Taxco a Veracruz - výletní cíle nedaleko hlavního města.
 Návštěva Taxca (čteno "taska") je téměř povinností každého nově přijedšího do Mexika. Město je malebně uloženo do strmého horského svahu nějaké tři hodiny jízdy jižně od Ciudad de Mexico. Vzhledem ke své významné obchodní činnosti a turistické atraktivitě je velmi dobře přístupné po moderní dálnici.
Taxco je "město stříbra". Těžba tohoto kovu zde probíhala v několika vlnách. Nejstarší tradice sahá do 16. století - tehdy se však naleziště rychle vyčerpala a město skomíralo. V 18. století sem z Francie přijel chudý neznámý 16-letý chlapec, pozdější boháč, dobrodinec a mecenáš města, jehož jméno se zde dodnes nejčastěji cituje - Don José de la Borda, který náhodně odhalil další rozsáhlá naleziště stříbra.
Od té doby Taxco nesmírně prosperuje: když se starší žíly vyčerpají, vzápětí jsou odhaleny další a další.
Ve městě, které si na základě vládního nařízení zachovává svůj starý architektonický ráz, je dnes přes
|
|
Templo de Santa Prisca - kostel svaté Prisky (?) - nebo Priscily (?) - neznám český ekvivalent tohoto jména. Stavbu kostela v 18. století prakticky kompletně financoval zmíněný Don José de la Borda. Barokní budova z růžového kamene má neuvěřitelně kudrlinkatou fasádu a obyvatelé Taxca jsou na ni nesmírně hrdí.
|
tři sta obchodů se stříbrem. Z tohoto kovu se zde vyrábí kdeco. Mnohé se vyváží, ale i tak jsou zdejší obchůdky přeplněné vkusným i nevkusným zbožím všech možných stylů - a turisté nakupují a nakupují.
V Taxcu je opravdu krásně, i když maličko turisticky kýčovitě - ale to patří k Mexiku.
Pohled na část Taxca. V popředí je hlavní náměstí - nemůže se jmenovat jinak než Plaza Borda - a je malinké. Je to jedno z mála míst, kam se ve starém Taxcu dá dojet normálním autem. Většina zdejších uliček je tak úzká a křivolaká, že zde na plné čáře vítězí volkswagen "brouk" - a ze všeho nejlepší je chodit pěšky.
Paní souhlasila s fotografováním, ale až poté, co jsem u ní koupila dvě hliněné krabičky - a nesměla jsem smlouvat.
|
|
Veracruz - do tohoto "koupacího" letoviska u Mexického zálivu, kam s oblibou jezdí na víkendy či svátky obyvatelé hlavního města, jsme se dostali po dobrodružné noční jízdě špatně značenou a bídně osvětlenou mexickou dálnicí z východu, jak jsem již zmiňovala v úvodním článku.
O Veracruzu píše Lonely Planet velmi trefně: "Je to město se slavnostní náladou, s atmosférou požitkářského tropického přístavu, jehož zócalo se každý večer stává jednou velkou party a kde se každoročně odehrává jeden z největších karnevalů mezi New Orleans a Rio de Janeirem."
Veracruz nám v mnohém připomínal Kubu starých dobrých časů. Ve stinných podloubích kavárny a bary tepající životem, pouliční prodavači neuvěřitelně levných velmi kvalitních doutníků, malé kapely, v nichž nechyběla marimba (typický latinskoamerický
|
hudební nástroj připomínající vzhledem náš cimbál, ale znějící úplně jinak) vyhrávající temperamentní latinskoamerické rytmy, přístavní šviháci a ztepilé krásky ... no prostě zážitek.
Večerní atmosféra úžasná, přes den to tu za moc nestálo. Koupat se nedalo, protože moře bylo znečištěné splašky a hotelový bazén nás neuspokojoval, a tak jsme se vydali na výlet směrem severním, podél pobřeží. Nelitovali jsme.
Cestou jsme narazili na malý venkovský mexický hřbitov, jakých jsme v posledních dnech zahlédli již několik. Tentokrát jsme zastavili a v klidu si ho prohlédli a nafotili. I hřbitovy plně odpovídají veselému, sluncem prozářenému mexickému naturelu. Nepůsobily na nás vůbec jako místa smutku, ale se svými barevnými náhrobky, umělými květinami jakoby zrovna přinesenými ze střelnice a pestrými mašličkami a cingrlátky vzbuzovaly dojem pouťových stánků.
|
|
Taxco je barevné, veselé a ... poněkud kýčovité.
|
"Veselý" venkovský hřbitov.
