Pár srílanských zvláštností a Kandy navrch
 Tak zase pár všeobecných „mouder“ o Srí Lance, než vypustím další část toho svého úžasného deníku :)
Strefila jsem se do suchého období. Ano, byl to záměr nedostat se do monzunových lijáků, ale tentokrát je tu prý výjimečné sucho - jindy svěží porost je žlutavý … a výjimečné vedro - ráno v devět už 31 stupňů Celsia … dále pak během dne 36 až 38 … opakovaně sama sebe uvádím v údiv, když si furt myslím, že na ranní cestu do přístavu, kdy z hotelu vyrážím pěšky v šest, bych si měla vzít mikinku - hahaha - vrátila jsem se po sedmé stejně zplavená a promočená jako přes den - je to vlastně úplně fuk - stejně jsem furt mokrá jak myš :))
Ačkoliv neprší, tak vzduch je nesmírně vlhký – a na rozdíl od Zanzibaru, kde jsem zažila podobnou vlhkost, ale doprovázenou příjemným větříkem, takže snesitelnou, se tu ani lístek nehne. Stále se hrozně potím, takže si dávám pozor na úžeh a hodně piju – a tím víc se pochopitelně potím... :) Ale pozor! Výhodička: na Srí Lance odpadá starost s ustavičným hledáním záchodů, kterou turisti na cestách zažívají – skoro vůbec nečůrám – všechnu vodu vypotím :)
Ve všech posvátných okrscích se chodí boso a bez klobouku - pro vyjukaný bledý turisty jak dělaný… V ponožkách to je snesitelné – jedny jsem si na ten účel vyčlenila a pořád je peru.
Lidi jsou tu úžasní … neprudí, nežebrají (jen trochu)... usmívají se, jsou vstřícní … nechávají se fotografovat. Jsou kráááásní, resp. krásné … do chrámů chodí oděni do bílého a nosí květiny, chovají se důstojně. Když se ptám, jestli je mohu vyfotit, tak se usmějí a kývají jakože „ne“ – hm, tak ne... Když k tomu ale kdosi dodal „yes“, tak zjišťuji, že evropský posunek „ne“ je zdejší „ano“ :)
Myslela jsem, že budu mít čas na kontemplaci a za osamělých večerů budu psát sáhodlouhé sentence nejen o cestě, ale i o životě … hehe! :)) Večer povětšinou přijíždíme potmě, já si otevřu pivo, prohlídnu fotky, vyperu propocené prádlo, jdu shánět wifi, abych mohla poslat mejly domů, napíšu pár útržků, co jsem ten den zažila, umeju se a padám pod moskytiéru.
A ten můj souputník pan Kumara... Mám řidiče, průvodce, rádce, ochránce - byl mi přidělen od cestovky - zpětně vzato to byl docela risk - a ve výsledku velká výhra … mohl to být blbec, který by mi od třetího dne lezl na nervy, a zbytek pobytu se mohl stát malým peklem. Měla jsem kliku - vyfasovala jsem pana Kumaru :))
To, že jsem se z Čech vypravila sama, má velké výhody - fotím, jak chci, chodím, kam chci … Už slyším a vnímám své ochranitelské a ne úplně tolerantní dcery, které při cestování mají trochu jiný rytmus a priority: "Mami,nelez tam!" "Mami, pojď už!!" "Mami, nespadni!"
Můj řidič Kumara je zatím celkem trpělivý a srdnatý - dokonce mi na kopec vzal i můj těžký batoh se zbytečnostmi…
Původně jsem si to představovala jinak, že mne vždy jen odněkud někam doveze a já pak budu na místě chodit sama – třeba 80 procent dne – a on mne pak zaveze do hotelu. Dopadlo to naprosto odlišně – byli jsme skoro pořád spolu. Jsem zvyklá na samostatnost, věci si plánovat a řešit sama.
Tentokrát mi většina starostí odpadla - kudy jet, kde zaparkovat, jak najít hotel, jak dlouho mi asi zabere prohlídka toho čeho … pan Kumara mne vozí, stará se, radí - celkem nenásilně. A tak jsem jeho ochranné křídlo velmi záhy a celkem s povděkem přijala - bylo to pohodlnější. Akorát jsem s obavami čekala, kdy přijde ponorka, a já ho nebudu moci vystát … zázrak! ponorka nepřišla :)
Srí Lanka pro mne bude už navždy spojená s téměř nerozlučným panem Kumarou... :)
Pan Kumara jezdí velmi dobře - řídí prý už dvacet let… Auto vyfasoval od agentury jen na cestu se mnou – velmi ho opečovává a pígluje. Na Srí Lance se jezdí vlevo a docela riskantně. Ve velké rychlosti se auta míjejí pár centimetrů od sebe, brzdí na poslední chvíli – ale vůbec se nevztekají, netroubí a nenadávají si. Zpočátku jsem se chytala sedadla a sykala, ale zanedlouho jsem zjistila, že to tak prostě má být.
