Tahle země není pro chudý, pro nemehla ... a pro noční strašpytly.
Jako parafrázi k názvu filmu "Tahle země není pro starý" si troufnu napsat "Namibie není pro chudý"... Už jenom letenka není žádná láce - chartery sem nelétají a když už seženete let za slušnou cenu do Jihoafrické republiky, tak za navazující spoj do Windhoeku si musíte safra připlatit. Batůžkáři se tu asi moc nechytají, protože vzdálenosti mezi městy jsou veliké a vedou povětšinou suchopárem bez lidí a urbanizace. Ona i ta města jsou spíše "města" - jedna, dvě vyasfaltované ulice, kostel, banka, benzínka, autoopravna, pár obchodů, škola a na to nalepená skrumáž prostých dílem betonových, dílem plechových obytných domů, domků a barabizen. Skutečně větší města evropského rázu by se v Namibii dala spočítat na prstech jedné ruky...
A jelikož sem nejezdí turisti nuzáci, tak je tu docela draho (anebo obráceně: je tu draho, a proto sem nejezdí nuzáci?). Zato se ale návštěvníkům dostává náležitého pohodlí, luxusu a soukromí, aby mohli v klidu spočinout a odpočinout po celodenním trmácení na nepohodlných kamenitých silnicích při pojíždění na mnohakilometrové vzdálenosti mezi turistickými atrakcemi.
Pro mne byla ale povětšinou i jen samotná cesta velkým zážitkem. Zabrala jsem si zadní sedadlo, rozvalovala jsem se, koukala, obdivovala a fotila.
Na zvířata v krajině ale člověk musí mít oko - a nerada musím přiznat, že já v tomto ohledu zaostávala nejvíc. Hlavním hlásičem a odhalovačem zvěře byla Lenka. Zebry, antilopy a žirafy nám už trochu zevšedněly, a tak jsme stále toužebně vyhlíželi, zda nezahlédneme některou ze zdejších kočkovitých šelem.
"Lev!" vykřikla jednou vzrušeně Lenka a píchla prstem v příslušném směru. Opatrně jsme se blížili a nedočkavě napínali oči, já třímala fotoaparát jako nabitou zbraň. "Do háje! ... ale zdálky ta zebra vypadala úplně jako lev - až na ty zas.aný pruhy..." konstatovala po chvíli zklamaně :)
Kočkovité šelmy - gepardy jsme pořádně viděli jen ne farmě, kde z jejich ukazování turistům mají byznys, a to se nepočítá... "Taková cheetah se nepočítá" :)
Nepříjemné technické specifikum cestování po Namibii, které jsem dosud nikdy řešit nemusela, představovala každou chvíli píchlá pneumatika. Jezdili jsme celkem bytelným autem, ale jedna guma byla od samého začátku docela sjetá. Když jsme na to v půjčovně při přebírání upozornili, tak jen mávli rukou.
Teď už víme, že jsme se neměli nechat odbýt. V Namibii je většina silnic štěrkových, takže kola velmi trpí. První dny jsme se pohybovali po hlavních tazích po asfaltu, ale pak to začalo - jedna prázdná guma za druhou. Luděk, který to se stroji umí znamenitě i na letišti, s výměnou kol neměl problém - začaly jsme mu to s Lenkou měřit na čas a nezadal si s mechaniky na Formuli 1 :).
Opakovaně jsme ale museli nechat pneumatiku slepovat a humor nás přešel, když jsme si uvědomili, že takto se můžeme ocitnout uprostřed pouště bez rezervy s dalším prázdným kolem a budeme nahraní. A tak jsme raději podstoupili třistakilometrovou zajížďku a koupili ve městě Outjo novou pneumatiku, abychom vůbec mohli dokončit svůj výlet.
Není divu, když silnice vypadaly takto.
Pneumatikám nelahodily, ale fotoaparátu ano! :)
Zpátky ale ke zmíněnému ubytování. V Namibii, jako i jinde v subsaharské Africe, se povětšinou nebydlí v hotelích, ale v lodgích. Jsou to veskrze velmi kvalitní až luxusní skrumáže chatek, bungalovů, ale i stanů, které se snaží o maximální využití potenciálu okolní přírody a o co největší originalitu.
