Jízda vlakem se na Srí Lance prostě nesmí vynechat! :)
 Cesta vlakem mezi čajovými plantážemi! Hurá! Pan Kumara dneska zaperlil – dle programu zájezdu mne dovedl na vlak v Haputale, hezky jsme si zamávali a za dvě hodiny už mne spolehlivě čekal na nádraží v Ella. Odvezl mne na oběd (tentokrát nejedl se mnou - proč?). Řekl, že počká vepředu, abych měla pohodlí, že máme malý stůl - a říkal něco v tom smyslu, že už jedl … tak dobře - pak jsem ho ale viděla, jak jí sám a jinde … inu budiž.
Myslela jsem, že je bůhvíkde, ale jakmile jsem vstala od stolu a chtěla si ještě v klidu vyfotit lokál a dojít na záchod, už se odkudsi vynořil a byl u mne … jako duch - jako „velký bratr“. Na jednu stranu je to uklidňující, že o mne tak pečuje a nedopustil by, aby se mi něco stalo, na druhou stranu malinko trpím absencí svobody... no – je to zvláštní výlet :)
Měli jsme jet na Little Adam´s Peak, ale on povídá, že pojedeme nejdřív k mostu, protože v 15:10 přijede vlak. Vůbec jsem to nechápala, dřevěný most máme na programu až zítra - asi myslí, že přijede další vlak a lidi se nahrnou na Little Adam´s Peak ??… A jelikož jsem už zjistila, že mívá docela dobré nápady, tak jsem pokrčila rameny a že tedy ano… Ukázalo se, že mne veze zcela mimo program pár kilometrů k “Seven arches” ojedinělému železničnímu mostu tak, abychom tam byli ve chvíli průjezdu vlaku, a já si to mohla vyfotit! No, není zlatý?:)
Vše klaplo - chtěla jsem rodině, ke které jsme se nacpali na dvorek, odkud byl krásný výhled, zaplatit nějaký tip, ale on řekl, že si kdyžtak mám koupit nějaký nápoj u nich v “obchodě” (rozkládací stůl pod stříškou z vlnitého plechu a na něm vody, džusy, “kingkokonaty”). Tak jsem se osmělila a poprvé si dala štávu z king coconut – kokosový ořech osekají mačetou, vyseknou otvůrek a do něj zastrčí brčko. Chutnalo to výborně a já přežila (dala jsem si pak dvojitou dávku ginu).
Na cestách svůj alkoholismus nemusím skrývat :). Vždy si na letišti koupím jednu nebo dvě plastové půllitrovky koňaku a ten pak „ze zdravotních důvodů“ upíjím.
Dobrá související historka: vždycky ráno po snídani si ještě na pokoji preventivně cvaknu. Jednou jsem zapomněla, tak jsem si diskrétně dala při nastupování do auta - muselo to ze mne asi táhnout jak z vinopalny, protože mi pan Kumara vzápětí (poprvé a naposledy za celou cestu) nabídl větrový bonbon… :))
Ještě se ale vrátím k té mé jízdě vlakem. Pro ostřílené cestovatele po dálném východě to není nic neobvyklého, ale já to absolvovala poprvé a velmi jsem si to užívala.
Do vlaku se leze jak po žebříku. Vagon je otevřený, srandovní, prima :) Bez oken a bez dveří, resp. okna jsou zamřížované díry beze skel a dveře jsou díry bez dveří :) Vlak se plouží velmi pomalu, stále houká a každou chvíli zastavuje – po velmi pofiderně vypadajících mostech projíždí rychlostí 10km/hod až poté, co pan hlídač s práporem v ruce odmávne. Vlak je přesně jak z dobrodružné francouzské soutěže Stopa Xapatanu! Najdu místo u okna proti směru jízdy - u mne sedí (jak se postupně ukazuje) polská rodinka, kdy syn Vámoš je vášnivý nikonfotograf - ještě vášnivější, než já! (Je to vůbec možné??!) Fotí všechno a furt.
Kus cesty byl do pasu vylezlý z vedlejšího okýnka - pravil, že kdyby mi to vadilo, ať řeknu. Asi vytušil, že mi to FAKT TROCHU VADÍ, tak přenechal okýnko své mamince, která taky fotila - nevylézala celá, vystrkovala jen hlavu - Vámoš mezitím zaujal místo v otevřených, resp. absentujících vlakových dveřích přede mnou - ve vietnamkách se za jízdy různě spouštěl po schůdkách a fotil vše, včetně podvozku jedoucího vlaku, věšel se v zatáčkách ven a na zastávkách vybíhal na perón, aby v okýnku vyfotil “mamušu” a sestru, která fotila jen na ajfoun… No - na polovině fotek z vlaku se mi do záběru motá fotografující Vámoš a trochu jsem asi pochopila, jak je těm, které svým focením (jak to jen napsat slušně?) emmerduji (viz reportáž o Bretani)… :)
Po obědě v městečku Ella, které je velmi vychvalované, velmi propagované a VELMI VELMI TURISTICKÉ, až se mi vlastně vůbec nelíbilo ... jsem byla panem Kumarou vyslána na Little Adam´s Peak – kopec s vyhlídkou, „kam se prostě musí vylízt“. Bála jsem se, abych nezabloudila, a nechtělo se mi vláčet celého průvodce (nevím proč to tisknou na křídový papír, takže je to děsně těžký), tak jsem příslušnou stránku s mapkou a popisem cesty prostě z knihy vytrhla - pan Kumara se mohl zbláznit – to ho šlechtí!
