| |
Madeira heslovitě.
Nad tímto ostrovem, který leží v Atlantiku severně od "Kanárů" a patří k Portugalsku, jsem dlouho ohrnovala nos. A člověk by neměl ohrnovat nos nad tím, co nepoznal a na co se ani pořádně neinformoval…
A tak pětidenní pobyt, který jsme s Jirkou na Madeiře strávili v listopadu 2008, mi zase jednou napravil zkreslené představy.
Následuje několik krátkých charakteristik tohoto ostrova doplněných fotografiemi. Některá z těch "madeirských klišé" jsou všeobecně známá, jiná jsme sami zjistili až na místě.
Tak za prvé: "Madeira je ostrov květin." Ano, ano, lze jen potvrdit - i v listopadu, což je po vegetační stránce velmi plonkové období, toho tady stále ještě kvetlo a bujelo dost a dost. A velmi často venku volně rostlo (ba dokonce místy i divoce a plevelnatě) to, co doma známe jen z květinářství.
"Madeira je zelený ostrov." Platí beze zbytku. Už během přistávacího manévru jsme z okénka letadla mohli pozorovat, že to je pravda. Člověk se diví, kde se tady ta vláha a svěžest bere, když o pár set kilometrů dál jsou Kanárské ostrovy, z velké části vyprahlé a pouštního charakteru. Madeira má ale zvláštní mikroklima, kdy vysoko položená náhorní planina v jejím středu zadržuje vláhu a všechna ta voda potom stéká dolů v podobě nespoutaných potůčků, čůrků, vodopádků nebo lidmi vytvořených zavlažovacích kanálů - levad. To pak není divu, že se všechno zelená, dokonce i dlažba na klášterním dvoře, schody do vinného sklípku a opuštěná barabizna někde v kopcích.
S tou zelení jdou ruku v ruce i ovoce a zelenina. Nejenže na zdejším trhu bylo k mání velké množství čerstvého a vábného zboží, které známe i z domova (pravda, poněkud znehodnocené přepravou a pesticidy), ale setkali jsme se i s druhy, které jsme v životě neviděli a o jejichž existenci jsme neměli ani potuchy … ano, mučenku známe z literatury, nebo i ze specializovaných obchodů u nás, ale že jí existuje tolik druhů, to jsme netušili. A kdyby se nás před odjezdem někdo ptal na anonu nebo jedlé plody filodendronu, tak bychom jen kroutili hlavou. Další pozoruhodností je, že plody, které doma vidíme jen v přepravkách s exotickými nápisy, tady můžete fotografovat na stromech. A vrchol všeho byl pomerančovník zarostlý pavučinami - do té míry jsou tu jeho plody něčím obyčejným.
Madeira - pochopitelně víno "madeira". Proslulé sladké těžké dezertní víno, jehož původ je velmi zvláštní a zábavný. Dříve se z Madeiry do vzdálených zámořských destinací převážely na lodích mimo jiné i sudy s vínem. Ty byly uložené na palubách lodí za podmínek (jak by se zdálo) pro jakékoliv víno velmi zhoubných: dlouhé týdny do nich pralo jižní slunce. Jaké bylo překvapení, když se po ochutnání ve vzdáleném místě určení zjistilo, že víno nejenže není zkažené, ale má naprosto skvostnou chuť. A tak se dnes proslulá "madeira" vyrábí pomocí složité technologie v tancích, které imitují kývavý pohyb mořských korábů a v nichž se víno zahřívá. Následně se skladuje v dubových sudech - nikoliv ve sklepích, ale v patrových budovách, kde je zvláště v létě velké vedro.
Ke každému ostrovu pochopitelně patří rybolov - ale "Madeira má svou černou espadu". Jedinečná dravá ryba (Aphanopus carbo), která se jinde na světě nevyskytuje, je madeirskou kulinářskou specialitou. Černá, často až dvoumetrová, hadovitá potvora s ostrými zuby a velikýma až zrůdnýma očima žije v dvoukilometrových hlubinách. Proto má tak velké oči, aby byla v temnotě schopna zachytit mizivé zbytky světla. V noci vystupuje výš, do "jen" zhruba kilometrové hloubky a zde ji právě madeirští rybáři chytají na dlouhatánské tlusté vlasce. Strašidelná černá ryba, jejíž portugalský, anglický, německý i francouzský název znamená "šavle" popřípadě "kord", a vystihuje její tvar, je však nesmírně chutná - opravdu jsem tak dobré rybí maso snad nikdy nejedla. Maso skoro nemá kosti, je jemné a tradiční způsob úpravy je s pečenými banány a sladkokyselou mučenkovou zálivkou...
