Machu Picchu a "Posvátné údolí" řeky Urubamby.
 "Ztracené" a na začátku minulého století znovunalezené tajemné útočiště Inků Machu Picchu patří mezi nejatraktivnější turistické cíle na světě a prakticky každý turista, který zavítá do Peru, se sem prostě musí vypravit.
Nebudu se zde rozepisovat ve smyslu historickém či místopisném, spíš k fotografiím doplním praktické poznámky a zajímavůstky, o nichž jsme se v tištěných průvodcích ani v internetových reportážích nedočetli.
Většina turistických itinerářů je organizována tak, že se přespává v Cuscu a během tohoto pobytu se podniknou dva jednodenní výlety - jeden na Machu Picchu, druhý do "Posvátného údolí", přičemž vlastně jedete podvakráte stejnou cestou s tím rozdílem, že jednou je to vlakem a bez přerušení cesty, podruhé autem nebo autobusem s četnými zastávkami.
Z nějakého záhadného důvodu jsem nabyla dojmu, že údolí řeky Urubamby je strmé, divoké a nebezpečné. Nic takového - údolí je široké a úrodné s rozsáhlými zelenými poli, která v podobě teras stoupají ještě i na úbočí okolních kopců. Táhne se krajinou severně od Cusca a je dlouhé několik desítek kilometrů.
Údolí řeky Urubamby je z velké části široké a úrodné.
Některé jeho vesnice a městečka se staly turisticky atraktivními, a tak se zařadily mezi "povinné" zastávky výletních autobusů nebo individuálních cestovatelů.
Je to především Pisac se svými vyhlášenými trhy a inckými ruinami a Ollantaytambo, městečko s úzkými uličkami, původními inckými základy domů a zachovalým inckým urbanistickým uspořádáním staveb. Ollantaytambo je posledním místem, kam se v údolí dá dojet autem - dále lze pokračovat jen vlakem, anebo po silnici, která však už údolí opouští. Nad městem se tyčí stejnojmenná pevnost, která byla svědkem slavné bitvy v níž se porobený inka Manco (marně) vzepřel nadvládě Španělů.
Typické incké zdivo pevnosti Ollantaytambo.
Jen okrajově se zastavím u pojmu "vyhlášený tradiční trh" - trh v Pisacu má skutečně velkou publicitu a s Jirkou jsme se těšili, že zde uvidíme něco jedinečného. Bohužel se však pod tímto pojmem spíše asi rozumí "mnoho stánků se suvenýry"… v Pisacu jsme byli trochu zklamáni, protože celé prostranství před kostelem bylo zaplněné obchůdky nabízejícími právě tyto velmi turistické artikly. Nakonec to naštěstí zachránila malá ulička s "normálním" zbožím, jako je zelenina, kukuřice, různé kuchyňské přísady, barviva, brambory a lidové občerstvení, kterou jsme objevili poněkud stranou hlavního dění a kde jsme si "pěkně zafotili".
Tržiště v Pisacu má charakteristickou dlažbu z oblých kamenů.
Pestré pokrývky hlavy, podle nichž by byl znalec schopen
přesně určit, odkud jejich nositelky pocházejí.
Vraťme se však ke zlatému hřebu této kapitolky, kterým je proslulé Machu Picchu. Již prvním všeobecně rozšířeným bludem je, že Machu Picchu je vysoko v horách. Nic takového! Tato úžasná incká citadela je v nadmořské výšce 2400m, což znamená, že z Cusca a jeho 3300m sem musíte pořádně klesnout.
Vysokohorský dojem Machu Picchu je způsoben jeho spektakulární polohou ve vysoko umístěném sedle mezi dvěma dalšími kopci, přičemž se na obě strany dolů svažují prudké srázy, které spadají do velké hloubky, až k rece Urubambě, která se s velkým rachotem prudce valí na dně soutěsky a přitom ještě stačí vytvářet kolem Machu Picchu a přilehlé hory Huayna Picchu meandr. Jirka to celé připodobnil k Českému Krumlovu a mně se to zdá docela trefné, i když pár rozdílů zde přeci jen bude…
Na tomto snímku je docela dobře vidět nejen Machu Picchu, ale i řeka Urubamba,
jejíž divoké kalné vody v hloubce obtáčejí celý mohutný ostroh.
