| |
Kartágo.
 Název Kartágo (latinsky Carthago, francouzsky Carthage - čti "kartáž") vznikl z fénického "Kart Hadašt", což lze přeložit jako "Nové město". Tato snad nejslavnější fénická osada byla založena někdy kolem roku 814 před Kristem přistěhovalci či spíše uprchlíky z Tyru, jednoho z mocných fénických městských států, ležícího na území dnešního Libanonu. Legenda vypráví, že urozená, krásná a chytrá Elissa, poté, co tyrský krutovládce nechal zavraždit jejího manžela, uprchla se svými věrnými po moři na západ. Její loď přistála v severní Africe, nedaleko staré fénické kolonie Utiky (její rozvaliny se dodnes nacházejí severně od Tunisu).
Elissa se rozhodla usídlit se svými věrnými na úpatí pahorku zvedajícího se nedaleko pobřeží, ale byla nucena vyjednávat se zdejším numidským králem Jarbasem (či Hiarbásem). Za vysokou cenu od něj zakoupila tolik země, kolik se dá pokrýt jednou volskou kůží. Král se radoval z výhodného obchodu jen do té chvíle, kdy byl svědkem, jak chytrá Féničanka nechala kůži rozřezat na jemňounké proužky, ty pak navázat a tímto dlouhým provazcem ohraničila relativně velké území, jehož se stala vládkyní. Až do dnešních dnů se kartaginský pahorek na památku této události nazývá "Byrsa", což znamená "stažená kůže".
Nově založené město začalo rychle vzkvétat, ale osud královny Elissy byl tragický. Její krása a inteligence prý okouzlily numidského panovníka natolik, že ji chtěl pojmout za manželku. Elissa stále věrná svému zesnulému choti nesdílela jeho náklonnost, ale obávala se, že kdyby Jarbase odmítla, vystavila by své město nebezpečí, že zhrzený nápadník proti němu povede válku. Zvolila tedy raději smrt skokem do plamenů posvátné hranice.
Pohled z pahorku Byrsa směrem k hlavnímu městu Tunis.
Tolik legenda. Skutečností je, že Kartágo bylo původně založeno jako jeden z mnoha opěrných bodů fénických obchodních lodí. Podobné osady lemovaly v téměř pravidelných intervalech celé severoafrické pobřeží. Plnily jednak funkci ochranných přístavů pro kupecké lodě, ale zároveň byly branami pro obchodní styk s vnitrozemím. Kartágo se velmi rychle vyvinulo v prosperující a mocné město, které získalo jasnou převahu nejen nad ostatními fénickými přístavy, ale stalo se hlavní mocností západního Středomoří. Začalo zakládat své vlastní kolonie a v době úpadku levantských fénických měst včetně mateřského města Tyru se stalo hlavním a jediným konkurentem řeckých mořeplavců. V historické literatuře se ve spojitosti s Kartágem již nehovoří o Féničanech, ale o "Punech", což je odvozenina z latinského výrazu "Poeni" a označuje původně fénické obyvatelstvo severní Afriky, zejména ale Kartága. Kartaginský městský stát byl ekonomicky založen na využití zemědělské půdy v Africe a na rozvíjení námořního obchodu ve Středomoří.
Vedoucí postavení v tomto mocném impériu měla malá skupina velmi bohaté kupecké šlechty, která velmi ostražitě hlídala, aby se k moci nedostal silný jedinec, jehož autokratické vůli by se poté musely podřídit jejich zájmy. A mohu-li si dovolit výrazné zjednodušení a zkratkovité vyjádření, tak to byl hlavní důvod následného drastického úpadku této mocné metropole. V době, kdy slavný Hannibal měl již vítězství nad Římem doslova na dosah ruky a kdy úspěch jeho konečného úderu závisel pouze na vyslání posil z Kartága, krátkozrací příslušníci oligarchie boháčů nerozpoznali hrozící nebezpečí ze strany Říma a ve snaze zabránit Hannibalovi v tom, aby svými vojenskými úspěchy získal výsadní postavení v rámci republiky, ho nechali na holičkách. Ti, kteří ve škole dávali pozor, si jistě pamatují na tři "punské války", urputné boje sváděné mezi dvěma tehdejšími velmocemi - Kartágem a Římem.
Na konci třetí punské války, v roce 146 před Kristem se po dlouhém obléhání a urputných bojích Řím s Kartágem definitivně vypořádal a doslova a do písmene splnil donekonečna opakovaný proslulý požadavek římského politika Catona Staršího: "Ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam" - "Ostatně pak soudím, že Kartágo musí být zničeno". Nenáviděné Kartágo bylo vypáleno, jeho sutiny srovnány se zemí.
