé své zápisky, nebo i ucelené reportáže, tak se mnohdy nestačím divit, co jsme to tehdy vlastně prožili. Na některé věci či souvislosti bych vskutku dočista zapomněla a jen díky poznámkám a reportážím znovu ožívají v mé paměti. Takže to vlastně píšu hlavně sama pro sebe.
Dobře, takto si deníky píše (nebo možná spíš v minulosti psalo, protože teď je „jiná doba“) hodně lidí, ale ještě to neznamená, že se s tím exhibují na veřejnosti. No... Zejména ze začátku jsme dostávali velké množství kladných ohlasů (to bylo ještě v době publikování tištěných cestopisů) a i nyní se tu a tam někdo ozve v naší listárně na webových stránkách, takže si říkám, že se třeba najdou tací, kteří si reportáže rádi přečtou, a že si to nemusím doma schovávat do šuplíku - když už to stejně píšu ... a na druhou stranu jelikož si uvědomuji, že statě budu prezentovat k přečtení širšímu publiku, tak si dávám záležet na tom, jak to formluluji a spíš se dokopu k tomu, abych článek napsala...
Tož asi tak – nedělám si žádné spisovatelské ambice (chraň Bůh! – na to jsem dostatečně soudná), ale na druhou stranu se nežinýruju reportáže prezentovat ... web je ještě rozsáhlejší než šíroširé sovětské lány a pojme toho dost a dost :)) ... a kdo nechce, to pochopitelně číst nebude...
A teď vysvětlím tištěné cestopisy a naše nakladatelství. Vezmu to obšírně, třeba vás to pobaví :) ... a úplně na konci se dočtete, proč další knihy už nebudou...
Vzniklo to všechno docela nenápadně, úsměvně, ale sled událostí byl naprosto logický ... Vydali jsme se na svou první „veledobrodružnou cestu do Izraele“ – to bylo v roce 1998 a po návratu jsme na lokální úrovni byli za hrdiny a dobrodruhy. Vyrobila jsem z kartonů A3 velké fotoalbum s popiskami a měli jsme o své cestě i jakousi přednášku (opakuji – byl rok 1998, žádé digitální fotografie, žádné dataprojektory) ... Na přednášce jsem ono album nechala kolovat a vrátilo se mi ošmatané!!! Navíc za námi několik lidí přišlo po skončení přednášky, že by si rádi album prohlédli detailněji, jestli bychom jim ho nemohli půjčit domů... (Zde musím zdůraznit, že jsem lakomá a velmi háklivá na své věci – takže nerada cokoliv půjčuju ... i rodina by mohla vyprávět :)) )
Byli jsme až zaskočeni velkým zájmem o naše zážitky a fotografie. V té době vyšla kniha českých autorů o jejich nedávně cestě do Izraele, která se velmi dobře prodávala, a přitom tam nebyly žádné „naše veselé historky“ ... tak proč to nezkusit taky?? Obeslala jsem několik nakladatelství, všechna mne odbyla – následně jsem zjistila, že jediný způsob, jak vydat vlastní knihu, je zřídit si za tím účelem i vlastní nakladatelství. Pod vlivem nedávného „totáče“ jsem měla za to, že vydavatelství musí být „oficiální“, publikované knihy musí předem kdosi schválit, prostě že se nesmí vydávat „jen tak cokoliv“ ...
Omyl! Když si to hezky zaplatíte, tak si můžete dělat, co chcete – na základě celkem jednoduchého papírování se z vás stane nakladatel, přidělí vám kód a tisknout a prodávat dle libovůle. Neexistuje žádná cenzura – jediné, co vás limituje, je zákon – pakliže šíříte protizákonné myšlenky a texty, tak vás může někdo dát k soudu, ale jinak si můžete vydávat bludy a voloviny do alelujá. Potřebujete jen maličkost – peníze.
Začala jsem je tedy shánět. Logicky: kdo může mít zájem na tom, aby vyšla kniha o Izraeli a tudíž na ni přispět? Aerolinky? – ČSA a El Al, které létají z Prahy do Tel Avivu, mne ani nepřipustili k osobnímu jednání. Cestovní kanceláře? Tehdejší nejmenovaný „specialista“ na Izrael by nám býval dal celkem legrační částku, ale museli bychom mu nechat pro reklamu celou zadní stranu vazby. To se nám nelíbilo. Domluvila jsem si schůzku na izraelském velvyslanectví. To si přečtěte! :) Do telefonu byli velmi vlídní a ochotní, takže jsem si od schůzky hodně slibovala a nechtěla ji prošustrovat. Přijela jsem tedy do Badeniho ulice s dostatečným předstihem, asi o půl hodiny dříve. Zjistila jsem, o kterou budovu se jedná, prošla jsem jednou po chodníku sem, pak jsem se otočila, prošla zase zpátky – čas se vlekl, tak jsem popošla do nedalekého parčíku a posadila se na lavičku.
