Řecko - Athény - 2008
 Do Athén
jsme se vypravili na kratičký výpad, přičemž jsme zde již oba (každý zvlášť) byli před mnoha lety - takže žádní velcí znalci řeckého prostředí nejsme a nechávali jsme se spíše unášet vjemy a dojmy tak, jak přicházely, než abychom nějak zásadně dirigovali svůj pobyt zde.
Vlastně hned zkraje jsme se museli podřídit dvěma zásadním skutečnostem a poněkud zaimprovizovat…
První nemilé překvapení bylo, když jsme si pár dní před odletem pro jistotu znovuověřili rezervaci hotelu, kterou jsme provedli (s ohledem na exponovaný velikonoční termín našeho výletu) s velkým předstihem, abychom měli opravdu jistotu. No, někdy je možná příliš včasné konání na škodu, protože nám z hotelu sdělili, že o nás nic nevědí, naše rezervace neplatí, její číslelný kód nikdy neexistoval a všechny pokoje mají beznadějně plné - sorry. Nezbylo nám, než si na poslední chvíli zajistit náhradní ubytování. Vzhledem k Velikonocům, ale byly levnější hotely již vesměs obsazené a my jsme se museli plácnout přes kapsu … ale všechno zlé je na něco dobré - takhle šik hotel už jsme dlouho neměli.
Ilustrační foto šik hotelu v šik čtvrti - hodinu metrem do města - ale prostě šik!
(Pravým opakem šik hotelu, který je čistý, krásný, úklidný, ale v nemožné lokalitě, je typicky francouzský "hotel de charme" - neuvěřitelná kúča s minicimérkami, zatouchajícími závěsy, plesnivým kobercem a trámovým stropem s dřevomorkou - ovšem v srdci dění, jen co by kamenem dohodil od Notre-Dame … viz reportáž o Paříži. Přičemž oba typy hotelů jsou pěkně drahé…)
To však nic nezměnilo na věci, že nám původní hotel následně prostřednictvím platební karty strhl úhradu za ubytování z našeho bankovního účtu. Naše spravedlivé rozhořčení bylo ale prezentováno tak razantně, že nám peníze obratem přišly zpět.
Druhou počáteční athénskou nepříjemnost představoval vytrvalý déšť, který nám rozhodil plány na celý první den. A zase: všechno zlé je na něco dobré - nebýt nepřízně počasí, nebyli bychom se nikdy vydali do Národního archeologického muzea a neviděli zdejší úžasné sbírky. Ba co více - nepřivezli bychom domů vzácné fotografické trofeje.
V muzeu se smělo zcela bez omezení fotografovat, takže jsem si mohla zvěčnit mnohé exponáty, které jsou notoricky známé z učebnic a historických publikací, a tady najednou byly originály přímo pod nosem! Jedinou výjimku oné fotografické benevolence činila bronzová socha ženy, kterou archeologové relativně nedávno vylovili z potopené antické veslice a která je známá pod označením "Lady of Kalymnos".
Vůbec mi není jasné a nevidím v tom žádnou logiku, proč si každý mohl beztrestně vyfotografovat slavnou Agamemnónovu masku, ale "Lady of Kalymnos" byla obšancovaná cedulkami s přeškrtnutým fotoaparátem a kroužily kolem ní zlověstně se tvářící hlídačky. … Nicméně ti, kteří mne znají, tuší, že se pro mne tato skutečnost okamžitě stala výzvou a za dramatických okolností ukořistěný záběr jsem v lůnu svého fotoaparátu uchránila pro další pokolení i pod tlakem hysterického jekotu zmíněných dam.
Vše se ale v dobré obrátilo, hlídačkám jsem unikla a venku přestalo pršet…
Nutno přiznat, že Athény jako takové nejsou nijak skvostným městem… a alespoň nám s Jirkou se to jevilo, že jsme hezčích metropolí už viděli hodně. Hlavním turistickým tahákem je pochopitelně pahorek Akropolis se slavnými antickými chrámy a přilehlé oblasti v jeho bezprostředním okolí - starověká agora a turistické čtvrti s malebným, ale bohužel značně zkomercionalizovaným milieu.
Akropolis - kdo se tu chce zasnít a vstřebávat dotyky dějin, musí se velmi, velmi soustředit… Bombastické lešení a davy turistů, které místy nedovolují individuální pohyb, pouze začlenění do pohybující se masy, velmi, velmi znehodnocují genia loci - pakliže tu nějaký zůstal.
Nabyli jsme dojmu, že na Akropoli se musí vyhrabat prostě každý turista, protože to holt jinak nejde… ale další přilehlé nádherné lokality na jejím úpatí již jsou trochu opomíjené - neštěstí. Takže v travnatých prostorách antické agory s krásným Héfaisteionem a Věží větrů je již velmi příznivá atmosféra a zvláště v jarním období, kdy je tráva ještě svěží a zelená, je tu krásně.
V okolí Akropole najdete četné "krvavé uličky", kde se musíte prodírat špalírem stánkařů velmi nekompromisně vnucujících své suvenýry, ale i příjemná klidná zákoutí s kavárničkami a malými tavernami. Narazili jsme zde ale i na drobné rarity, jako parkoviště ve stylu hlavolamu a trávou zarostlou stanici metra…
Když se ale vydáte o kus dál a vymaníte se z onoho turistického prostředí, tak se ocitnete v přirozeně žijícím městě s běžnými obchody, stánky a tržnicemi.
Na poslední den jsme si naplánovali výlet lodí na nedaleký ostrov Eginu. Vyplouvali jsme z Pirea, pověstného athénského přístavu, který nyní již zcela splynul s hlavním městem, a dá se sem dojet metrem. Když se podívate na fotografii, tak se určitě společně s námi podivíte, kde se vzala ona romantická píseň "Děti z Pirea", která evokuje nostalgickou rybářskou vesničku, dřevěné bárky a rozvrzaná přístavní mola…
Před odplutím našeho trajektu nás zajímalo pozorovat "cvrkot" v osobní části přístavu - vypadalo to tu jako na normálním nádraží - lidé s většími či menšími zavazadly přicházeli k pokladnám, kupovali si lístky na různé spoje a nastupovali na lodě. Někteří dobíhali na poslední chvíli a naskakovali na můstek těsně před tím, než ho obsluha zvedla.
Na ostrově Egina jsme našli to, co jsme v Pireu postrádali - poklidný malebný přístav s hospůdkami a bary. A také jsme podnikli výlet taxíkem k nedalekému antickému chrámu Afaia, kde jsme si, na rozdíl od Akropole, užili klidu.
|