Z ubytování v Namibii jsem byla zcela nadšená - fotografovala jsem a získala tak malou sbírku snímků krásných interiérů i venkovní architektury, která si nezadá s vybranými obydlími z publikace "Houses of Africa" nakladatelství Taschen - prostě nádhera!! Řeklo by se "stan v polopoušti" - jéje, to bude ušmudlané, nepohodlné ... pravý opak je pravdou - vše krásné, čisté, načančané, mnohdy udivující... například osamělá dřevěná "chaloupka na kuřích nožkách" na písečné duně a uvnitř perský koberec, vyřezávaná skříň z masivního dřeva, viktoriánská polstrovaná křesla a ... lednice! :)
Ráda bych vás pozvala na malou prohlídku namibijskými lodgemi a hotýlky, ve kterých jsme přespávali. (Že to nebylo zrovna levné, je nabíledni...)
Než se do toho ale pustím, tak se ještě zastavím u hlavního kamene úrazu tohoto mého výletu. Zatím jsem vlastně vždycky cestovala s někým z rodiny, takže bylo jasné, že budeme spát dohromady. Tentokrát jsem byla sólo, "přílepek" k páru Lenky a Luďka.
Potíž je, že se v noci sama bojím - zvlášť, když je to v "divném prostředí". Nic s tím nenadělám, mám to už od dětství a nezbylo mi, než se s tím smířit - každý holt máme něco...
A v Namibii tedy setsakra divné prostředí bylo. Lodge se vysloveně předhánějí v tom, aby u nich host měl pocit co největší autenticity, splynutí s přírodou, maximálního soukromí, romantiky, někde možná i adrenalinu. Ajajaj - nic pro mne osamocenou! První noc ve Windhoeku byla v normálním hotelu, a tak jsem nic zlého nevětřila.
Druhou noc jsme strávili v nádherné Toshari lodge, poskládané z oddělených romantických zděných bungalovů, a tady jsem si pomyslela, že je fajn, že máme dva hned u hlavní budovy - v těch, co jsou o hodně dál, vlastně už v buši, bych možná neměla příjemný pocit ... Eeeh - další noc byla zlomová. Hotelové zařízení Etosha Village Taleni ubytovávalo ve stanech! Ano, pravda, stany byly luxusní, s čisťouckou "normální" postelí, s poličkami a toaletním stolkem, s romantickou sprchou krytou jen pár klacky, přes které se dalo koukat do divočiny - to vše (aby to bylo hezké, originální a individuální) zakamuflované do skrumáže roští.
Jednotlivé stany byly nějakých třicet metrů od sebe, a jelikož jsme byli ubytováni až na samém konci tábora, tak ty okolo nás nebyly obsazené. Uuuuh ... Večeře byla úžasná, raut pod širým nebem, jídlo výborné - stejky z různých antilop, ze zebry, z krokodýla - ale co naplat, moc mi nechutnalo, protože mé noční vyhlídky nebyly nijak zářivé. Usnout se mi podařilo, protože se zdáli z baru ozývaly zvuky a já sama se trochu přiopila ve snaze ošálit svůj strach. Mírně po půlnoci mne probudilo štrochání, ťapkání, pobíhání po celtovině sem a tam, tlukot křídel, klování a bůhvíco ještě - jen ty lidské zvuky z baru už zmlkly (co bych teď dala za opilecký kravál, který mne jindy tak irituje!) ... Oka už jsem nezamhouřila a ráno našla vedle sebe v původně čisťoučké posteli nějaká malá bobko-hovínka (moje nebyla!!! :)) ) ... Do háje! Jak to budu dělat dál? Co si počnu dalších sedmnáct nocí??
Luděk a Lenka (kteří mi říkali "doktorka" a všelijak si mne dobírali) se ukázali jako fakt kamarádi. Správně vyhodnotili, že tohle je, i když pro jiného nepochopitelné, ba směšné, pro mne docela zásadní, a tak se o mne postarali. Prostě a jednoduše ve vypjatých lokalitách jsem spala s Lenkou a Luděk byl sám :). Lenka, která lodge z domova vybírala a přesně věděla, do čeho jdeme, vždy zahlásila: "Dneska to doktorka zvládne, ale zejtra, v otevřené chatrči u vodopádů by to nerozdejchala, tak budu spát s ní! :)."
Nejvíc jsem nerozdejchala chatky na dunách Teufelskrallen (už jen ten název! "ďábelské pařáty"...!!!) Na podlouhlé duně kdesi v poušti Kalahari bylo pět chatiček, nebo spíš stanů s úžasným výhledem do krajiny. Recepce a jídelna byly ve vesnici asi pět kilometrů odtud - pro klíč a na večeři jsme museli jet autem. Kromě nás tu nikdo další ubytovaný nebyl... Kolem pobíhaly antilopy - krása! Ale v noci!! - Pochopitelně jsem spala s "inženýrkou" ... probudilo mne funění a nemotorné přecházení jakéhosi bezesporu velkého zvířete kolem našich vikslajvantových "zdí"... !!! Lenka pak ráno se smíchem vyprávěla: "Mne to taky vzbudilo, slyšela jsem, jak se doktorka převaluje a jen jsem čekala, kdy se mne chytne za ruku! :)"
Tak příště si do afrických lodgí prostě musím s sebou vzít nějakého svalnatého zálesáka... (Zájemci, hlaste se pod značkou "bezpečný doprovod".) :))
Tak, a tady jsou konečně ty slíbené "Houses of Africa" :)
(Budu je uvádět chronologicky a jen ty, co opravdu stojí za to...)
