Fototechnika na cestách, technika fotografie při cestování...
(březen 2013)
Možná někoho bude zajímat, jak bývám na
fotografovací cesty vybavená a oblečená.
Když člověk něco chce dělat pořádně, tak tomu musí přinést také nějakou oběť a musí počítat s nepohodlím – pochopitelně... Postupem let, jak jsem se do focení víc a více nořila, tak jsem (zákonitě) musela konstatovat, že není místo pro kompromisy a od určité technické úrovně není cesty zpět. Takže jestli jednou začnete fotit zrcadlovkou a zvyknete si měnit objektivy, nemůžete se vrátit k (sebelepšímu) kompaktu. Když chcete mít kvalitní fotografii, musíte počítat s tím, že budete vláčet několikakilovou fotovýbavu a budete se muset rozloučit s elegantním „outfitem“, protože prostě to nejde dohromady...
Když jedu na cestu, odkud si chci přivézt fotografie, což je 98% cest, které podnikáme, tak mi nezbyde než rezignovat na eleganci. Pakliže na zádech taháte batoh s fotocajkem, potíte se a legračně pobíháte, protože vám zrovna někdo leze do záběru, tak můžete na sobě mít šaty od Beáty Rajské a sandály od Blahnika a nezachrání vás to. (Přičemž si nedovedu představit, že bych fotila v šatech, protože každou chvíli lezu na nějakou zídku, nebo se válím po zemi, abych dostala lepší úhel záběru – a v botách na podpatku bych se přizabila po prvních pár metrech. Však i v normálních keckách různě škobrtám a klopýtám, protože nekoukám, kam šlapu, ale koukám, kde se mi rýsuje fotka ... )
Přiznám se ale,že jsem minulý podzim (2012) podnikla výlet do Paříže, kde jsem se ocitla poněkolikáté a mám ji tudíž už „slušně nafocenou“, a jelikož jsem si to tentokrát chtěla užít i jinak, tak fotoaparát zůstal nevybalený v kufru, chodila jsem v sáčku, s malou kabelkou a ve slušivých střevících (!!) a nestyděla jsem se Pařížankám dívat do očí ... :) ... ale těch pár fotek, co jsem si přeci jen přivezla, je z Iphonu ... HANBA, HANBA!!!
Pro „muslimské cesty“ jsem si speciálně ušila jakýsi bezpohlavní oblek – volný široký, s dlouhými rukávy až ke kolenům sahající, pod nímž ještě nosím kalhoty. Nejenže mi zahalí tělo tak, že mi koukají jen ruce od zápěstí a obličej (na hlavě pak nosím většinou „závoj“), ale prohnaně jsem k němu našila další polovlající vrstvy, pod které skrývám ledvinku s důležitostmi a foťák zavěšený na krku. Výsledkem je sice neforemná bachratá (směšná) masa, ale slušnosti – a nakonec i bezpečí je učiněno zadost. Sukně jsou na nic – nedá se v nich šplhat, dlouhé se pletou pod nohy, krátké jsou nemyslitelné.
Pokud jde o techniku, tak moje poslední zrcadlovka je Canon EOS 5D Mark II a na cestách používám úžasný „skoro univerzální“ objektiv Canon 28-300 L IS, který střídám se širokáčem Sigma 12-24. Střídání objektivů mi dost leze na nervy, zdržuje a omezuje, ale větší rozsah holt už udělat nelze, pakliže má být výsledek kvalitní. Pak ještě vozím a hojně používám kruhový polarizační filtr. Na stativ a blesk jsem při cestách již rezignovala. Dříve jsem je poctivě vozila a používala, ale se stále se zdokonalující technikou, zejména citlivostí čipu a rozsahem ISO je jen velmi málo případů, kdy tyto pomůcky postrádám, a nestojí mi za to kvůli nim se s těmito „krámy navíc“ vláčet. Z ruky lze fotit i v interiérech – pochopitelně, že výsledek není stoprocentní ale poměrem „námaha/výkon“ je více než uspokojivý.
Ještě připojím svou speciální „vychytávku“, kterou jsem svou fotovýbavu v poslední době z bezpečnostních důvodů „vylepšila“ :)
Všude na cesty vozím to nejlepší, co mám, a také si na to dávám patřičný pozor – z foťáku nespustím oko, resp. foťák nespustím z krku – nenechám ho ani na pár vteřin nikde ležet. Jsem sice sedřená, ale mám pocit, že mohu mít jistotu, že o něj nepřijdu.
Zjevně je to ale jen pocit... Z omylu jsem byla vyvedena před cestou do Argentiny.