Je legrační, že při předjíždění si pan Kumara víc, než protijedoucích aut, všímá čáry na silnici - když je přerušovaná, tak se klidně vrhá do protisměru, když je plná, tak ani náhodou! Bojí se policajtů, jak čert kříže (a je jich tu docela dost…). Řekl mi, že když tě chytí, dají ti složenku na pokutu, seberou řidičák a vystaví náhradní papír na 14 dní. Pokuty se neplatí na místě policajtům, protože by si peníze strčili do kapsy :). Složenku musíš zaplatit na poště a s útržkem se dostavit na příslušný místní policejní úřad, kde ti vrátí řidičák. …
No, potíž ale je, že pošta má otevřeno jen ve všední den od 8 do 15hod. Když přestupek uděláš třeba v sobotu a na místě vzdáleném, kudy jen projíždíš, tak máš smůlu - musíš se se stvrzenkou vracet tam, kdes pokutu dostal - třeba pár set kilometrů. A když to všechno nevyřídíš do 14ti dnů, tak tě dají k soudu… he!
Pan Kumara měl na palubní desce auta přilepeného "Lorda Buddhu"
Tak zase trochu popojedeme, ne? :)
Opustili jsme „kulturní trojúhelník“ a vydali se na jih, do kopců. Po cestě jsme se zastavili v jedné z mnoha „spice gardens“, které jsou podél hlavního tahu na Kandy a neexistuje, aby se tu turistická výprava nezastavila. Ta “moje” ajurvédská byla velmi úpravná, vyprtěná, ale děsná továrna na turisty – mně přidělený nepříjemný kluzký průvodce pravil, že je lékař revmatolog, pracuje v nemocnici a ve volném čase dělá dobrovolníka a provází tady jan tak pro radost, přičemž občas dostaně nějaké to dýško. No, dala jsem mu 500 abych nevypadala, když je to ten pan doktor ... Moc hezky vymyšlené!
Cestou jsem ještě spatřila zdejší největší hinduistický chrám v Matale a navštívila nevelký klášter Aluvihara s nádhernou komorní atmosférou.
Kvečeru jsme dorazili do pulzujícího města Kandy a stihli vystoupení s tradičními kandyjskými tanci a hudbou – dost mne zklamalo, že to nebylo někde na frajplace, ale v „kulturním sále“, kde bylo našlapáno turisty.
Čtvrtek 10. březen
Kandy - hotel „Smaragdový kopec“ - bezproblémová noc - ráno snídaně na terase s výhledem do údolí - nádhera!
Jedeme dolů do města na prohlídku zdejší hlavní atrakce, Chrámu Buddhova zubu. Před ním jsou mimo jiné nazdobená svatební auta - vyjádřila jsem nadšení a pan Kumara mi vyčenichal svatbu nedaleko v ulici a já se chutě přidružila k focení.
Pan Kumara mi vysvětlil, že teď je období svateb, lidé se často berou v den, který jim vyšel v horoskopu, a dnes je prý spešl day (!) :) Svatebčané měli tradiční kandyjské kroje - ty prý smějí obléci jen a pouze když jsou narozeni přímo v Kandy - jinak ne.
V areálu chrámu Buddhova zubu mne asi nejvíc zaujal malý pavilon s vycpaným chrámovým slonem Rádžou, který zde dlouhá léta věrně a důstojně sloužil. Není to jen tak, chrámový slon musí být tusker (slon se kly), ale ne nějaký obyčejný! – ve vzpřímeném postoji se všech jeho sedm údů musí dotýkat země. Sedm údů?? Marně jsem počítala, až jsem se dočetla ve vysvětlivkách: 4 nohy, chobot, ocas ... a penis!
Prohlídka města, projížďka kolem jezera, vyhlídka na kopci. Obligátní návštěva velkoprodejny suvenýrů – zakoupila jsem tu „památky“ – pár vyřezávaných slonů, barevnou masku a taky sárí z hrubého hedvábí. Mělo krásný vzor, ale nebylo příliš plihlé - motaly ho na mne tři prodavačky, hodně jsme se přitom bavily - pak jsem řekla, že si z toho doma v nejhorším našiju polštáře, a ony se mohly počůrat smíchy... :)
|