Kde se vzal, tu se vzal chlap v tmavém obleku s černými brýlemi: „Paní Brůhová?“ ... „???!!!??? – vy mne znáte?“ málem mi naskočil opar. „Vy jdete asi k nám, že? Tak můžete, už jste očekávaná...“ Chlapík mne doprovodil k brance vilky, kde měli ještě venku na předzahrádce instalovaný bezbečnostní rentgenový rám a donutili mne zout se a projít ho bez střevíců. Pochopitelně jsem se na schůzku vyfešákovala a při této proceduře jsem si o ostrý kamínek na zahradní cestičce roztrhla punčochu! Pak to ale probíhalo náramně – velmi šarmantní kulturní atašé (či jakou přesně funkci ten tmavovlasý štíhlý fešák měl) mi poděkoval, vždyť vlastně děláme práci za ně, když propagujeme v Čechách cestování do Izraele, a přislíbil mi všemožnou pomoc!
Myslela jsem, že vytáhne šekovou knížku, ale vytáhl notes s vizitkami, z nichž mi některé ofotil. Vyjádřil politování, že nám nemohou přispět konkrétní finanční částkou na knihu, ale že zařídí, aby křest knihy v Praze byl dostatečně grandiózní, o to se postaráme. Vracela jsem se domů nadšená a v duchu si představovala, jak bude náš cestopis uveden na trh přinejmenším během galavečera v Rudolfinu za přítomnosti „každého, kdo v Praze něco znamená“, s velkolepým programem a opulentním rautem. No, z ambasády mne nasměrovali na Pražskou židovskou obec, která měla vše zařídit.
Kontaktní paní si vyžádala k nahlédnutí rukopis a zároveň mi sdělila: “Dobře, bylo by to tady u nás v sále na Obci – kávu uvaříme, ale ty sušenky si už musíte koupit sami.“ Po nějakých dvou týdnech mi ale táž paní zatelefonovala, že lituje, ale po přečtení textu, který se jim jeví místy až urážlivý, se od naší knihy distancují a žádná akce nebude. Nedalo mi, abych se nezeptala, co je urazilo. „Píšete, že Haifa se vám nelíbila a přitom je to tak krásné město! Anebo jinde píšete, že jakýsi chlapec mluvil jidiš – vy umíte jidiš, abyste to poznala?“ „Ne, ale připomínalo nám to němčinu, tak jsme mysleli...“ „No, možná, ale stejně se nám text nelíbí...“
A na samý závěr věta, kterou mne usadil postarší pán, jeden z autorů výše zmíněné knihy o Izraeli, za nímž jsem se vypravila čerpat zkušenosti. Když jsem mu líčila své počínání a snahu o shánění sponzora, tak pravil: „Paní doktorko, vždyť vy jste docela inteligentní a zkušená žena – to vám ještě nedošlo, že vám nikdo nedá ani korunu?“
Nedošlo – někdo mne musel trknout...
Takže jsme nakonec hezky ze svého zaplatili grafika, který první knihu sestavil, a nechali ji vytisknout - v Praze, ve „velké oficiální tiskárně Polygrafia a.s.“.
Naše první kniha „Paní, tady jste na Středním východě...!“ byla naše nejošlivější, nejzpackanější a nejdražší. Ale nejrychleji se prodala a doteď se po ní čtenáři pídí... Jako nováčky v oboru a diletanty nás pochopitelně „natáhl“, kdo mohl. Doteď si pamatuji, když jsem volala do tiskárny s obavou, aby barvy vyšly dobře – jakýsi šéf mi přehlíživě sdělil: „Milá paní, my tiskneme i pro zahraničí, tak nemějte péči...“
Kniha útlá, na tenkém papíře, fotky hrály do různých odstínů, každých pár stránek jinak. Ale strefili jsme se do období, kdy se ještě tolik necestovalo, tolik knih nevydávalo a nefungoval masově internet. Kniha se prodávala úžasným tempem a celý třítisícový náklad se během několika málo let kompletně vyprodal.
Když jsem to posléze zmiňovala jakémusi renomovanému „opravdovému“ nakladateli, tak nechtěl věřit – neznámý autor a prodat takovýto náklad... Všimněte si, že se dnes v knihách (na rozdíl od minula) už vůbec neuvádí náklad.
Takže jsme se namlsali a vydali další knihy. Druhá byla o Sýrii a Libanonu „Šukran znamená děkuji“ ... tu už jsme si více ošéfovali, takže jsme se domluvili v českobudějovické tiskárně a osobně jsme chodili konzultovat nejen layout (tzn. upořádání stran), ale následně i tisk a zejména barevnost. A hle: za podstatně menší cenu jsme dostali podstatně lepší kvalitu. Knihy se líbily, prodávaly, dostávalo se nám pozitivních ohlasů – tak šup! jedeme dál!