A tady pro obveselení uvádím zcela nezměněný
autentický záznam z mého deníku... :)
„ … velmi hezký výstup - focení mj asi nejpříhodnější sběračky čaje (všichni chtějí prachy - tak dávám už jen 20 rupií - kam bych přIšla??) … prima vycházka, ale na kopec schody a hekání … celkem 1,5hod … hotel v kopcích „Sky něco“ … tak akorát hraniční mezi průserem a hezkým … krásný balkon, vyhlídka - betonová postel a noční stolky .. ok … netěsní okna - mají moskytiéru (zatím první) … mají sice varnou konvici, ale už ne pytlíky kafe a čaje - když jsem chtěla kafe, nepřinesli pytlíčky, ale uvařený z kuchyně - hnědá voda nepoživatelná…večeře nula - dvě studená piva z wineshopu - všechno je tu drahé, a tak na obyčejné víno za ekvivalent 500Kč kašlu … všude v hotelich tu maji apetýtlich koupelny a (až na Nuwara Eliya) krásnou dlažbu na podlaze - lesklou, čisťounkou…
Jaký je rozdíl mezi Dambullou a Ellou? … v Dambule líp schlo prádlo! :)... V Elle poprvé pro jistotu obrtlík na dveře … zezdola se rozléhal kravál, jak pán myl růčo nádobí po večeři, ale byl včas hotov :) - v noci mne probudil hrozný řev a štěkot - asi vyháněli toulavého psa… ??!
Neděle 13. březen…
Ráno odjezd na sever zkratkou po menší silnici - fotím políčka, zemědělce, přírodu. Požádala jsem zastavit u jednoho z mnoha hindú chrámů - ale jaké to nemám štěstí!!?? uvnitř sedí na zemi děti - holčičky ve žlutých šatečkách a paní učitelky v sárí je učí správně dýchat nosem. Kývají, že smím fotit, tak cvakám – dílem decentně, abych nerušila chrámové dění, dílem lačně, protože taková jsem :) Po chvíli jsem přešla k postrannímu vchodu - a to už mne zmeřčil pan kněz a zatrhl mi to. Zajímavé ale bylo, že se pak ode mne nechal vyfotit na prahu chrámu.
Pan Kumara mne mezitím zve do oficíny. Usedá a nechává se holit - trochu zastřihnout bíbra. Za pár minut a za 50 rupií je to hotovo. A já pochopitelně fotila :) … možná to dělal kvůli mně??
Pan Kumara mi pak vysvětluje, že to byla nedělní škola. Ta se koná každé nedělní – jak jinak :) - dopoledne v každém chrámu v každé vesnici - a taky že jo! O kus dál chytám buddhistické děti v bílých oblečkách, jak se valí z chrámu - odcházejí, nasedají do autobusu. Za tři minuty jsou fuč…
Jedeme dál. Po prohlídce vodopádů Dunhinda se zastavujeme ve městě Badulla na pozdní oběd. Hodně se motáme a dlouho hledáme kýženou restauraci - pan Kumara mi jídelny evidentně vybírá, je to fajn, zatím nemám střevní problémy - ale i tak si dávám pozor - nejím nic syrového ani podezřelého. Pan Kumara mi zastavil v obchodě textilem, který jsem si vyhlídla cestou na oběd - mají úžasné kýčovité oblečky pro místňáky, ale ve slevě. (Třeba z původních 4800 na 1800 - nekupte to!) Žádný nakašírovaný turistický obchod se suvenýry – prostě autentické „oděvy“ :).
Tak jsem nakoupila dva šalváry (šaty se šálou a kalhotami), dvě sárí a jedny dětské šatečky. Vše za ekvivalent necelých dvou tisíc korun. Měla jsem toho tři narvané tašky. Prodavačky se nesmírně hihňaly, když jsem se do oblečení soukala a předváděly mi, jak se to správně nosí. Nakonec mi veškeren personál pózoval na fotku :).
Pan Kumara se asi trochu naštval - nevím, jestli proto, že dlouho čekal, nebo proto, že jsem nakupovala v tamilském obchodě (jak mne dodatečně s mírným despektem informoval), ale řekl, že je unavený a že bychom mohli už jet do hotelu. Takjo – „za trest“ už nebyla zastávka ve druhém chrámu Kataragama. Do Elly jsme přijeli v 17 hodin a jelikož já unavená vůbec nebyla, ani jsem se nemyla a vyrazila ještě do “downtown” - pěšky serpentinami dolů asi 3km.
V městečku je jediná hlavní ulice s podniky dost turistům přizpůsobenými - chtěla jsem pivo, ale bylo mi zjistit, že na celé Srí Lance v neděli nejenže jsou zavřené wineshopy, ale z náboženských důvodů se alkohol ani v restauracích nenalévá. Tak jsem si dala kafe, napsala pohledy a už potmě jela zpátky do hotelu tuktukem.
|
