Hamá a Afámia, města při řece Orontes.
 Město Hamá, nazývané též Epifania, je jedno z nejmalebnějších syrských měst. Půvab této provinční metropole je dán řekou Orontes, která se v několika zákrutech vine jeho centrem. Symbolem města a hlavní zdejší turistickou atrakcí jsou dřevěná vodní čerpací kola "noria". Kola sloužila k zavlažování plodin a podobná můžeme nalézt i na mnoha jiných místech Blízkého a Středního východu a Asie. Těch zdejších se dochovalo sedmnáct a jejich lopatky vynášely v minulosti vodu z řeky Orontes do akvaduktů a odtud do zavlažovacích kanálů. Město Hamá, jehož historie sahá až do 5. tisíciletí před Kristem, mělo vždy zajištěnu hospodářskou prosperitu díky své výhodné poloze v "úrodném půlměsíci".
Starodávná mešita An-Nuri a dvě z proslavených kol - norií.
Město nikdy nepadlo do rukou křižáků, zato bylo předmětem dlouhotrvajících bojů mezi navzájem si konkurujícími islámskými vládci. Hamá má velmi pohnutou i minulost zcela nedávnou. V roce 1982 nechal prezident Háfiz Asad krutě potlačit povstání zdejších obyvatel, kteří se vzbouřili proti jeho režimu. Proti vlastním lidem zde tento neústupný autokrat neváhal nasadit těžkou vojenskou techniku. Tanky a letecké bombové útoky srovnaly se zemí historické jádro města a uvádí se, že zde tehdy o život přišlo více než 25 tisíc lidí. Během několika dnů, za pomoci tanků, děl a mnoha tisíc vojáků, nechal prezident Asad srovnat centrum odporu se zemí, mnozí mrtví prý nebyli ani pohřbeni…
Vládnoucí režim by nejraději tuto katastrofu zcela vymazal z paměti dějin i lidí. Rychle si proto pospíšil s rekonstrukcí poničeného městského centra ze státních peněz. Kdo zde nebyl dříve, ani by nepoznal, že v místech parku, který dnes obklopuje břehy řeky Orontes a jemuž vévodí novostavba luxusního, avšak velmi nevzhledného hotelu, byly ještě před nedávnem úzké uličky starých arabských čtvrtí. Průvodce Lonely Planet uvádí, že se nedoporučuje zavádět řeč s místními obyvateli na tyto události, pokud se nechcete dostat do nesnází…
Pohled z okna našeho hotelu na centrum Hamá. Nebývá zvykem, že by arabská města měla ve svém srdci rozsáhlý park. Však také ten zdejší tu není dlouho - před bombardováním v roce 1982 zde byly uličky staré čtvrti.
Projížděli jsme velmi úrodnou krajinou, jíž vláhu zajišťuje řeka Orontes. Není divu, že tato oblast v severozápadní části Sýrie je oporou syrského zemědělství. Poprvé v životě jsme zde zblízka viděli, jak vlastně vypadají rostlinky bavlníku.
Zanedlouho jsme se ocitli pod citadelou Qala´at al-Mudik ze 13. století, jež zaujímá místo původní akropole antického města Apameia, arabsky nazývaného Afámia. Naše první setkání s tímto kdysi velmi slavným místem bylo skličující a představovalo pro nás zklamání. (Později se ukázalo, že jsme přijeli z toho horšího konce.) Ocitli jsme se uprostřed neutěšených a velmi zanedbaných rozvalin antických staveb, jež jsou prostoupeny vesnickými domky a chatrčemi. Mezi hlavicemi sloupů a zbytky architrávů je naházen hnůj, polehávají zde krávy a kozy, pobíhají psi a pletou se slepice. A všechna tato zvířátka na ty pozůstatky starobylých kultur, na ta svědectví našich dávných předků, na ty antické skvosty svorně umísťují své výkaly… Byli jsme z toho značně rozesmutnělí, ale poté, co jsme zde byli opakovaně vystaveni "nájezdům" dětí žadonících o propisovačku nebo lépe o peníze, dotěrných a dojemných zároveň, jsme si uvědomili, že zdejší obyvatelé mají jiné starosti a priority, než být u vytržení nad závany dávných věků. Prošli jsme pěšky onou anticko-současnou vesnicí a za obzorem uviděli les kamenných sloupů, patřící k hlavnímu archeologickému areálu, kam zájezdové autobusy směřují rovnou, aniž by se zdržovaly v těch depresivnějších částech Afámie.