Na silnici jsme míjeli a předjížděli nákladní auta neuvěřitelně přeplněná cukrovou třtinou - ta byla na korbách navršena do naprosto absurdních hromad, pod nimiž se vlastní auto zcela ztrácelo. Vůbec jsme nechápali, jak to, že vše drží pohromadě a po pár metrech se zcela nerozsype. Také jsme zahlédli něco, co na silnici už asi nikdy neuvidíme - jediný traktor za sebou táhl devět (!) valníků naplněných třtinou. Byly navzájem pospojované řetězy a vůbec nechápu, jak se tento "vlak" mohl udržet na vozovce, aniž by sjel. Když jsme toto monstrum předjeli, oddychli jsme si. Z tohoto mumraje jsme usoudili, že právě probíhá sklizeň a zajeli jsme do "krajiny".
Po chvíli jsme objevili pole, kde se zrovna oháněli chlapi s mačetami. Já jsem otálela na kraji u příkopu a ostýchavě fotila teleobjektivem, ale Jirka se vydal do centra dění. Obávala jsem se, že ho chlapi vyženou nebo že dokonce nějakou chytne, jakožto cizák, který tam nemá co dělat a jen se tam plete s foťákem, ale můj muž neznalý španělštiny, nejen že s chlapama konverzoval - netuším o čem a jakým způsobem, protože jsem pořád zbaběle okouněla na kraji pole - ale zpocení svalovci mu ochotně pózovali. Po chvíli dokonce přišel jakýsi "fajnový pán" v klobouku (asi velkostatkář) a poté, co s Jirkou pohovořil (patrně o hektarových výnosech), nechal popojet náklaďák tak, aby se to Jirkovi hodilo do kompozice. To mne uzemnilo.
Sklizeň cukrové třtiny. Třtinu nejprve opálili, aby ji zbavili listů, pak ji chlapi ručně sekali mačetami a skládali na haldy. Nakonec přijel obrovský stroj - něco jako bagr - a velkým chapadlem nakládal třtinu na nákladní auto. Nebyl nám jasný ten nepoměr mezi tvrdou ruční prací a velkým strojem. Buď mechanizaci mají a proč tedy nesekají třtinu taky nějakou mašinou, nebo ji nemají a proč tedy nenakládají taky ručně? Anebo obráceně: když stroj, tak raději na sekání, protože to musí být hrozná dřina - každý tvrdý stvol zvlášť ručně mačetou - a naložit to už by nebylo tak namáhavé. No, asi k tomu mají důvod.
Zlatým hřebem výletu ale byla zastávka na pláži Chachalacas. Úžasné, neopakovatelné! A přitom taková náhoda: našli jsme ji na mapě, a tak jsme tam jen tak nazdařbůh zajeli. Byla neděla a bylo tu narváno. Ale pozor: žádné hotely, žádní turisté, jen místní. Na pískovém prostranství obrovské improvizované parkoviště přeplněné auty, hned vedle skrumáž stánků s tričky, ručníky, plavkami a různými plážovými potřebami a dále stánky a restaurace s občerstvením. Ty byly už vlastně přímo na pláži přeplněné mexickými rodinami. Ty tady byly vždy kompletní, pochopitelně s kupou dětí, ale včetně babiček a dědečků. Zajímavé bylo, že většina z nich zůstala oblečená a málokdo měl plavky. Dokonce i do moře chodili lidé v džínech a triku. Anebo měli plavky a přes to tričko - prostě téměř nikdo nebyl obnažen tak, jak jsme zvyklí u nás. Lidé posedávali a klábosili, rodiny piknikovaly, děti zlobily a mezi tím se povalovali chlapíci evidentně namol (a nebyl to jev ojedinělý), přičemž na mnohé z nich již útočily vlny nadcházejícího přílivu, takže spící ochmelkové měli nohy ve vodě, ale nikdo se nad tím nepozastavoval.
Pojedli jsme pečené ryby a mořské potvory v jedné ze zdejších restaurací, vykoupali jsme se ve vlnách a kochali se tou nádhernou a nečekanou nedělní atmosférou. Začalo nám být jasné, že Veracruzané přenechávají své městské špinavé pláže lufťákům a sami si jezdí užívat čistého moře a vzduchu někam úplně jinam.
Pláž Chachalacas v neděli odpoledne
|
