Kuba s holkama :)
 Upřesním, že mám dvě dcery, - které "vůbec nejsou cestovatelsky plaché" - starší Kláru a mladší Alžbětu. Cestovala jsem s nimi už dříve, ale vždy jen s jednou z nich - tohle byl vlastně náš první společný "pořádný holčičí výlet".
Ve výsledku to byl bezvadný zážitek. Něco úplně jiného, než když jedete v páru s mužem. Zvláště na Kubě - dalo by se říci machistické zemi - jsme si připadaly docela komfortně.
Velmi často nám byl dáván najevo obdiv a respekt, jak by to ostatně mělo ve zdravé společnosti vůči ženám být běžné. A spíše než ohrožené jsme si naopak připadaly tak trochu hájené - jako by se v mužích při pohledu na osamělou "ztracenou" trojici žen probouzely ochranitelské pudy. Prostě a jednoduše: na Kubě jsme se vůbec nebály a velmi často jsme si tam užily náramnou švandu.
Já nejsem o tolik větší, jen stojím víc vepředu ... :)
Tuto reportáž píši s téměř ročním zpožděním a když jsem si včera pro osvěžení po tak dlouhé době četla své podrobné cestovní zápisky, smála jsem se k slzám. Holky jsou hubaté (po kom asi?) a některé jejich hlášky by se daly tesat.
Zkusím se podělit? ... snad mi to nebudou mít za zlé...
Jedna storka za všechny:
To bylo ten vypjatý den, kdy jsem byla konfrontována s místním zákeřným a tupým policistou, kdy jsme málem skončily v hodinovém hotelu, ztratily se v nočním pangejtu, nenechaly se rozdělit, neumřely hlady a den uzavřely v pionýrské klubovně s veselou podroušenou společností. To byl ten den, kdy jsem se mohla záhy podruhé vdát, kdyby mi to holky nepřekazily ... :))
To byl ten den, kdy jsme se tolik nasmály...
Již po krátké době jsme po Kubě jezdily ve vypůjčeném autě jako staré ostřílené. Měly jsme za sebou náročný prohlížecí den a chtěly se ze západu ostrova přesunout co nejdále na východ. Bylo ale už kvečeru, takže jsme zvolily San Antonio de los Baňos jako etapové město jen na přespání. Klára v průvodci četla, že je tam filmová škola a muzeum humoru, tak jsme očekávaly hezounké městečko s velkým vyžitím a mnoha hotýlky pro všechny ty humorné filmaře a jejich příbuzné... No... krapet jsme to neodhadly :)
Slunce už skoro zapadalo, do města zbývalo pár kilometrů, blížíme se k betonové policejní budce, které byly při silnici docela často, když vtom policajt dává najevo, že máme zastavit. Tak jsem poslušně zajela na plácek po pravé straně a zastavila. Nechal mne vytočit okýnko, pozdravil a kázal mi zajet ještě víc doprava. Tak jsem to udělala. Vzal si ode mne dokumenty a pravil, že mu musím dát 60CUC pokutu, protože jsem nedala blinkr. Cože!!! "Když měníte směr jízdy, musíte dát blinkr!" Tím myslel ten poslední manévr na parkovišti, ke kterému mne dodatečně vyzval. Hajzl, všivák!! Holky mi dosud vzorně tlumočily, ale když jsem se začala bránit, tak odmítly. Prý do toho nejdou, že by to mohlo být ještě horší.
Cítila jsem se ukřivděná, byla jsem rozhořčená, na holky naštvaná, že nebojují se mnou, a tak jsem veškerý svůj spravedlivý hněv nasměrovala vůči policajtovi. Můj plamenný několikaminutový vyčítavý monolog "taková
krásnázeměatakovézklamánímyslelajsemžesempošluvšechnykamarádyavy
jstekemnětaknespravedlivýchcesemiplakat!!!" vedený směsicí španělštiny, italštiny a češtiny ho přiměl k ústupu do kukaně. Tam setrval několik minut, hrabal se v papírech a tvářil se důležitě - nakonec mne k sobě kývnutím ruky přizval, vrátil mi dokumenty a řekl, že mi "dá ještě jednu šanci". To mne docela překvapilo. Zastrčila jsem připravenou peněženku na místo a zeptala se, jestli bych mohla jeho mujer (manželce) poslat regalito (dárek). Blahosklonně svolil, převzal ode mne voňavku a lak na nehty a poslal vzdušný polibek holkám, které tu scénku sledovaly z auta. Ufff...