Výše uvedené počínání snad celkem funguje v „normálních zemích“. Jsou ale místa, kde na vás vystartují a s nožem v ruce vás donutí vydat cennosti, přičemž není radno se bránit a protestovat. Takže jsem přitvrdila s mimikry. Objektiv jsem esteticky zcela znehodnotila leukoplastí, až byl tak hnusný, že by se ho zloděj štítil snad i jen dotknout, a ne že by ho kradl… K tomu jsem si ušila vtipnou krycí torničku z tenké nenápadné látky a stejným materiálem jsem potáhla originální řemen fotoaparátu, takže zmizel křiklavý nápis „Canon EOS Digital“, který fotografovi vždy velmi nápadně čouhá zpoza krku. Tím jsem na minimum snížila provokační faktor při prosté chůzi s fotoaparátem, ale při focení samotném jsem stejně budila pozornost. Tímto jsem ze svého hlediska udělala maximum a pak jsem se už jen modlila, aby vše dobře dopadlo ... protentokrát to tak bylo :) ...
Možná by se hodilo pár fotoukázek z cest, které
mají čistě technický, fotografický aspekt:
Tak třeba polarizační filtr. V éře digitální fotografie a dříve nepředstavitelných možností softwarových „post úprav“ odpadá velké množství technických udělátek, která by člověk měl vozit s sebou. Vždy si ale vzpomenu na jednoho zkušeného kamaráda, který mi řekl: „Ve fotošopu doženeš skoro všechno, ale polarizační filtr je nenahraditelný!“ – svatá pravda. Polarizák umí dělat divy – pochopitelně k tomu musí být vhodné podmínky...
Na druhou stranu – moderní možnosti následné úpravy fotografie v počítači otevřely úžasné nové dimenze a alespoň pro mne přinesly zcela nový přístup k fotografování. Přístup, který umožňuje nepříliš kvalitní záběr změnit a zhodnotit neuvěřitelným způsobem (jako kupříkladu tuto zaprášenou mozaiku z jordánské Madaby, kterou nebylo možné vyfotit pod lepším úhlem).
Základní technické parametry každého záběru – hloubka ostrosti... Sama nevím, který ze dvou snímků z kláštera nedaleko etiopské Lalibely bych měla upřednostnit.
Fotografická reportážní klasika... důležité jsou „širší vztahy“. Pouhým výřezem, resp. zvolením úhlu záběru lze podat naprosto odlišné svědectví o fotografované scéně – zcela dle uvážení či libovůle fotografa. Při pohledu na první fotografii byste měli v tom vedru chuť skočit spolu s ostatními do vody. Teprve když se podíváte na druhý snímek, zjistíte, že se chlapci koupají přímo ve vyústění městské stoky a přejde vás chuť...
„Kouzlo nechtěného“ aneb „štěstí přeje připraveným“ funguje i ve fotografii... :) Sama jsem se nestačila divit, co jsem to vlastně vyfotila!!! :)
(Pro ty, kteří si nestačili vyzvednout nové brýle na blízko, jsem tam pro jistotu udělala šipku – a tím fotografii definitivně znehodnotila...)
Srovnávací fotografie mne velmi baví... Různá „před a po“ nebo „dříve a nyní“ popřípadě „tady a tam“ ... Tady jsou arabští prodavači vody – tradiční řemeslo v oblastech, kde není evidentní, že voda teče z kohoutku na každém rohu. Autentický a skutečně „funkční“ obchodník v severolibanonském městě Tripolis a vychytralí vymustrovaní naháněči turistů, kteří by nebyli schopní nalít vám ani decku, v marockém Marakéši.
Nepodceňujte měřítko!!!
Velezajímavá fotografická příhoda, která vyžaduje zevrubný výklad... V roce 1999 jsme se s Jirkou vypravili do Libanonu. Byla to tehdy velmi nestandardní destinace, my ještě neostřílení – byli jsme rádi, že jsme se vrátili bez úhony, a brzkou opětovnou návštěvu jsme neplánovali. (Následně se odehrálo další kolo občanské války, což situaci v zemi velmi zkomplikovalo.)
Navštívili jsme Baalbek, úžasnou antickou archeologickou lokalitu, kde jsem si mimo jiné vyfotografovala „profláklý“ monumentální vstup do Bakchova chrámu. Bylo to v době, kdy jsem ještě fotila na kinofilm, takže jsem šetřila a zvažovala každý záběr. Po návratu domů se nám dostal do ruky soubor litografií skotského malíře a cestovatele Davida Robertse, který v 19. století jako jeden z mála Evropanů procestoval Blízký východ a ilustroval místa, která viděl a navštívil. Jeho díla jsou dodnes velmi ceněná. Když jsme tedy popatřili na jeho kresbu Bakchova chrámu v Baalbeku, tak jsme se s Jirkou rozesmáli „ohó, ten to tedy přifoukl!“. A přidali jsme se k posměváčkům spolu s Lonely Planet, kde se o Robertsovi píše, že měl větší smysl pro romantiku než pro autenticitu.
