Casas particulares a mierdahotel - bydlení na Kubě.
 Ubytování na Kubě vydá na celou jednu kapitolku...
Dostalo se nám bohatých zkušeností :) Velmi záleží na tom, v jaké turistické roli na Kubu jedete... Troufnu si říci, že drtivá většina lidí sem jede "jen" jako na jednu z mnoha karibských koupacích destinací a ani moc neřeší, kam vlastně to je. Hotel u moře, pláž, all inclusive, maximálně jeden, dva jednodenní výlety - je to podobné na Jamajce, Kubě, Yucatánu a dalších. O tom ale psát nebudu.
Jedete-li však jako "samostatný výletník", má to jiné grády! Není problém cestovat tak, jak jsme to s dcerami dělaly my, a to úplně naslepo, bez větší přípravy. Krom prvních tří dnů v Havaně jsme neměly zajištěného nic. Plánovaly jsme vždy pouze den, dva dopředu.
Pokud jde o noclehy, je třeba dávat si pozor, zda je místo, které si zvolíte na přenocování, opravdu frekventované, a tudíž zda tam jsou ubytovací možnosti (viz naše jediná rozpačitá zkušenost se San Antonio de los Baňos).
Kuba má v tomto ohledu velkou zvláštnost, a tou jsou "casas particulares" - ubytování v soukromí. Jedná se většinou o jeden či více pokojů, které má majitel bytu či domu připravené pro turisty v rámci svého vlastního bydlení. Je to jedna z mála oficiálních možností soukromého podnikání na Kubě. Tyto pokoje, v našem pohraničí známé jako "Zimmer frei", jsou povětšinou na velmi slušné úrovni a podstatně levnější než hotely. Navíc se lze kochat mnohdy úsměvnou snahou majitelů přilákat zákazníky tím, že nabízené prostory obzvláštní všelijakými více či méně vkusnými, mnohdy věru bizarními ozdobami a vylepšeními. Člověk se také dostane podstatně blíže k běžným lidem, lze s nimi poklábosit, lze ochutnat domácí kuchyni, lze jim "vlézt až do obýváku". Naše zkušenosti s casas particulares byly veskrze pozitivní a zajímavé - a když ne úplně pozitivní, tak alespoň vzrušující :).
Neodolala jsem a poslední fotku (byť je trochu rozmazaná) zařadila - kvůli
těm podprsenkám, které dotvářely "domácké ambiente" :)
Kupříkladu v Pinar del Río jsme odhalily, že teplá voda ve sprše teče pouze za podmínky, že jste těsně předtím nespláchli na záchodě ... hm, zvláštní! Jinde v celém prostorném pokoji svítila jen lampička na nočním stolku - když jsme požadovaly nápravu ve smyslu zprovoznění lustru, tak nám "bytná" posedávající v negližé na divanu sdělila, že žárovku sice má, ale chybí jí štafle... Jinde jsme nedostaly večeři, protože "služka už šla domů" ... Inu, zdá se, že majitelé casas particulares na tom nejsou zase až tak špatně.
Mezi jednotlivými provozovateli tohoto typu ubytování existuje velké napětí a konkurence a je pochopitelné, že se snaží získávat "kunčofty", jak to jde. Ti, kteří jsou uvedeni v mezinárodních průvodcích, jako je Lonely Planet, mají vyhráno. Sdělení typu "když se ubytujete v Hostalu Florida, už nemusíte do místního muzea", pochopitelně turistu nabudí a není proto divu, že většina ubytování, která byla zmíněna na prvních místech v průvodci, měla obsazeno. Majitelé ale nelenili a posílali nás dále, ke svým známým, či spíše za provizi domluveným sub-pronajímatelům. Mnozí si platí naháněče, kteří turistu odchytávají již na příjezdových silnicích do centra města a nabízejí doprovod na místo určení. Buď se snaží přistoupit do auta, nebo jedou napřed na kole či motocyklu.
Naháněči jsou bohužel většinou vlezlí a poněkud nepříjemní. Nejvíce nás naštval výrostek v Camagüey, kde jsme si vybraly bydlení ve vychvalovaném údajně pitoreskním domě "Los Vitrales" u architekta Rafaela Requejo. Kluk nabídl, že nám ukáže cestu, a jelikož jsou v Camagüey na rozdíl od většiny ostatních kubánských provinčních měst ulice docela křivolaké a spletité, souhlasily jsme. Jel před námi na kole a zavezl nás kamsi - na chodníku už postával nikterak oslnivě oblečený chlapík se zlatým zubem. Srdečně nás vítal a že nám pomůže se zavazadly. Moc se nám to nezdálo. "A vy jste kdo?" zeptala jsem se podezíravě. "Rafael Requejo, k vašim službám!" zasmál se na mne zlatý zub. Už jsem se hrnula z auta ven, když vtom mne důsledná Klára zarazila: "Ale vždyť jsme v úplně jiné ulici, než je napsáno v Lonely Planet!" Takže žádné "Los Vitrales" s nádvoříčkem plným květin, žádný architekt! Křikly jsme na pána, že je podvodník, ať se stydí, a šláply na plyn.
Kluk na kole nás ještě chvíli pronásledoval - bůhví co si od toho sliboval - a po chvíli to vzdal. Podle plánku jsme našly pravého architekta, ten s námi hezky poklábosil, ukázal nám své krásné atrium, nabídl nám "cuba libre" a omluvil se, že má plno. Vytelefonoval nám ale náhradní ubytování - ve výsledku docela hezké. Jelikož má bohaté zkušenosti s plagiátory svého vychvalovaného bydlení, tak s námi na novou adresu pro jistotu poslal služku.