Mezitím se už setmělo. Před městem jsme nejdřív zastavily u benzínky - poslala jsem Kláru vyzvědět, jestli mají "náš" speciál ... vrátila se a vyřídila, že pán vzkazuje, že ne, ale ať si vezmem klidně normál, že je bezva ... Museli byste vidět Kláru, jakým tónem to reprodukovala. Seděly jsme u té pumpy v autě a všechny tři se svíjely smíchy, až nám tekly slzy. Pumpař na nás zíral skrz sklo a kroutil hlavou.
"Ilustrační foto" - kubánská benzínka - v popisovaný večer už jsem neměla sílu fotit...
Popojely jsme do hotelu na kraji města, uvedeného v průvodci, a informovaly se na recepci. Neměli trojlůžáky. Za dvoják chtěli 30CUC, za ajnclík 23CUC a avízovali, že neteče teplá voda. Co to je? To nechceme - pojedeme dál do města, do některého z těch rozkošných penzionků pro veselé filmaře. Ty bláho... Kuba potmě je úplně jiná. Silnice bez krajnic, bez namalovaných pruhů, bez patníků - čert aby se na ní orientoval, města temná, s minimálním osvětlením, na jména ulic není vidět (pakliže vůbec jsou uvedená). Zastavily jsme u jakési garáže - hnusochlap se nám chtěl cpát do auta, že nás doprovodí. Ujely jsme mu a zastavily o kus dál u hloučku lidí. Srocení před bankou se po chvíli usneslo, že máme jet do "Hospedaje 24 horas" tam a tam... Po chvíli bloudění jsme jakoby zázrakem příslušnou adresu našli. Na domě září rudé srdce - zvoníme, odsune se špehýrka a copatá holčička hlásí, že maminka se sprchuje.
Ta ale hned vzápětí přichází a vede nás do patra do malinkatého pokoje s postelí bez ložního prádla a upatlanou matrací. Ve sprchovém koutě je místo růžice kbelík. Uááá - honem pryč! Sice by to byl zážitek spát ve třech v hodinovém hotelu bez prostěradla, ale nemusíme mít všechno. Vrátily jsme se do socialistické ubytovny na kraj města, přičemž nás cestou na temné silnici málem smetl rozjetý náklaďák. Recepční už se na nás poťouchle usmíval a zavedl nás do dvojáku. Klára mu sdělila, že je to dobrý, že to bereme. Chlap nás ale ještě chtěl vést do druhého pokoje s další postelí. "Nene, tohle nám stačí," tvrdily jsme rezolutně. "Ale jste tři a je zakázané ubytovávat ve dvoulůžkovém pokoji třetí osobu!" "Jo, ale jsme hubené." ... Dala jsem mu 5CUC úplatek a on kapituloval. Nakonec ale triumfoval: "Ale snídaně budete mít jen dvě! Víc pro vás udělat nemůžu."
Docela vyčerpané jsme si na pokoji sedly na postel, já rozbalila krabičku rýže, co jsme si mazaně nechaly zabalit při obědě. Špatně připravené holky, které měly jen malé plastové lžičky, vykulily oči na mou bagrovací vidličku a Alžběta mne odbourala: "Mami, dej nám dvě minuty náskok!"
Dobrodružný večer jsme zakončily v hotelové restauraci. K rozsáhlému betonovému komplexu velkého omšelého hotelu byla zcela neadekvátní - malá místnost obložená dřevem zastrčená někde bokem v prvním patře připomínala spíš pionýrskou klubovnu. Tento řekněme nepříliš bombastický dojem byl doprovázen neuvěřitelně nízkými cenami za jídlo a pití (rýže+opečené brambory+cuba libre+cerveza pro nás tři, to vše za 4,8 CUC!). Jídla nebyl moc velký výběr, z nás spadlo napětí večerních událostí, a tak jsme se zcela zákonitě malinko přiopily. V tomto punktu ale vedla veselá partička místňáků, která zde evidentně konzumovala už delší dobu. Zvláště jeden chlapík, co měl už zjevně dost, se na nás zaměřil. Pravil, že mi napíše milostnou báseň, a když jsem mu dala kus papíru, tak to skutečně udělal :).
Holky to sledovaly s nelibostí, ale já argumentovala tím, že se s námi konečně někdo baví, aniž by nás chtěl obrat. Alžběta vše lakonicky shrnula: "Kretén dne byl ten poliš - ovšem pokud nás ještě ten pán s prstenama nestačí pozvracet..."
|