Již za několik desítek let po kartaginské tragédii se ale začalo ukazovat, že tento akt zášti a pomsty byl unáhlený. Město bylo vybudováno na strategicky jedinečném a nesmírně cenném místě, a tak se stalo, že Julius Caesar, který se po vítězství nad přívrženci Pompejovými stal novým pánem severní Afriky, nechal na území někdejšího |
|
V místech, kde bývala akropole fénického Kartága s dominantou Ešmunova chrámu, stojí dnes okázalý katolický kostel - Katedrála svatého Ludvíka.
|
Kartága vybudovat novou osadu, která byla nazvána jeho jménem - Colonia Julia. Tento nový přístav, který doslova povstal z popela jako bájný pták Fénix, začal velmi rychle prosperovat a stal se jedním z nejvýznamnějších měst celého císařství.
Přesto, že jsem byla předem upozorněna, že v Kartágu "nic není", nesmírně jsem se tam těšila. Na tomto místě varuji nepříliš informované výletníky, kteří si u své cestovní kanceláře zakoupí jednodenní fakultativní výlet do Kartága a budou žít v přesvědčení, že tím vykoupí své týdenní lenošení na pláži a splní tak svou kulturní povinnost. Mýlí se ten, kdo je přesvědčen, že "v Kártágu je všechno důležité na jednom místě po kupě", jak se domnívala jedna naše spolustolovnice. V Kartágu toho dodnes bohužel zbylo žalostně málo a už vůbec to není "po kupě". Navíc jsme s Jirkou zjistili, že standardní turistické autobusy se v rámci kartaginského archeologického areálu, kde jsou jednotlivé skrovné pozůstatky roztroušeny stovky metrů od sebe uprostřed zástavby moderních luxusních vilek pro tuniskou smetánku, omezují jen na to "co je alespoň trochu víc vidět".
Jsou to tedy hlavně rozvaliny římských Antoniových lázní, jež však bohužel převážně sestávají z bludiště nepříliš vzhledného mohutného slepencovitého zdiva ohlodaného časem, povětřím a dešti s několika málo vztyčenými sloupy, a pozůstatky kdysi snad jednoho z největších římských amfiteátrů, z jehož ruin to dnes sotva někdo vytuší. Povinnou zastávkou pro všechny je vrcholek pahorku Byrsy s křesťanskou katedrálou svatého Ludvíka a posléze několik kilometrů vzdálené letovisko Sidi Bou Said, odkud se turisté vracejí naprosto nadšeni, protože byli tam, "kde se točila Angelika". Velmi nás udivilo, když jsme se dozvěděli, že do organizovaného výletu nebyla zahrnuta návštěva punského obětiště "tofetu", ani bližší prohlídka pozůstatků slavných kartaginských přístavů. A přitom to bylo to, co se nám jevilo jako nejzajímavější, protože tato místa jsou jedna z mála, kde se člověku při troše představivosti a s přivřenými víčky podaří ucítit závan dávné, tajemstvími obestřené punské historie.
Takto smutně a nedůstojně dnes vypadají místa, kde kdysi odpočívala pýcha Kartága - nejmocnější námořní flotila tehdejšího světa.
Z proslulých přístavů, v nichž se kdysi skrývala pýcha punského loďstva, dnes zbyly jen jakési rybníky. Válečný přístav, tajuplný a technicky skvěle propracovaný "kothón" si dodnes zachoval alespoň svůj kruhový tvar s ústředním ostrůvkem, obdélníkový obchodní přístav již téměř splynul s mořskou zátokou.
Na mne osobně v Kartágu nejvíce zapůsobil "tofet", kartaginské kultovní místo, jež po staletí sloužilo zároveň jako obětiště i pohřebiště.
Tofet sloužil po celou dobu dějin města, a tak zde dnes na malé ploše můžeme vidět velké množství kamenných náhrobků - stél, oltáříků, hliněných uren, obětních kamenů a dalších památek na tajemstvím obestřené krvavé obřady ve změti několika archeologických vrstev nad sebou. Je všeobecně známo, že si Punové získávali přízeň bohů či usmiřovali jejich hněv oběťmi.
Za nejúčinnější způsob se v Kartágu pokládalo upalování dětí z urozených rodin, k němuž se přistupovalo vždy v dobách ohrožení kartaginské republiky. Uvádí se, že v mírových dobách byli božstvům obětováni každoročně dva chlapci, ale hrozilo-li městu nebezpečí, šly lidské oběti do stovek. A tak archeologové v kartaginském tofetu odkryli více než dvacet tisíc uren s pozůstatky obětovaných dětí, většinou novorozenců. Rodiče mohli někdy zaměnit dítě zabitým teletem či jehnětem a stalo se častým jevem, že boháči obětovali bohům mladé otroky nebo koupené děti chuďasů.
Kartaginský tofet se svou změtí malých stél připomíná židovský hřbitov.
Na tomto místě se musím poprvé ohradit vůči názoru svého oblíbeného průvodce Lonely Planet, který v případě kartaginského tofetu uvádí: "Je to jen o trochu víc, než plácek s přerostlým plevelem a několika vykopanými jámami, a nemáte-li společnou vstupenku do všech kartaginských lokalit, nevyplatí se zde utrácet za vstupné - většinu z toho mála, co je tu k vidění, přehlédnete i přes plot zvenčí". Tak to tedy ne!
Staré punské obětiště je i po staletích nesmírně působivé, až hrůzostrašné…
|
|
|
|
|
