Posvátná Kataragama, ztracený leopard v Yale a gejzír bez vody
Pondělí 14. březen
Ráno z Ella prudce dolů z kopců, na jih po cestě na Wellawaya, po které se někteří řidiči bojí jezdit – na jejím začátku je dokonce kaplička, kde se někteří před strmým sjezdem plným serpentin modlí. Nebylo to ale až tak zlé...
Již s předstihem jsem poprosila pana Kumaru, zda by mne nezavezl do lokality Buduruvagala, která nebyla na programu. Zajížďka to byla minimální a vskutku to stálo za to. Sochy Buddhů zatím naštěstí nemají plechovou střechu, tak jako většina ostatních na ostrově - ale tipnu si, že to nebude trvat. Pro mne to byl úžasný duchovní zážitek – nádherné kontemplativní místo s geniem loci a já jsem se zde na chvíli ocitla zcela sama.
Následuje pár fotografií běžné krajiny, přírody, políček. Z kopcovité části ostrova jsme se ocitli v rovinaté převážně zemědělské oblasti. Na několika místech tu sušili rýži na silnici – když jsem to zahlédla na polní cestě, tak jsem se tomu usmála, ale bez jakékoliv výstrahy na státní asfaltce – to mi vskutku vyrazilo dech! :)
A jedeme dál na jih – slavné poutní městečko Kataragama, třetí nejposvátnější místo na Srí Lance.Místo, kde si přijde na své buddhista, hinduista, muslim ... a nakonec i křesťan.
V Kataragamě se v době “těch správných svátků” srocuje obrovské množství lidí, na což se dá usuzovat z kvanta ubytovacích zařízení, stánků a šíře přístupových cest k chrámovému okrsku. Přijeli jsme zbytečně brzy (“ceremony” - púdža začíná až po osmnácté hodině) – odpoledne tu vpravdě chcípl pes. Tak jsme si s panem Kumarou dali colu v podniku, co zvenčí vypadal slušně, po bližším ohledání to ale byla katastrofa - pan Kumara šel na záchod, já poté chtěla taky, ale nepustil mne tam - “restroom bad”. Sama jsem si obešla foceníčko a pak jsme vyrazili.
Posvátný okrsek od města odděluje Menik Ganga, „Řeka klenotů“ – lidi se v řece koupou, mejou si vlasy a perou. V rozsáhlém parkovém areálu jsou různé chrámečky (některé s neonovou svatozáří hindú božstev), je tu i mešita... Prodavačky květů, všude se prohánějí opice a procházejí krávy. Velmi zvláštní ambiente! Nejslavnější chrámy jsou překvapivě malé a nenápadné.
Ospalá atmosféra se náhle změní – sotva stačím doběhnout s fotoaparátem: velké bubnování a povyk - skupina nastrojených tanečníků výská a křepčí. Působí rozjařeným dojmem, poskakují poněkud nekoordinovaně, poté roztlučou kokosový ořech o posvátný kámen a odcházejí pryč. Seběhlo se to velmi rychle – náhle začali, náhle skončili. Mezitím se ale začínají dít věci - vedle sebe buddhistický a hindú chrám. Když skončí nenápadný obřad v jednom, zazvoní se na zvonec, co visí na jednoduché zvonici mezi nimi, a může začít obřad ve druhém chrámu. Úžasné soužití církví!!!
Buddhistický obřad jsem málem prošvihla - kněz pod slunečníkem nesl dýmící cosi - věděla jsem, že je dobré nechat na sebe dým “dýchnout” - nechala jsem dýchnout a poklonila se. Byla jsem pokorná, kněz se na mne mile usmál. Ale přitom jsem přišla o focení! Člověk holt nemůže mít všechno… :) Pan Kumara se zabalil do bílých loktuší, co tu byly k dispozici jako provizorium pro nevhodně strakatě oblečené věřící, a vstoupil spolu s několika dalšími za knězem do posvátné ohrádky stromu bo. Tam chvilku pobyl a vrátil se s blaženým výrazem a dalším motouzem na zápěstí (něco jako naše Svaté přijímání??) Já se tam pochopitelně necpala…
A následně šupšup začíná hindú obřad! Lidé přicházejí do malého chrámečku s ovocnými koši - moc jsem to nepobrala… Ovoce si nechají požehnat a pak snědí? Část ovoce věnují chrámu (pro chudé? pro zvířata? pro Kataragamu?) a zbytek snědí? Každopádně to bylo celkem rychlé - poskok dělil příchozí do různých štrůdlů. Já, bez obětiny, jsem se dostala do “fast track” - pán mi udělal bílý flek na čele a vyšoupli mne i s ostatními ven… :)
Šli jsme s panem Kumarou rozlehlým areálem zpět k autu. Mezitím se udělala tma jak v pytli. Jednak už byla noc, druhak v celém městě vypadl elektrický proud, což se tu prý stává velmi často. V té tmě uprostřed parku za zvuku bubnů ve zvířeném prachu křepčily a tancovaly davy. Kde se tu všichni ti lidé vzali? Teprve šli na obřad?