Pokud zrovna k rozvalinám nepoletíte vrtulníkem, tak vám - vzhledem k tomu, že sem nevede žádná silnice - zbydou jen dva způsoby, jak se tam dostat: buď pěšky, nebo vlakem. V posledních létech se mezi trekaři stává čím dál větší módou absolvovat proslavený Inca trail - Inckou stezku, několikadenní pěší túru v klasické či zkrácené verzi. I za tuto cestu se ale musí zaplatit nemalý finanční obnos a vzhledem k obrovskému návalu zájemců je třeba si termín cesty předem zarezervovat.
Internet se doslova hemží návody, kudy se na stezku dostat bez placení a jak obalamutit hlídače. Nevím, žádné zkušenosti s Inca trail nemáme… jednak jsme neměli dost času a správné vybavení, druhak by nám na to s Jirkou patrně nestačily síly, ale hlavně jsme se dozvěděli, že v sezóně je zde tak velký nával, že postupujete v prakticky jednolitém proudu trekařů a individuální zážitek a radost z cesty jsou tím dosti narušeny.
Cestou vlakem podél Urubamby jsme míjeli malé železniční zastávky spojené lávkami s druhým břehem. Tudy vedou turistické pěšiny napojující se na několika místech na slavnou stezku Inca trail.
Takže jsme nasedli do neméně vyhlášeného vlaku Vistadome a nutno zdůraznit, ži i sama jízda byla pro nás velkým zážitkem - zajímavým a velmi příjemným. Jízdenky bylo nezbytné předem rezervovat a byly dost drahé, ale stálo to za to! S výstavbou trati, která nyní budí dojem, že byla projektovaná jen a pouze kvůli turistickému ruchu, se začalo na začátku 20. století, pár let před tím, než Američan Hirham Bingham Machu Picchu "objevil", a tehdy měla sloužit hlavně přepravě zboží a surovin. Trať sama o sobě je velmi zajímavým inženýrským dílem a nás s Jirkou naprosto nadchl technický "fígl", který vlaku umožňuje vystoupat do prudkého kopce nad Cuscem.
Z nádraží San Pedro popojedete na svažité předměstí a zde se vlak postupně šplhá po kolejích, které tvoří jakousi "cik-cak" dráhu: kus se
stoupá jedním směrem - vlak zastaví, vyskočí chlápek, přehodí výhybku a vlak couvá v protisměru, ale stále do kopce - pak zase zastaví, zase výhybka a kus se jede dopředu - a tak dále a tak dále - těch výhybek je celkem asi pět nebo šest. V kopci není dostatečný prostor pro oblouk zatáčky, a tak si inženýři s problémem poradili tímto svérázným způsobem. Moc se nám to líbilo, i když to cestu dost zdrželo. Však jsou na to již připravení čiperní taxíkáři a cestovní kanceláře: když se vracíte zpět z Machu Picchu, tak na cestující čekají na poslední zastávce před Cuscem v Poroyi s cedulemi "Plaza Mayor za pouhých 10minut!"
Mnozí cestující této možnosti urychlení využili a vlak v Poroyi opustili. To my s Jirkou jsme jako jedni z mála zůstali a nelitovali čtyřicetiminutového pomalého klesání zpět do centra během něhož se nám za odměnu naskýtaly nádherné výhledy na večerní Cusco.
|
|
Vagony jezdící po trase Cusco - Aguas Calientes mají charakteristickou modrou barvu a jedoucí vlak téměř neustále píská. Na každé zastávce pod okénky pobíhají prodavači suvenýrů a občerstvení.
|
Ti, kdo čtou pozorně, si možná řeknou, že si protiřečím - nejprve jsem tvrdila, že Machu Picchu je o bezmála tisíc metrů níž než Cusco, a teď popisuji, jak jsme z Cusca stoupali. Je to tak - z Cusca nejprve musíte překonat kopcovitý hřeben a pak už stále klesáte a klesáte - nejprve k řece Urubambě a pak spolu s ní údolím, které se postupně ze širokého úrodného zužuje do úzké nálevky s pralesní vegetací.