První byla Toshari Lodge - kus jižně od rezervace Etosha. Tady jsem si poprvé uvědomila, že budeme ubytováni uprostřed dobrodružství.
Další noc v Etosha Village Taleni byla ta téměř bezesná... nicméně všimněte si, jak je ten stan vtipně zakamuflovaný v roští. Nejvíc se mi na něm líbila sprcha s výhledem přes klacky do buše.
Grootberg Lodge - naše nejspektakulárnější ubytování - několik kamenných domků v řadě vysoko nad průrvou. A těsně nad srázem bazén... příšerně snobský a kýčovitý, ale krááásný :) Není divu, že tady mají narváno, takže se Lence podařilo zarezervovat jen jednu chaloupku - troják. Nemusím vám zdůrazňovat, jak jsem tomu byla ráda! :)
Opuwo Country Lodge je hotelový komplex přímo ve městě Opuwo - je na kopci a jaksepatří obehnaný potem, se závorou a podezíravým vrátným. Mají tu velkou a honosnou hlavní budovu, se staromilsky zařízenou prostornou halou. Při večeři už byla venku tma, do poloprázdné jídelny proudil otevřenými dveřmi svěží průvan a rozvlnil bílé damaškové ubrusy. Tady jsem si teprve připadala jako již dříve zmiňovaná baronka Blixenová :). Koupali jsme se tu v dalším krásném "nekonečném" bazénu s úžasným výhledem do kraje a v noci jsem se ve zdejším zděném bungalovu vůbec nebála - co víc si přát??
Epupa Falls Lodge. Ajajaj ... dřevěné chatrčo/domečky na kuřích nožkách - pod každým místo na zaparkování auta. Nádherné umístění přímo u vodopádu. Z otevřené pavlačové restaurace výhled na vodní tříšť. Domečky bylo lze sotva zamknout na legrační petlici a dostatek bezpečí měla poskytnout moskytiéra nad postelí - jinak tu byla otevřená veranda, takže eventuální vetřelec typu ptáka Noha, Godzilly nebo somálského piráta by se vůbec nemusel snažit a měl by volný přístup... Inženýrka měla dobrý odhad a nenechala mne na holičkách. :)
Fort Sesfontein. Velmi, velmi malebné a romantické! Stará německá pouštní pevnost přeonačená na prvotřídní bydlení. Bazén měli vypuštěný, ale to jsme jim odpustili. Zdejší atmosféra byla vskutku hollywoodská. Jednoduše Fort Sagane. Po našem příjezdu se tu motala skupinka Francouzů, tak jsem byla v klidu, že budeme mít společnost. Večer ale Frantíci odjeli neznámo kam, domů se vytratil i personál a my se ocitli v celé pevnosti úplně sami. Zapřela jsem sebe psychickým cvičením a dveře dřevěným klínkem a s rozsvíceným světlem jsem celkem slušně přečkala noc sama ve fešácky upravené kamenné vojenské cele.
Do Wüstenquelle jsme dorazili až těsně před západem slunce - skrumáž celkem "normálních" bungalovů ve vskutku Bohem zapomenutém kraji.
Tsondab reserve. Krása, nádhera!!! Úžasný zážitek - díky, Lenko! Bez inženýrky bych si netroufla spát na terase okrouhlého bungalovu pod širákem, pod hvězdami jižní polokoule. Skvostné!
Lapa Lange Lodge jsem zmiňovala již v pasáži o zvířatech a napajedlech. Věru snobská záležitost - kolem hlavní budovy soustava "bezpečných" ubytovacích jednotek. Uprostřed jezírka s husami a dalšími ptáky velký okrouhlý kongresový přednáškový sál a dále u napajedla zmiňovaný luxusní apartmá s vířivkou a výhledem na napajedlo (a bůhvíčím dalším, co jsme neviděli).
Teufelskrallen - ďábelské chatičky na červené duně pouště Kalahari. Již jsem o nich psala výše - těsně před závěrem naší cesty ubytování, které bylo pro mou noční fobii asi nejvíce dramatické. A znovu: "Moc ti děkuju, Lenko!"
|