K našim osobním postřehům patří, že "Madeira je ostrovem tunelů a složité dopravní infrastruktury". Při vší úctě, přijde mi to malinko nepřístojné… Madeira, prťavý ostrov někde v Atlantiku - měří nějakých 50 krát 30 km a je tunely prošpikován jako ementál (ten příměr nemám ze své hlavy). Jezdíte si tu ve vypůjčeném autě jako pán. Nesmírně členitý, skalisky a hlubokými údolími rozbrázděný ostrov přeprasknete pomocí dálnic a tunelů z jednoho konce na druhý za pětadvacet minut… Ne, že bych byla závistivá a nepřející, ale jako obyvatelka Českých Budějovic, která si o dálnici do Prahy v příštích patnácti, dvaceti (?) letech může nechat jen zdát (a pak už mi to může být jedno, protože už stejně nebudu mít řidičák) jsem tu prostě bledla, chvílemi i malinko zelenala a skřípěla zuby. Ještě chápu, že se za šílené peníze prorazí tunel pod Mont Blancem, kterým se denně valí tisíce automobilů z jedné části Evropy do druhé… ale hustá síť tunelů na Madeiře, kde je celkem řídký provoz, která spojuje "nic" s "ničím"? Nevím. A všude cedulky "financováno Evropskou unií". Nebudu nepřející. Jako turisté jsme to na pět dní velmi ocenili - jezdilo se nám tu moc hezky… :)
Když už jsme u toho technického pokroku, tak možná vsunu jeden drobný fotografický postulát: "Madeira je ostrov drátů" . Ty nádherné scenérie, rozervaná příroda, nespoutaná vegetace, díky větrnému počasí a vysokým kopcům velmi často přítomnost dramatických fotogenických mračen - prostě fotografův ráj … ale všude dráty, dráty, dráty - sloupy a všemožné tyče a od nich vedoucí černé linky, které vám vytrvale kazí výhledy do krajiny a motají se do panoramatických záběrů.
"Madeira je ostrovem strmých břehů, členitého reliéfu a krásné, divoké přírody." Ve všech turistických příručkách se píše, že jestli těžiště své dovolené vidíte v povalování se na pláži a koupání v moři, tak nejezděte na Madeiru. Většina pobřeží tohoto ostrova spočívá ve strmých spektakulárních skaliskách, která jsou krásná na pohled, požehnáním pro fotografa, ale ku koupání naprosto nevhodná. Je tu několik malých pláží, povětšinou kamenitých, na některá místa dokonce pracně navezli saharský písek, ale za plážovými radovánkami se prostě jezdí jinam.
A s tím souvisí náš osobní postřeh, že "Madeira je ostrov německých důchodců". Jestli není Madeira vhodná ke koupání v moři, tak je naprosto ideální k procházkám přírodou a pěším túrám kopcovitým terénem. Adrenalinová mládež zdolávající náročné skalní přechody by se tu nejspíš nudila, ale je zde ráj pro odhodlané seniory rázující krajinou za pomoci "odstrkovacích hůlek". Tomu ještě nahrává síť cestiček, která byla vybudována podél místních typických vodotečí - zmíněných "levad"- pochopitelně nikoliv s cílem posloužit lufťákům jako kratochvíle, ale aby kanály mohly být udržovány a čištěny. Turistickému ruchu ale tyto nádherné stezky jako by spadly z nebe, a tak sem někteří jezdí jen a pouze kvůli nim - a povětšinou jsou to aktivní senioři z Evropy, přičemž těch německy mluvících jsme zde potkávali nejvíce. Pochopitelně existují speciální mapy se všemi stezkami, s barevným rozlišením jejich náročnosti a s autobusovými spoji, které vás dovezou na jejich začátky, resp. konce.
Cestička do kopců podél vodoteče - žádný německý důchodce zrovna
kolem nešel a já jsem přesvědčena, že bez něj je fotka hezčí :)
|
|
|
|
|