Tož asi tak ... každodenní shánění ubytování "na blind" se pro nás na Kubě stalo prima zábavou :)
V rámci naší ryze poznávací kubánské okružní cesty jsme si naplánovaly také oddechový krátký pobyt u moře (přeci jen by bylo hloupé být bezmála tři týdny na ostrově v Karibiku a nevlézt do vody…). Zasvěcení nám vysvětlili, že profláklé Varadero, které je blíže k Havaně a kam se jezdí už léta letoucí, "nestojí za nic", ale že je tu velmi krásná oblast Cayo Coco - méně šikovně umístěná, ale úžasná. Měly jsme v nose, když jsme se protentokrát výjimečně rozhodly zarezervovat si ubytování s předstihem.
Jelikož jsme na Kubě nikde nenašly wifi, a tudíž nemohly využít osvědčený booking.com, musely jsme se obrátit na místní cestovku. Joj! To byla švanda!! Začaly jsme se starat den předem v Camagüey - malých cestovek tu bylo dost … na obchodní ulici byla reklama, vývěsní štít, ale kancelář nikde. Teprve po chvíli jsme tomu přišly na kloub - "cestovní kancelář" spočívá ve stolu, židli, počítači a jednom člověku - ten sedí v koutě normálního obchodu. Jedna taková "kancelář" byla v obuvnictví, druhá v obchodě s elektrospotřebiči. Svěřily jsme se do péče Cuba Tour v prodejně nábytku … pán nám nabízel hory doly, ukazoval katalogy a prezentace na monitoru … potíž ale byla, že za jednu noc bychom měly zaplatit ekvivalent nějakých šesti tisíc korun, což se nám příliš nezamlouvalo.
Ptala jsem se, zda tam není něco levnějšího, agent mi s despektem ukázal fotku Colonial Blue a ucedil, že je to "hotel de mierda" (pro neznalé španělštiny vysvětlím, že mierda je nespisovný výraz pro výkal). Jeden drahý hotel měl obsazeno, ve druhém nezvedali telefon, a tak jsme si nakonec koupily ten "mierdahotel" za čtvrtinovou cenu. Nebudu to protahovat: hotel byl hezounký, čistý, koloniální, nápaditý - all inclusive - rum aňejo, koktejly na pláži, slunečníky, plameňáci, svačinky, džusíky, palačinky, snídaně, obídky, večeře v několika restauracích (být tam déle, tak se nevejdeme do auta!).
Holky měly obavu, zda jsme tam dobře, zda je to opravdu "ten fekální" hotel, co jsme si předplatily, a zda nás nepřijde někdo vyhodit… :) Ale hlavně…! Hlavně to moře! Tak krásné jsme snad nikde nezažily/nezažili … bělostná pláž s palmami a bambusovými přístřešky - a smaragdová teplá voda. Holky, které se normálně skoro nekoupají, byly pořád ve vodě a říkaly: "My neplaveme, my si jen tak hopkáme!"… :) Prostě idyla - ale necelé dva dny byly pro nás přesně akorát - bič a pryč - jedeme dál za dobrodružstvím!!
A ještě se zmíním o našem prvním předem domluveném ubytování Havaně, o ubytování s českými souvislostmi. Vila pražského investora, kterou spravuje a obstarává mladý kubánský pár Ismar a Anabel, byla dobrým záchytným bodem "na první leknutí". Je hezká, prostorná, poněkud vzdálená od historického centra, ne zrovna nejlevnější, ale veskrze fajn. Jako hlavní nevýhodu bych uvedla zdánlivou malichernost, ale zkuste si to - snažit se spát, když vám hned u hlavy od čtvrté ranní řvou kohouti! Opticky je tato "malá lapálie" sice ošetřena vysokými bambusovými zástěnami, takže chaotické sousedovic hospodářství s kurníky vidíte pouze když si na terase vylezete na židli, ale akusticky není o čem pochybovat. Navíc jsme se zde ocitly o bujarém valentýnském víkendu, přičemž se obě holky hned druhý den po příletu dostaly do nezáviděníhodné situace, kdy je na pár hodin zcela zdecimovaly střevní potíže.
Takže příslušný zápis v mém cestovním deníku zní: "Příšerná noc. Nedalo se spát, neb Klára svým sténáním přesně vyplnila krátkou pauzu mezi disko-kraválem a ranními kohouty."
Ale suma sumárum to bylo fajn - taková "domácí" jistota. Zajistili nám pronájem auta, vařili nám, radili nám, jeli se mnou na "velký nákup". Chtěla jsem nakoupit zásoby pití na cestu - pár PETlahví čisté vody, kterou běžně dostanete na každém rohu. Nikoliv na Kubě. A tak se mnou Ismar vyrazil autem do nedalekého obchodu. Byl tu režim trochu jako u nás kdysi v Tuzexu - zakoupila jsem vodu a kolu a jelikož zrovna dostali hadry na podlahu, tak jich Ismar pár vzal. A když jsem se vyptávala, kudy do Hemingwayovy vily, tak nás nakonec Ismar raději osobně doprovodil.
Bylo to dobře, protože cesta předměstími byla složitá a nijak dobře značená - určitě bychom se samy motaly. Při té příležitosti jsme zjistili, jak to na Kubě vedou s turisty - my platily turistické vstupné srovnatelné s evropskými částkami a Ismar jakožto místní to měl za zhruba dvacetinu naší ceny...
|