Úterý 15. březen
Kritický den… Ráno vstávám ve 4:20 !! V 5:00 odjezd na safari do národního parku Yala. Pan Kumara v tradiční sukni - jakoby u nás byl v županu :) - mne předává mladému řidiči. Jedeme za tmy - mám pro sebe celý vyhlídkový džíp, kam se normálně dozadu na lavice vejde šest turistů. Mladej jede jak o život – předjíždíme další plné džípy. Na těch korbách při rychlé jízdě po asfaltce museli být všichni pěkně profoukaní a vymrzlí! Já seděla v kabině, řidič žvýkal betel (prý aby nebyl ospalý) a taky mi nabízel. S díky jsem odmítla.
A zase srílanská turistická specialita: k pokladně jsme přijeli asi 5:40 - tma tmoucí, kolem skrumáž džípů (odhadem padesát), bloumající turisti se ve tmě pohybovali jak zombies. Já měla v nose - v recepci jsem si stáhla mejly, tak jsem si je četla a pak jsem v klidu snědla hotelovou snídani v krabičce. Mezitím se rozednilo a přišel můj řidič se vstupenkou a jelo se. To byl tedy průvodce! :))
Žvýkal betel, přitom stále s někým telefonoval, tak jsem mu mnohá zvířata musela ukazovat, respektive hlásit se o to, aby zastavil.
Hlavním tahákem parku Yala jsou leopardi. Mladej mi ho slíbil s hláškou: “First I will try a leopard.” Vypadalo to velmi nadějně - ukázal mi leopardí stopy v písku na zemi. Pak se od protijedoucího kolegy dozvěděl, že leopard sedí o kus dál na stromě. Tak jsme se tím směrem vydali - tam už obří skrumáž džípů, zcela chaotická situace, troubilo se, telefonovalo se, motory řvaly, někteří choleričtí turisté se vztekali, většinou jsme ale jen pokorně seděli a tupě zírali. Čekali jsme v koloně a když jsme se dostali na místo, tak už byl leopard fuč – pochopitelně! :))(Leda, že by ho měli vycpanýho.) Tak jsem si alespoň vyfotila ten strom.
Nakonec jsou nejjistější žánrové (pravda, často kýčovité) fotky – východ slunce pár minut vydrží a ti ptáci se tam taky chvíli motali – tak stačilo cvaknout :)
Na tomto místě odbočím a vysvětlím. Nejezdím moc ráda na místa s potenciálními zážitky, které jsou náhodné... V tomto punktu mám vždy smůlu. Když jedu do lesa na houby, tak nic nenajdu a přitom prý „ještě předevčírem jich tu bylo tolik!“ Když se vypravím na divadelní představení pod širým nebem, tak se strhne průtrž mračen. Když mám vidět leoparda, tak přijedu pozdě. Mám radši sochy, co nikam neutečou! :) Navíc jsou srílanská safari naprosto odlišná od toho, co jsem zažila v Africe. Je tam poušť, tu a tam strom, takže zvíře vidíte na desítky metrů – takhle to bylo v namibijské Etoshe. Tam jsem si užila focení zvířátek!! Až jsem z toho zavařila paměťovou kartu. :)
Zato v Yale vede síť úzkých (neuvěřitelně hrbolatých!!) cest koridorem velmi hustého porostu. Zvíře může být v křoví pár metrů od vás a vy ho neuvidíte. Takhle to tu bylo třeba se slonem, kterého jsme málem minuli. Takže musí být obrovské štěstí tady na něco natrefit – ještě s přihlédnutím k velkému množství džípů, které tu rejdí a zvířata plaší.
