Celkový pohled na časně ranní Cusco, které se
ještě zcela nevynořilo ze šera předchozí noci.

     Incké zdivo je proslulé - jeho ukázky nechybí v žádné souborné archeologické publikaci a skutečnost, že tyto obří kameny byly do té míry precizně opracovány, že do spár mezi nimi nelze ani po staletích zasunout čepel nože, zneklidňuje nejen laické obdivovatele, odborníky z řad stavebních expertů, ale i všeliké lovce senzací. Na místě jsme se s Jirkou přesvědčili, že vše, co se o nich píše, je pravda, a že jejich opracování je skutečně úžasné. Tyto zdi nejsou ojedinělé a s podobně obdivuhodnými kameny se lze setkat i na mnoha dalších inckých stavbách v širokém okolí.

     Nechali jsme si vysvětlit, jak zdivo vznikalo. Zda je výsledkem precizních výpočtů a měření, nebo opakovaným zasazováním jednotlivých kamenů do skládačky. Náš místní průvodce nám vysvětlil, že pravděpodobnější je druhý způsob. Říše Inků měla velmi přísnou a do nejmenších detailů propracovanou státní strukturu a zařazení jednotlivých obyvatel do skupin, přičemž fungoval přesný řád, kontrola a postihy při nedodržování pravidel. Obyvatelé odváděli své daně panovníkovi formou naturálií a hlavně vlastní prací vykonávanou pro jeho blaho. A tak všichni poddaní museli každoročně strávit několik měsíců prací pro inku, přičemž mnoho z nich pracovalo na stavbách. Byl tedy dostatek dělníků, kteří mohli opakovaně zvedat částečně opracované kvádry na jejich budoucí místo do zdí, zjišťovat, kde je třeba kousek ještě přitesat, a to celé opakovat nesčetněkrát, dokud stavební díl nezapadl zcela dokonale na své místo mezi ostatní kvádry.

Katolická katedrála je dominantou Plaza de Armas v Cuscu a byla postavena na místě paláce inky Viracochy. Jako materiál pro její stavbu sloužily bloky z inckých staveb, zejména z pevnosti Sacsayhuamánu.

     Plátno zobrazující poslední večeři Páně je součástí vnitřní výzdoby katedrály a je názorným příkladem, jak se katoličtí conquistadoři snažili přiblížit původnímu obyvatelstvu a získat si je drobnými ústupky. Pokrm, který je uprostřed tabule připraven pro Ježíše a jeho druhy, není ničím jiným, než tradičním peruánským morčetem.

     Z této fotografie máme s Jirkou trochu škodolibou radost, protože se nám ji podařilo pořídit "vypálením od boku", ačkoliv jsme byli pod přísným dohledem chrámového hlídače, který správně odhalil naše "nekalé fotoúmysly" i v místech, kde bylo fotografování zakázáno, a byl nám neustále v patách.

Impozantní proslulá pevnost Sacsayhuamán se rozkládá v kopcích nad Cuscem. Ačkoliv byla již v době conquisty z velké části rozbořena, i to, co z ní zbylo, je nesmírně působivé - tři nad sebou položené řady klikatých obranných zdí z kyklopského zdiva byly vystavěny tak důmyslně, že nutily útočníky, aby se částečně odkryli z boku a stali se tak zranitelnějšími.

Qenko v některých průvodcích prohlašují za "amfiteátr", přičemž vůbec nevím, jak na to přišli. Qenko zdálky ani nepůsobí jako stavba - je to velká členitá posvátná skála oblého tvaru. Teprve při bližším ohledání návštěvník zjistí, že je plná výklenků, vyrytých symbolů, vytesaných schůdků a v jejím nitru se skrývá jeskyňka se svatyní - viz fotografie. Vyškrábat se na skálu a pohybovat se po ní není fyzicky příliš náročné - i když jedna nebohá německá sedmdesátnice se sice vydrápala nahoru, ale dolů jsme jí museli pomáhat - ale když se tu sejdou turisti z několika autobusů najednou, jedni se nesmlouvavě hrnou nahoru a ti, co už tam jsou, nemají možnost se proti proudu davu po uzounkých schůdcích dostat zpět dolů, dochází mnohdy k situacím, které zavánějí konfliktem. (Nevím, jestli mám činit nějaké závěry z toho, že ti, kdo se na Qenku nejvíc a bez rozmyslu cpali, byli účastníci jakéhosi českého zájezdu…)

Tambo Machay je další nevelkou archeologickou lokalitou, která spolu se Sacsayhuamánem, Qenkem a Puca Pucarou leží v kopcích nad Cuscem navzájem nedaleko od sebe. Tyto vykopávky bývají v průvodcích a v nabídkách cestovních kancelářích souhrnně označovány jako "four ruins", přičemž jejich návštěva bývá většinou přidávána k prohlídce města Cusca.

Tambo Machay je lidově nazýváno "inkovy lázně" - dodnes zde vytéká pramínek vody.

Městečko Chinchero je umístěné dále v kopcích nad Cuscem a pro Inky znamená "rodiště duhy". Jsou zde k vidění jednak incké ruiny, ale i koloniální kostelík s typickým bohatě zdobeným barokním interiérem.

Chinchero má vše, co má správná andská vesnice mít, včetně krojovaných obyvatel a lam (či alpak? … rozdíly mezi těmito dvěma druhy nejsou pro neznalého Evropana na první pohled evidentní a já jsem se je za dobu svého pobytu nenaučila pořádně rozlišovat).

Vesnička s téměř nevyslovitelným názvem "Andahuaylillas" leží nějakých 40km jihovýchodně od Cusca a je proslavená jezuitským kostelem, který je díky své vnitřní výzdobě prohlašován za "andskou Sixtinskou kapli". Nu, vnitřní výzdoba je opravdu bohatá, je zde dokonce jeden obraz od slavného španělského malíře Estebana Murilla, ale Sixtinská kaple je přeci jen o něčem jiném… S Jirkou jsme sem dorazili již hluboko po zavírací době, ale měli jsme štěstí - zrovna zde opravovali vnitřní osvětlení, a tak nás do kostela pustili … vzhledem k tomu, že světla moc nefungovala, jsme si udělali jen rámcový obrázek o interiéru a nemohli se příliš kochat detaily - o nějakém fotografování nemohla být ani řeč. Takže jen pohled na kostelík zvenčí… ale i ten, myslím, stojí za to.