Nebezpečný a nezkrocený Chiapas - San Cristóbal
de las Casas, Zinacantán a San Juan Chamula.
 Mezi Tichým oceánem a Mexickým zálivem v Atlantiku se Mexiko zužuje do pruhu Istmo de Tehuantepec, aby pak dále pokračovalo mohutným poloostrovem Yucatán. Na rozhraní Istmu a Yucatánu je pověstný kraj Chiapas.
V oblasti stále žijí původní indiánští obyvatelé - převážně mayského původu. Po staletí si zachovávají své tradice a zvyky, nemísí se s ostatními Mexičany a ačkoliv je španělština oficiálním jazykem, oni hovoří desítkou navzájem odlišných původních nářečí. Chiapasští indiáni byli mexickou vládou vždy považováni za "občany druhé kategorie", což se odráželo na jejich ekonomické a politické situaci.
Z toho důvodu vypuklo v Chiapasu v roce 1994 tvrdé ozbrojené povstání "zapatistů". Jelikož se ne všichni obyvatelé jednoznačně postavili na stranu vzbouřenců, probíhaly zde po dobu několika let krvavé střety nejen mezi místními a vládou, ale i mezi jednotlivými indiánskými skupinami navzájem. Nyní je v kraji několik vládních vojenských posádek a situace je jakž takž uklidněná. Ale duch zapatistů, kteří bojovali s obličeji skrytými do černých kukel, se zde vznáší dodnes - jejich strach vzbuzující fotografie jsou nejen nalepeny všude po zdech, ale prodávají se i na oficiálních pohlednicích, na tričkách, záložkách do knih a hrníčkách na ranní kávu.
Chiapas, zvláště jeho obyvatelé, jsou pro fotografa obrovským
lákadlem. Není však jednoduché zde "lovit záběry".
Pokud jde o výlet do Chiapasu, tak musím říci, že jsme se nesetkali s pozitivními doporučeními. Ti bázlivější mají tendenci individuálního turistu apriorně zrazovat od cesty do této oblasti, ostatní se omezí na důrazné varování, aby po zdejších silnicích cizinec v žádném případě nejezdil po setmění. A když už nic jiného, tak vám alespoň řeknou, že v Chiapasu jsou "vozovky v hrozném stavu". I neohrožený Lonely Planet uvádí: "Jedete-li autobusem, všímejte si okolních spolucestujících a od nikoho nepřijímejte jídlo ani pití (!?). Cesta autobusem je i přesto bezpečnější, než když jedete vlastním autem. Případy vynuceného zastavení a následného oloupení nejsou řídké."
... Takže jsme nastartovali vypůjčené auto a vzhůru do Chiapasu!
San Cristóbal de las Casas, koloniální hlavní město Chiapasu leží v jeho samém středu, obklopeno poněkud tajemnými mayskými vesnicemi. Já osobně považuji San Cristóbal de las Casas za nejhezčí město, které jsem v Mexiku viděla. Již jen samotný příjezd sem byl spektakulární: stoupali jsme stále výš a výše po klikatých serpentinách mezi malebnými horskými hřebeny více či méně porostlými mohutnými stromy, které již byly předzvěstí deštných pralesů.
Jeden průvodce velmi trefně uvádí: "Pojedete stále nahoru, jakoby přímo do nebes. A až se vám bude zdát, že výš to už ani není možné, tak se před vámi teprve otevře další stoupání. Až ho překonáte, ocitnete se na zelené náhorní planině, kde leží San Cristóbal..."
San Cristóbal de las Casas má i ve svém centru
jen nízké, zato krásně barevné, domky.
Město samotné je uspořádané do pravoúhlých uliček s nízkými nádherně barevnými domy, v nichž kupodivu v mnoha kavárničkách, cukrárnách a restauracích tepe čilý společenský život.
Po architektonické stránce místu vévodí barokní chrám Templo de Santo Domingo s úžasně zdobenou fasádou, na níž nechybí dvouhlavá habsburská orlice. Ta byla na kostel ze 16. století přidána až později jako symbol španělské monarchie a nám hlavně připomněla neblahý osud nešťastného Maximiliána Habsburského - císaře Mexického.