Trochu absurdní, ale v Sýrii ne zcela neobvyklý výjev: antické rozvaliny, v nich současné obydlí a česká škodovka, automobil v této zemi velmi oblíbený a častý.
Tato oblast byla věhlasnou již ve velmi dávné minulosti. Uvádí se, že již faraón Thutmose III. Sem jezdil lovit slony a o tisíc let později zde kartaginský vojevůdce Hannibal učil Syřany, jak tato zvířata používat v boji. Ke vzniku města se váže romantický příběh: Alexandr Veliký uspořádal roku 324 před Kristem na počest svého vítězství v Súzách hromadný sňatek deseti tisíc svých vojáků s Peršankami. Svému oddanému příteli ve zbroji, Seleukovi Nikátorovi dal za manželku dceru perského vojevůdce Spitama Apameiu a spolu s ní i území dnešní Sýrie.
Seleukos Nikátor povýšil na své správní centrum osadu Farnaké a přejmenoval ji po své choti. Apameia se brzy stala druhým největším městem seleukovské říše a získala si nebývalou slávu. Byla například poctěna návštěvou Marka Antonia v doprovodu Kleopatry při návratu z tažení k Eufratu proti Arménům. V době rozkvětu zde žilo půl miliónu obyvatel. Úpadek města začal dobytím Peršany v 6. století po Kristu, pokračoval ničivými zemětřeseními a byl dokončen křižáckými nájezdy.
Apameiská hlavní třída (cardo) působí v pusté
okolní krajině osamoceně a vznešeně zároveň.
O rozměrech někdejšího města svědčí impozantní bývalá hlavní třída, jež je nejdůležitější (a téměř jedinou) pamětihodností dochovanou do dnešních dnů. Je dlouhá 2087 metrů, široká 22,5 metru a svými rozměry zastíní i Cardo Maximus v Palmyře a v Antiochii. Dlouhý, na mnoha místech přerušovaný, pás kamenných sloupů umístěný osamoceně v ploché pusté krajině musí učinit velký dojem na každého návštěvníka. Zatímco organizované zájezdy své účastníky rozmazlují, protože je na jednom konci vyloží, prázdný autobus objede areál velkou oklikou po asfaltce, a na druhém konci je poté, co absolvovali pěší procházku, opět naloží, my jsme se v poledním vedru pěkně zapotili. Trmáceli jsme se celou dvoukilometrovou třídou tam a zase zpátky k zaparkovanému automobilu.
Cesty jsme nelitovali, protože jsme tak mohli znásobit ohromný dojem, který na nás kolonáda zanechala, ale rádi jsme se uchýlili do stínu malé kavárny u parkoviště, kde jsme byli mile překvapeni možností koupit si i pivo. V Sýrii jsme se totiž setkali s relativně přísnou prohibicí. Zákaz pití a prodeje alkoholu by měl platit na všech muslimských územích, ale v liberálním Jordánsku a kapitalistickém Libanonu přeci jen vítězí tržní princip, takže jsme tam víno či pivo vždy sehnali bez velkých problémů. Jinak tomu je v Sýrii, kde se islámská prohibice snoubí s rigidními socialistickými pravidly. Seděli jsme tedy v kavárně, odkud byly vidět špičky prvních sloupů, popíjeli vychlazené pivo a pročítali si průvodce. Jeden z nich byl v němčině, čehož si patrně všimla nalíčená dáma v klobouku lelkující u vedlejšího stolku. Pila kávu, v prstech s pečlivě nalakovanými nehty držela cigaretu a čekala na svou skupinu, jež právě absolvovala prohlídku. Nudila se, a tak nás po chvíli oslovila a sdělila nám: "Raději jsem zůstala tady, kdo by se někde pachtil v takovém vedru." Nevěděli jsme, co na to říct, a tak pokračovala v monologu: "Waren sie schon in Palmyra? Da ist es fast das selbe. - Byli jste už v Palmyře? Tam je to skoro stejné." Pohlédla na několik sloupů, jež vyčuhovaly zpoza obzoru a dodala, že odtud jí to stačí. Potáhla z cigarety, světácky mrkla na Jirku a zakončila moudrem: "Man muss ja nicht alles sehen, gell? - Člověk taky nemusí vidět všechno, že jo?"
V Afámii jsme se setkali se zvláštním spirálovitým
drážkováním sloupů, jaké jsme dosud nikde neviděli.
|
