Malá okružní jízda po poloninách a údolími.
Přečtete-li si o dějinách Podkarpatské Rusi, tak je to k pláči – území, kde se stýkají protichůdné kultury a národnosti, kde se to odjakživa „mlelo“, kde své územní nároky nesmlouvavě prosazovali Poláci, Maďaři a Rusové, kde dlouho žila početná menšina Němců a Židů. Výsledkem bylo a je, že to vždycky odnesli místní obyvatelé a že kraj byl jakousi „popelkou“ v oblasti zájmů větších státních celků.
Relativně velký počet návštěvníků z Čech není určitě způsoben pouze zdejší krásnou přírodou, ale bezesporu i skutečností, že celé toto území bylo mezi dvěma válkami součástí Československa. Nemalou zásluhu na popularitě zdejšího kraje má i Nikola Šuhaj – loupežník a Jirka prohlásil, že lidé z Koločavy by Milanu Uhdemu, který ho tolik zpopularizoval ve své Baladě pro banditu, měli líbat ruce…
Také jsme se vypravili do Koločavy, také pohovořili se zdejším panem řídícím (Jirka vyrozuměl, že to byl zástupce školy – kterážto je v nevelké horské lokalitě, jakou Koločava je, úctyhodně velká a po sovětsku bytelná) a také jsme přispěli peněžním darem na rozvoj malého muzea rusínské minulosti.
V Koločavě se tak trochu zastavil čas…
Horská příroda je zde úchvatná, s notnou dávkou panenskosti. Všudypřítomné krávy spásají trávu i nízkou kleč a díky nim vypadají svahy kopců nesmírně úpravně, s nízkým svěže zeleným porostem a travičkou, jako by se o ni pravidelně starala odborně vyškolená četa z Mountfieldu. I lidé zde pilně pracují na polích, záhonech a lukách. Byli jsme svědky úsměvné situace, kdy se začala honit dešťová mračna a najednou se odevšud vyrojili lidé s hráběmi přes rameno a buď na kolech, nebo jen tak poklusem chvátali k luhům, kde byla k usušení rozložená posekaná tráva.
S kravkami jsme se na Podkarpatské Rusi nesetkávali jen na pastvinách.
Překvapilo nás, v jaké míře se ale v tomto relativně chudém kraji nově staví. Budují se hlavně dva naprosto nesounáležité typy novostaveb a těžko byste uhádli o jaké jde… jsou to hypermoderní benzínové pumpy (těžko odhadovat pro koho v takovém rozsahu, když stávajících je dost a s auty to tu není nikterak valné) a zbrusu nové kostely (řekli bychom, že stávajících je tu hojnost, ale zdá se, že ani to nestačí).
A pak se v bohatších vinných oblastech podél Tisy staví nové soukromé obytné domy – co domy, spíše paláce – ve stylu u nás známého „podnikatelského baroka“ hýřící věžičkami, výklenky, arkýři, balkóny a terasami.
Starší lidé a venkované chodí oblékáni prostě, ale mladé dívenky si v módních výstřelcích vůbec nezadají se západní Evropou. Stav městských center velmi připomíná situaci u nás těsně po sametové revoluci: domy jsou ještě omšelé, neopravené, vozovky nepříliš udržované, místy ještě s dlážděním, ale všude se objevují obchody v západním stylu, nové barevné výlohy, reklamní nápisy, místy i poněkud nepatřičně křiklavě vyvedené fasády, kavárny a salóny krásy.
Turistická infrastruktura ještě dosti pokulhává, ale všude je vidět velká snaha, touha po pokroku a hlavně vstřícnost.
Jednu noc jsme strávili v něčem jako motorest – podle všudypřítomných nápisů, vlaječek a upoutávek na Dynamo Kijev by se dalo usuzovat, že šlo o rekreační středisko či zájezdní ubytovnu tohoto klubu. Když jsme se vrátili po večeři z nedaleké „šašlikárny“, slyšeli jsme nebývalý kravál, respektive velmi nahlas hrající hudbu. Šli jsme místo ohledat a zjistit, co nám bude bránit ve spánku, a ocitli jsme se v samém středu narozeninových oslav syna zdejší správcové. Než jsme stačili jakkoliv zareagovat, byli jsme naprosto spontánně a bezelstně vtaženi do veselí, vyzváni k tanci způsobem, který nebylo možné odmítnout, a pohoštěni vodkou. Jednali s námi naprosto přirozeně, jako bychom byli jedni z nich. Situace měla zkonitě jediné logické vyústění, a to že jsme se sbratřili, svorně opili a při cikánské hudbě utancovali na samý pokraj vyčerpání. Ráno se nám vstávalo kupodivu lehce – vždyť jsem se již zmiňovala, že zakarpatská vodka je ve své kvalitě nepřekonatelná…
Jeden z hudebníků, kvůli nimž jsme se málem utancovali.
Ve vesničkách podkarpatských kopců jsou četné krásné dřevěné kostelíky, povětšinou ze 17. století. Mnohé z nich jsou v odlehlých oblastech, ale přesto se nám podařilo několik z nich navštívit. Ne vždy bylo jednoduché je v obci najít, a tak jsme se ptali místních. Stávalo se, že si dotyčný přisedl k nám do auta s tím, že nám ukáže cestu, a jako bonus ještě přidal místopisný výklad. Kouzelná byla stará paní z Olhovice, která po celou dobu nezavřela pusu. Cestou si nám velmi naléhavě stěžovala na poměry na místní faře a na rozpory mezi řeckokatolickou a pravoslavnou církví. Když jsme dorazili ke kostelu, tak se Jirkovi podařilo vymanit z jejího akčního rádia a jít fotit na přilehlý hřbitov, takže já zůstala jako jediná posluchačka.
Babka mluvila rychle a nezadržitelně a své stížnosti na nového faráře doplňovala neustálým „čuješ?“ – nejspíše „rozumíš?“ – ačkoliv jsem z výkladu pochytila tak každé čtvrté slovo, nemohla jsem jí říct, že nečuju, protože by začala problém vysvětlovat ještě podrobněji, a tak jsem jen souhlasně přikyvovala a tvářila se pohoršeně nad poměry na jejich faře…
Jeden z mnoha dřevěných podkarpatských kostelíků – tento je v městečku Svaljava.
Zdejší křesťanské hřbitovy jsou plné květin, ať již
příbuznými vysazených, nebo planě rostoucích...
Židovské hřbitovy jsou všude na světě
stejně působivé – tento se nachází
ve strmé stráni za městem Rachiv.
Kdybych měla náš výlet na Podkarpatskou Rus shrnout dvěma slovy, tak musím napsat, že byl velmi podařený a že předčil naše očekávání. Kdybych byla majitelkou cestovní kanceláře, tak bych napsala na ceduli:Na Podkarpatské Rusi je levně, najdete tam krásnou přírodu, hodné lidi a výbornou vodku!
|