Nádherné barokní průčelí kostela Santo Domingo vyniklo nejlépe ve světle zapadajícího slunce.
|
|
Bylo zrovna úterý, když jsme se vydali do dvou nedalekých "indiánských vesnic", do Zinacantánu a San Juan Chamula. V Zinacantánu panoval poklid. Zastavili jsme s autem na náměstí a poněkud váhavě vystoupili ven, přičemž jsme pečlivě schovávali své foťáky jeden v batohu, druhý pod šálou. O těchto místech se ve všech průvodcích varuje před pokusy o fotografování.
Indiáni totiž mají za to, že při focením může přijít do nebezpečí jejich duše, mnohdy se vůči fotografům chovají velmi agresivně a výjimkou nejsou ani případy fyzického napadení turisty, který nedbal pokynů a upozornění. No, dovedete si představit, jak to v našem případě dopadlo. Nejprve jsme se jen procházeli, ale pohled na zvláštní pestré kroje a ostře řezané rysy obličejů zdejších vesničanů nám působil utrpení. Nevím, kdo z nás dvou první nevydržel abstinenční příznaky a vytáhl fotoaparát, ale skončilo to mohutným focením.
|
Nejprve zdálky, z bezpečného místa poblíž auta. Po chvíli se k nám přitočila malá kurážná holčička v džínech a vyzvala nás, abychom ji následovali, jestli chceme fotografovat. Zavedla nás do domu své rodiny, kde již byli na turisty evidentně nachystáni - za poplatek nám předvedli, jak podomácku tkají pestré látky a jak vaří. Vše jsme si mohli vyfotografovat!
 V zinacantánské rodině nám ukázali, jak se zde žije a pracuje doma. Tento "tkalcovský stav" je velmi zajímavý tím, že se dá přenášet a instalovat prakticky kdekoliv. Jeden konec se provazem připevní třeba ke stromu a druhý konec má žena opásaný kolem boku a napíná ho vlastním tělem. |
Dobře naladěni a plni fotografického odhodlání jsme se vydali do další vesnice - San Juan Chamula. Hned na jejím okraji jsme byli nuceni nechat auto a pokračovat pěšky. Příjezdová silnice byla totiž zcela zatarasena automobily, dodávkami a povozy. Ve vesnici byl obrovský nával, v ulicích se mezi nesčetnými stánky s občerstvením a všelikými cetkami pohybovaly davy svátečně oděných venkovanů, všichni pokřikovali a veselili se a všude kolem nás se motali a potáceli naprosto opilí indiáni.
Jedna paní se dokonce zavěsila na Kláru a ta, jelikož na to jednak nebyla připravená a krom toho je velmi subtilní, se spolu s ní málem svalila na zem. Na náměstí jsme zahlédli skupinky pestře oděných masek a vzápětí jsme pochopili, že jsme se dostali přímo do víru oslav Masopustního úterý. Zase jsme vytáhli fotoaparáty a fotili. Tentokrát jsme se ale se zlou potázali. Někteří přítomní přeci jen zůstali střízliví, nebo si zatím
|
|
Malá amerikanizovaná naháněčka v džínech se svou podstatně stydlivější kamarádkou, která na sobě měla tradiční chiapaský kroj.
|
přihnuli jen málo, vzápětí nás odhalili a začali na nás zle křičet, vrhat výhrůžné pohledy a hrozit pěstmi. Moc dobře to nevypadalo. Otočili jsme se tedy na podpatku a dali se na rychlý taktický ústup s několika ukořistěnými snímky.
Tato fotografie je jedna z mála, které jsme pokradmu ukořistili ve vesnici San Juan Chamula. Už podle sveřepého výrazu ve tváři lze usuzovat, že ta paní nejde pro ránu daleko, a nevím, co by se stalo, kdyby zjistila, že ji fotografujeme.
|