Špatná úvaha: Když si lidé kupují tak moc knihy, kam sami nejedou, tak nám ruce utrhají za knihu o zemi, kam se hodně jezdí. (Vycházeli jsme z vlastního postupu, kdy o zemi, kam se chystáme vyjet, skoupíme vše, co je na trhu k mání.)
Tak vznikly „Dvě knihy o Tunisku, aneb Kupte tchyni škorpióna!“ Kdyby si jen každý pátý, kdo se jede povalovat na tuniské pláže knihu koupil jako prázdninové čtení, tak ji nestačíme dotiskávat. Nekoupil. Lidi, co se jezdí povalovat na pláž asi neřeší, kde zrovna jsou a netouží po informacích o tom, kde se zrovna povalují... „Dvě knihy o Tunisku“ byly, jsou a nejspíš zůstanou naším největším ležákem.
Pak ještě spatřily světlo světa „Krásy osy zla“, cestopis o Íránu a Jemenu, který jsme již vydali v menším nákladu – dva tisíce – a který se také jakž takž skoro prodal. To už jsme se v oboru zdokonalili do té míry, že jsme si komplet grafickou přípravu dělali sami podle svých představ a platili jsme „pouze“ tisk v tiskárně.
Ještě vysvětlím, jak je to s nákladem, tedy s celkovým množstvím knih. Je logické, že velkou část peněz představuje tvorba knihy, příprava a matrice pro tisk. To vše se musí zaplatit, ať tisknete deset kusů nebo deset tisíc kusů – pak už se vlastně platí jen za papír. Takže ve výsledné kalkulaci, jestli máte dva tisíce knih, nebo tři tisíce, rozdíl činí nějakých deset procent ceny. Čím víc knih máte, tím si logicky můžete dovolit dát nižší cenu za kus pro čtenáře – ovšem pochopitelně za předpokladu, že vše prodáte! ... a to se těžko, přetěžko odhaduje.
A úplně nejhorší na tom všem je dostat knihu ke čtenáři. A to je vlastně to, proč už žádné knihy nevydáváme. Knihu napíšete, sestavíte, připravíte, necháte vytisknout. Všechno zaplatíte ze svého předem. V tiskárně pro vás připraví několik palet s knihami. A co dál?
Knihy dostává distributor. Dříve, v našich nakladatelských začátcích, bylo distributorů více, fungovali i regionální, kteří poctivě objížděli knihkupectví a knihy aktivně nabízeli. Ti postupně zkrachovali, někteří nám knihy vrátili a faktury proplatili, někteří nám dosud dluží a stále mají naše knihy. Distributor si od vás totiž knihy nekupuje, ale bere si je do komisního prodeje, či přesněji na „konsignační sklad“, což znamená, že vám za knihu zaplatí až ve chvíli, kdy ji skutečně prodá. Takže dáte distributorovi knihy, ten je nějakou dobu „nabízí / nenabízí“ a posléze vám jich část vrátí některé ošoupané, jiné odrbané. Postupem času na trhu zůstalo jen několik „velkých distributorů“, kteří se vámi příliš nemazlí – někteří od vás knihy vůbec nevezmou (!), zbylí si berou provizi 40-50% (!!!)
Nejhorší na tom ale je, že kniha „se prodává“ jen pár týdnů poté, co vyjšla – pak o ni už knihkupci nemají zájem a distributoři ji dodají jen na základě objednávky. Zpočátku jsem občas zašla v cizím městě do většího knihkupectví – naše cestopisy jsem v regálu nenašla, tak jsem se po nich ptala u obsluhy. Po chvíli pátrání v počítači mi bylo sděleno, že kniha není... „A mohli byste mi ji objednat?“ „Nemohli – nejspíš je už vyprodaná.“
Když vám tohle řekne knihkupec a vy víte, že se vám štosy dotyčné knihy válí na půdě, tak vás přejde chuť vydávat další tituly.
A to je (bohužel) odpověď všem, kteří se mne
opakovaně ptají: „Kdy vyjde další cestopis?“
Alespoň, že nám zbyl ten web... :)
Nemám představu, kolik lidí a s jakými pocity mé reportáže čte. Velmi mne potěší každý pozitivní ohlas v rubrice „napište nám“ – je to pro mne zpětná vazba, že psaní reportáží má smysl i pro druhé (nejen pro mne samotnou, zapomnětlivou). Pochopitelně skousnu i kritiku – pakliže bude věcná a dobře míněná.
Některé příspěvky začínají „dlouho jsem sbírala odvahu, abych sem napsala“ ... probůh! proč odvahu? vždyť mi to vždy udělá velkou radost!! :) ...
P.S. A kdyby se někomu zdálo, že se na konci reportáže mnohdy opakuji a píši „Tak, to byla taková pěkná tečka za tím naším výletem...“, tak sděluji, že jsem si toho dobře vědoma, je to naše oblíbená rodinná fráze a pochopitelně „hommage a Jára Cimrman“ :)
|