Po nějaké době jsem s probírala fotografiemi a přitom zkoumala Robertsovu litografii a začala jsem pochybovat. Jestli my mu nakonec nekřivdíme? Vždy dělám maximum pro to, aby mé záběry nerušily náhodné postavy. Co bych za ně tentokrát dala!! Hrozně by se mi hodilo měřítko, ale při focení jsem si dala záležet, abych měla záběr bez lidí. Ani ovce, ani kočka – nic...
Prapůvodní analogová fotka z roku 1999.
Je těžko uvěřit, ale jedenáct let jsem čekala na svou příležitost - kvůli jediné pitomé fotce, kvůli jedinému hloupému obrázku!! Moje chvíle přišla v roce 2010, kdy jsme se s Jirkou do Libanonu vypravili znovu. A věřte, že jsem si s bránou Bakchova chrámu dala záležet! Našla jsem místní kompars a výsledkem bylo překvapivé zjištění: David Roberts byl naprosto přesný! – tímto se mu dodatečně posmrtně omlouvám.
Je třeba si uvědomit že v 19. století byly rozvaliny zpola zasypány pískem, jehož tehdejší úroveň znázorňuje červená čára (tu jsem celkem snadno umístila díky puklinám ve svislých zdobených vzpěrách, které Roberts věrně vykreslil a které pochopitelně dodnes v kameni zůstaly), a že mohutnou propadlou střední část horního překladu, která hrozila zřícením, nechal v roce 1870 tehdejší britský konzul vyzvednout a usadit (to znázorňuje červená šipka).
Z toho bych vyvodila tři úrovně fotografování s přihlédnutím k přítomnosti lidí (pochopitelně nemluvím o snímcích, jejichž hlavním cílem je zachytit či portrétovat člověka).
- „Místňáci“ scenérii vhodně dotvářejí
a představují pro mne žádoucí kompars. Často na ně vysloveně číhám, ale musejí být krásní, pitoreskní, nebo „typičtí“.
- Lidi se mi v záběru pletou
a já se můžu vzteknout. Netrpělivě čekám, kdy už se konečně ten chlap v nátělníku vykecá a zmizí, kdy už si konečně ta paní vyfotí svou kamarádku a obě popojdou ... a sotva tihle vypadnou, tak se z druhé strany objeví někdo jiný... (ať žije klonovací razítko!)
Sem patří příhoda z peruánského Machu Picchu, kde jsem se odhodlala k akci, která byla na hranici mých asertivních schopností. Po celém areálu se neustále motají davy lidí a ty se zahušťují na exponovaných místech. Malá plošinka kolem posvátného kamene „Intihuatana“ je trvale přecpaná a prakticky není možné vyfotit ho, aniž by někdo rušivý nebyl v záběru. Dost dlouho jsem čekala, ale příliv lidí byl vytrvalý. Zjistila jsem, že nejsem sama, kdo s fotoaparátem vyčkává a snaží se o záběr bez lidí.... a tak jsem zatleskala a nahlas anglicky zakřičela „Prosím, pojďte všichni na chvíli na stranu, aby se mohlo fotografovat!“ Kupodivu to zafungovalo, motáci se rozestoupili a vděčné fotoaparáty zacvakaly... :)
- Někdy je naopak přímo nezbytné mít v záběru člověka
(pochopitelně esteticky vhodného!), aby dělal měřítko – to ale ne vždy odhadnu včas přímo na místě...
Pro příklad nebudeme chodit daleko – výše zmiňovaný libanonský Baalbek a proslulé
sloupy Jupiterova chrámu, údajně nejvyšší antické sloupy vůbec.
-
S velkým zaujetím se věnuji i stylizované fotografii
zejména krásných dívek a mladých žen. Fotografování v ateliéru je na jistotu, ale časem poněkud zevšední. Fotografování v plenéru je pestřejší, ale je podstatně náročnější na čas, přípravu i fyzickou námahu, přičemž výsledek není vždy přesně předvídatelný. Na vrcholu stojí stylizované aranžované fotografování při zahraničních cestách, které se mi z časových a organizačních důvodů zatím bohužel podařilo jen párkrát...
Při fotografování – zejména na cestách a zejména v situacích či na místech, o kterých vím, že se nemusí opakovat, že se tam už třeba nikdy nevrátím – se nenechávám odradit, když podmínky pro focení nejsou dobré, a vyznávám postoj „hlavně neházet flintu do žita!“ – zkusit to... nic nemůže být horšího, než tu fotografii prostě nemít.
Se stále se zdokonalující fotografickou technikou někdy mile překvapí výsledek, na který bych si předem nevsadila ani zlámanou grešli.
Jako třeba pár záběrů, které jsem už prakticky potmě ukořistila od boku ve večerním Jeruzalémě.
|
