Vždy, když se dívám na staré fotografie (a vlastně ani nemusejí být tak moc staré), lituji, že jsem na oněch místech nebyla v té době. Jaký mají ty snímky náboj! Jak je tehdejší oblečení zajímavé, jak zastaralá byla tehdy technika, jak pitoreskní je celá atmosféra! Co bych za to dala, kdybych podobný kompars a prostředí měla k dispozici nyní! Střechy bez satelitů, ulice nepřeplněné auty, žádné plastové reklamy, nikdo neťuká do mobilu... To by se to fotilo!
   Podívejme se na to ale z jiného úhlu. Stačí si uvědomit, že reportážní dokumentární fotografie zachycují jen a pouze normální poměry, které jsou v dané chvíli zcela všední a obyčejné. Takže podobně, jak se dnešní pouliční fotografie může jevit jako běžná, fádní a nezajímavá, bude mít ta stejná za pár let příchuť nostalgie a kouzla „ztracených časů“. Tyto úvahy mi vytanuly na mysli, když jsem před nedávnem zahlédla situaci jako vystřiženou z „retro“ publikace. Neváhala jsem a vytáhla z kapsy mobil, který v dnešní době už funguje jako celkem kvalitní fotoaparát. A tak zde s radostí publikuji snímek, který zachycuje úsměvný moment ze současné českobudějovické ulice. Počítačové převedení z barevné na černobílou – a hned na nás dýchá starosvětská sousedská nálada.