Kamení, skály, písek, kamení, šutry,
oblázky, kamení ... ale krááásné
Od vodopádů u angolských hranic už jsme pak jeli jen a jen na jih - pochopitelně :). Zastavili jsme se v oblasti Twyfelfontein, což by člověk měl tendenci překládat jako "dvanáct pramenů", jako že se to podobá anglickému twelve. Chyba lávky! Je to "pochybný pramen" z německého Zweifel. Takto ho po druhé válce přejmenoval evropský osadník, který mohutnost pramínku zvící jeden kubík denně nepovažoval za dostatečnou k přežití. Tak, končím jazykový koutek a prozradím, co jsme tu viděli...
Krom další krásné lodge, kde jsme se ale jen naobědvali, jsme ve skupině s průvodkyní prolezli okruh mezi skalami s prehistorickými (údajně minimálně 6 tisíc let starými) skalními rytinami.
Nejspíš hlavní atrakcí oblasti Damaraland je skalní skrumáž Spitzkoppe. Z ploché krajiny najednou vystupují oblé skály do výšky 1728m. Jsou tak profláklé a charakteristické, že se jim přezdívá "Namibijský Matterhorn" - pravda, při troše dobré vůle by se jakás podoba našla... :)
Odtud jsme pokračovali opravdu, ale opravdu "vedlejší cestou" do zamluvené Wustenquelle lodge. Nenápadná cedulka ukazovala na velmi odvážnou "polňačku" a usuzovali jsme, že pojedeme tak 2-3 kilometry. Cesta byla děsivá, samý kámen a výmol, dalo se jet maximálně 30km/hod, ale některá vypečená místa jsme po centimetrech projížděli na třech kolech...
Očima jsme hypnotizovali horizont a byli přesvědčeni, že "za touhle zatáčkou už to musí být". Po nějakých patnácti kilometrech jsme míjeli protijedoucí jeep. Zeptali jsme se, zda jedeme dobře a jak je to ještě daleko. "Yeah, it´s not far, some 20km more - a nice road!" ubezpečil nás rozesmátý farmář. "Ugh!" Inu, kritéria, co je a co není "nice road" jsou holt v různých končinách odlišná.
Nebýt únavy a skutečnosti, že nám docházel benzín, by to ale byla nádherná cesta - projížděli jsme savanou, kterou šikmé večerní slunce doslova pozlatilo. Každou chvíli jsme narazili na závoru či bránu, oddělující jednotlivé pozemky. Pasovala jsem se do role vrátné a úslužně pokaždé vyskakovala z auta a nechávala Luďka projet.
Nakonec jsme šťastně dojeli, ubytovali se a absolvovali večeři v "kruhu rodinném". V menších lodgích se majitelé někdy snaží vyvolat v návštěvnících dojem, že jsou tu jakoby rodinná návštěva a podle toho probíhá stravování. Všichni jedí ve stejnou hodinu u jednoho stolu, jídelníček je předem daný a nelze si vybírat, nebo vymýšlet. Většinou je ale několik chodů, takže si každý přijde na své. Zrovna ve Wustenquelle měli polévku, perličku ve smetanové omáčce, ostré vepřové nudličky, divokou rýži a salát. Mňam!!
Brzy ráno jsme jen samy s Lenkou vyrazily s farmářem Edgarem na zdejší "scenic drive". Do stařičkého plechového (vojenského?) jeepu spolu s námi naskákali i dva jezevčíci. K mé nelibosti po mně lezli a olizovali mi foťák. Po pár kilometrech jsme dorazili k první zastávce a psi vyskočili ven. Chvíli pobíhali kolem páníčka a pak se ztratili.
Edgar nám vyprávěl o zdejších geologických zajímavostech a nevěnoval tomu pozornost. Teprve následně začal psy pískáním přivolávat. Chvíli jsme na ně čekali, potom mávl rukou, že znají cestu domů - nastartoval a jeli jsme dál. Asi dvě hodiny jsme se drkotali po kraji - obdivovaly, fotily. Edgar stále vyhlížel a pískal. Zajeli jsme oklikou zpátky na původní místo, kde jsme jezevčíky viděli naposledy, jestli tu nečekají. Nečekali.
Tak jsme se vrátili do lodge. Tam dostal chudák Edgar nejspíš pěknou čočku, protože se z nitra domu ozýval jakýsi rámus a vzápětí vyběhlo ven několik černochů, spěšně naskákali do aut a vyrazili po cestičkách do různých směrů do buše.
Z Wustenquelle jsme se už vydali k moři. Jeli jsme "zakázanou oblastí" - tedy asi ne úplně zákazem vjezdu, ale jelikož jsou zde diamantové doly (které jsme měli na dohled), tak se tu asi nemůže moc trajdat, ani sjíždět z cesty. Krajina byla skličující, naprosto pustá, bez vegetace, bez ničeho - však se to tu taky jmenuje "Měsíční krajina".
Cestou jsme tu a tam narazili na jednotlivé, nebo ve skupinkách velepodivné rostliny welwitschie, které se endemicky vyskytují jen na několika málo místech v namibijských pouštních oblastech. Welwitschia mirabilis patří mezi největší botanické kuriozity jednak tím, že je schopna přežívat v nehostinné poušti, kde nic jiného živého není, ale zejména svou dlouhověkostí - stáří většiny rostlin, které jsem fotografovala, je tisíc let (!!).
|