Mají tu sice napajedla, také schovaná v džungli a zase na rozdíl od Etoshy, kde pro zvěř v napajedlech pomalu nebylo vidět vodu (přeháním), tak v Yale kde nic, tu nic … Viděla jsem pár “běžných” pávů, buvolů, prasat a menší havěti – fůru různého ptactva. Ale abych fotky zvířat přehazovala vidlemi, to vskutku ne. Zato mám fotogenické krajinky a zákoutí - a nááádherné leknínové jezero! - To jsou právě ty věci, které vám neutečou :).
No, safari mi prostě nějak nesedlo. Asi bych jinak mluvila/psala, kdybych viděla a vyfotila toho leoparda...
Atrakce Hummanaiya „blowhole“ – tenhle den se fakt nevydařil... Nevěděla jsem, co si pod tím představit. Anglický překlad pro blow (mimo dalších asi padesáti výrazů) říká: „vhánět, funět, dmýchat“. Pak jsem si vyguglila fotky – je to jakýsi gejzír mezi skalami na kraji moře. Hrozně moc jsem si přála to vidět – pan Kumara se ale chmuřil, že nejsou dost velké vlny a asi z toho nic nebude. Přijeli jsme na místo, skásli mne o nemalé vstupné a když jsem se vyptávala, zda dneska něco uvidím, abych nekupovala zajíce v pytli, tak pan černoch věštecky pravil „you have to wait“.
Neupřesnil ale, jestli deset minut, nebo půl dne. Když jsme se blížili, tak jsme zahlédli skutečně velevysoký gejzír – vítězoslavně jsem se na pana Kumaru zašklebila, ža to funguje, a nachystala si foťák k fenomenálnímu záběru. Čekali jsme pět minut, deset minut, půl hodiny ... a prdlačky. Stále jsem s nadějí naslouchala dunění uvnitř průrvy a občas se objevila jen trapná malá sprška. Tak jsme to zabalili a vrátili se k autu. A nejvíc mne na tom štve, že Kumara tu fotku chytil na svůj smartfoun! Taky jsem to hernajs mohla cvaknout! Myslela jsem, že půjde gejzír za gejzírem. Zase jednou jsme si ukázali přísloví – „co je doma, to se počítá“.
Princip celého fenoménu, který se prý vyskytuje i jinde na světě, je to, že do zvláštně erodované skalní štěrbiny šplouchá mořská voda sem a tam – vlna ji zažene, po chvíli vyteče ven. A právě když je dostatečné vlnobití, tak v určitých chvílích voda nestačí vytéct zpátky a vtom už přijde další velká vlna, takže se nastřádaný objem vytlačí otvorem nahoru a vytryskne v podobě gejzíru.
Jeli jsme dál po pobřeží a pan Kumara mi na obveselení a jako kompenzaci vymyslel zastávku v dalším neplánovaném chrámu. Wewurukannala vihara - chrám s obřím moderním Buddhou (jeho nejvyšší socha na ostrově - měří 50 metrů, nicméně je teprve ze 60tých let minulého století).
Malinko odbočím – dosud pro mne byly biblí průvodce z řady Lonely Planet, nyní pomalu přesedlávám na Rough Guides. Jsou imho přehlednější, stručnější a hlavně názornější... a neméně prostořeké a vtipné. Posuďte sami, co píší o předmětné soše: „... jeho hlavu korunuje pestrá sirsapata (buddhistická obdoba svatozáře), která má představovat plamen moudrosti, i když někomu může připadat spíš jako velikánský kopeček zmrzliny.“
Placatá socha se opírá o sedmipatrovou budovu, kterou se dá vystoupat nahoru k Buddhově hlavě. Pan Kumara mne tam poslal samotnou a já tam dostala docela strach – nikde ani živáčka a stěny pokryté hrůzostrašnými komiksovými výjevy. Malým okénkem jsem koukla Buddhovi zátylkem do hlavy – byla tam skrumáž dalších malých Buddhů :).
Hororový chrámový okrsek pokračoval síní hrůzy, kde byly velice kýčovité sochy v životní velikosti znázorňující démony, kterak mučí nešťastníky hříšníky. Opravdu velmi názorné a krvelačné. A vposled dlouhatananánská chodba s výjevy všelikých hříchů a pod tím, vždy ilustrace konkrétního potrestání. Vše velmi neuměle provedené a prý relativně nedávno namalované – vskutku dost děsná kvalita i nápady.
|