A ještě se pár slovy vrátím k vlaku Vistadome, který je nyní speciálně upravený pro turisty a o němž se Jirka vyjádřil jako o "vlakové noblese". Je velmi čistý, vnitřním uspořádáním připomíná spíše letadlo, než vlak, posádka hovoří výborně anglicky, má dobře padnoucí uniformy a přehled o všech cestujících, které si při nástupu odškrtává ze jmenného seznamu. Během cesty se podává občerstvení, které je v ceně, a velmi jsme ocenili zčásti prosklenou střechu vagónů, která umožńovala pozorovat horské štíty vysoko nad námi. Cestou zpět, když padla tma a nebylo už co obdivovat venku, se stevard se svou kolegyní převtělili v manekýna s manekýnkou a uspořádali nám prodejní módní přehlídku výrobků z alpačí vlny. Nejdřív jsme si z toho s Jirkou utahovali, ale posléze jsme museli uznat, že nápad je to velmi dobrý a docela jim to slušelo.
No, asi si říkáte, jestli se při tomto způsobu psaní v té reportáži vůbec někdy dohrabeme na Machu Picchu, že? Už tam skoro jsme. Vlak jede zhruba čtyři hodiny a končí v zastávce Aguas Calientes, turistickém městečku s horkými prameny, přecpaném hotýlky, restauracemi a krámy se suvenýry. Většina turistů se tu zastaví a popustí nějaký ten peníz. My jsme ale odolali lákadlům a rovnou nastoupili do autobusu. Zde začíná to pravé stoupání. Máte možnost jít pěšky - a taky jsme cestou zahlédli zadýchanou a upocenou mládež - ale my jsme jako většina ostatních buchet využili autobusové kyvadlové dopravy a nechali se dovézt nebezpečně vypadajícími klikatými serpentinami, které připomínaly spíš nějakou atrakci na Matějské pouti, asi dvacet minut trvající jízdou až k bráně archeologického areálu Machu Picchu.
A tím bych možná zakončila - podívejte se na fotografie. Napíšu jen, že to magické místo, co vypadá tak hrozně kýčovitě na fotkách, kterých jsou plné všechny ty publikace o "záhadných místech naší planety", takové je i ve skutečnosti. Má ohromné kouzlo a cosi z něj vyzařuje. Musím říct, že když jsme s Jirkou vystoupali nahoru po schodech a Machu Picchu se pod námi objevilo jako na dlani, měla jsem slzy v očích a chvilku jsem nemohla mluvit.
Machu Picchu je prostě neodolatelné… snažila jsem se vybrat méně typický pohled na citadelu, protože ty "klasické" s homolí Huayna Picchu v pozadí jsou v každé publikaci.
Tento snímek vkládám záměrně, aby bylo zřejmé, jaký bývá na Machu Picchu nával turistů - a to jsme zde zdaleka nebyli v hlavní návštěvní sezóně!
Jako vážně se fotografií zabývající návštěvníci jsme velmi ocenili nesmírně chytré opatření správy archeologického areálu, která zakazuje přístup na rozlehlé zatravněné plochy uprostřed rozvalin. Turistická trasa vede mezi kamennými stavbami, které jsou podkovovitě uspořádány kolem ústředního prostranství, na něž mají přístup jen lamy! Návštěvníci si tudy nesmějí krátit cestu, a tak když fotografujete celou citadelu z nadhledu, působí dojmem, že je liduprázdná, protože drobné lidské postavičky se ztratí mezi kamennými stavbami a na travnaté ploše, kde by byly na první pohled zřetelné, prostě nejsou.
Posvátná Intihuatana - na první pohled respekt vzbuzující monolitický útvar s geografickými a astronomickými funkcemi, jehož přesný účel se dodnes nepodařilo rozluštit.
|
