| |
Petra.
 Brzy ráno jsme vstali tak, abychom se včas nasnídali a již v osm hodin vtrhli mezi prvními návštěvníky do archeologického areálu Petry. Chtěli jsme totiž odpoledne stihnout ještě výlet do pouštního Vádí Rum. Tento naivní plán se ale zcela zhroutil poté, co jsme zjistili, co návštěva Petry vlastně obnáší. Nakonec nás vyháněli mezi posledními opozdilci v pět hodin odpoledne, duševně zcela uchvácené, ale tělesně naprosto zdecimované. "Připadám si jako po celodenním lyžování," konstatoval vlekoucí se Jirka a nadhodil si na zádech batoh plný kamení. Já se jen mlčky belhala za ním, protože jsem vyčerpáním nemohla už ani mluvit ... Petra je místo tak rozsáhlé a tak úchvatné, že jeden den k jeho poznání zdaleka nestačí. Pochopili jsme, proč nám ráno u pokladny nabízeli nákup dvou- i vícedenní vstupenky.
Ale nyní zpět a hezky od začátku. Petra byla kdysi slavným hlavním městem Nabatejského království. O tomto zajímavém národu jsem se již zmínila v souvislosti s pouštními městy v Negevu. Nabatejci obchodováním postupně nabyli velkého bohatství a založili stabilní monarchii. Její metropolí se stalo skalní město Petra. Vzniklo v místě, kde se stýkala tři strmá údolí a rozevírala se v široké prostranství. Svůj statut hlavního města získalo díky výborným bezpečnostním podmínkám - skryté v horách, se snadno kontrolovatelnými přístupy bylo prakticky nedobytné. Živé napojení na tehdejší hlavní obchodní cesty vedlo k nebývalému rozkvětu města zejména v 1.století po Kristu. Tehdy měla Petra kolem čtyřiceti tisíc obyvatel a právě tehdy vznikla většina památek, které nechali nabatejští panovníci vytesat do skal. Následoval římský zábor, který rozvoj města zpomalil, ale i v této době vznikaly monumentální stavby. Ješitnost Římanům patrně nedovolila nezanechat v tomto jedinečném prostředí stopy po svém pobytu. Důležitost Petry však stále klesala. Po dobytí Araby začala chátrat a ve 14. století zcela upadla v zapomnění. Západními cestovateli byla znovuobjevena až v předminulém století.
Naše osobní zkušenosti z Petry nelze popsat několika větami. Ten jediný den, který jsme zde strávili, byl nabitý úchvatnými uměleckými prožitky, poznáním nádherných přírodních scenérií, novými praktickými zkušenostmi i úsměvnými příhodami.
Od brány archeologického areálu vede do vlastní Petry několikakilometrová cesta. Zprvu je široká - vedle vyschlého vádí je pohodlná cesta pro pěší a od ní oddělený zvláštní pruh pro koně a vozíky tažené mulami - ty zde jsou k dispozici líným či nemohoucím turistům. Již od samého začátku jsme se pohybovali v kulisách pískovcových skal podivných tvarů, jejichž tajuplnost umocňovala ranní zlověstně působící ocelově šedá obloha. A již zde jsme mohli vidět první fasády starověkých sklaních staveb. Široká cesta se však náhle zúžila do úzké průrvy mezi strmými skalami vysokými 70 až 100 metrů. Tento kaňon široký 3 až 10 metrů a dlouhý 1,5 kilometru se nazývá Siq a v některých místech velmi připomíná naše Prachovské skály.
Siq se na mnoha místech zužuje
do úzkých skulin. |
|
Siq je vlastně pokračováním koryta vádí a po celé jeho
délce jsme mohli pozorovat stopy po proudech vody, které se tudy každoročně valily v období dešťů s hrozivou prudkostí.
Skalní stěny jsou tvořeny červeným pískovcem s tmavým žilkováním a kromě bizarních přírodních stop způsobených erozí jsme zde nacházeli i mnohé útvary umělé - pozůstatky sloupů a votivních výklenků. Siq byl původně v celé své délce vydlážděn a jeho vstup zdobil římský oblouk. Dlažba na mnoha místech zůstala zachována až dodnes, ale v žádném případě neposkytovala záruku pohodlné jízdy na turistickém dvoukoláku taženém koníkem či mulou. "To ať mě radši bolí nohy, než abych měl ty jejich modřiny na zadku," řekl Jirka a sledoval povoz drkotající se dvěma korpulentními turistkami, které nahlas vyjekly pokaždé, když vozík nadskočil na kameni. |
V celém rozsáhlém prostoru Petry jsou dvě nejzachovalejší, nejkrásnější a nejslavnější budovy. Je to ´pokladnice´ Chazna a ´klášter´ Ed-Deir. Vypadalo to, jako by někdo schválně zinscenoval jejich zcela protipólné umístění. Chazna je první zachovalou stavbou, na kterou každý, i ten nejuspěchanější a nejpovrchnější návštěvník Petry, prostě musí narazit. Naproti tomu pohled na Ed-Deir umístěný vysoko v kopcích, až v nejzazším koutě celého archeologického areálu je třeba si tvrdě vykoupit dlouhým namáhavým výstupem.
Hned zpočátku je třeba ještě vysvětlit, že většina zdejších staveb jsou vlastně jen fasády - některé prosté, jiné velmi honosné - vytesané do pískovcové skály, za kterými se skrývá prostor, většinou holý, jednoduchého tvaru, jen někdy doplněný vytesanými výklenky. Vnitřní prostory jsou ve srovnání s impozantními rozměry fasád relativně malé. Většina těchto staveb sloužila jako honosné hrobky, některé z nich byly v pozdějším období přeměněny na chrámy. Byly zde samozřejmě i obytné domy. Z nich se ale dochovaly pouze jednoduché místnosti vytesané do skály, které tvořily zadní prostory dřevěných příbytků kdysi předsunutých před skalami.
Na svém dosavadním asi tříkilometrovém pochodu zprvu širokou cestou, poté těsným Siqem jsme již zahlédli některé starobylé stavby. Většinou byly velmi poškozeny přírodními vlivy - ať již působením větru, či vody.
Upozorněni turistickou příručkou jsme byli morálně připraveni na to, jak se v jednom
| z posledních zákrutů Siqu před návštěvníkem zcela nečekaně vynoří Chazna´. Zvědavě jsme ji vyhlíželi a chtěli se nechat překvapením omráčit. Před námi jdoucí skupinka cizojazyčných dam, patrně učitelek ve výslužbě, však náhle začala tak pateticky vzdychat a jemně sténat, že bylo jasné, co nás za rohem čeká, a překvapení se nekonalo. Omráčení se ale přesto konalo - svou krásou, nezvyklými tvary a impozantními rozměry (30 x 43 metry) musí fasáda Chazny udělat obrovský dojem i na toho nejotrlejšího cestovatele, který ´všude byl, všechno zná´. Chazna je na rozdíl od ostatních fasád jaksi zatesána do umělého skalního výklenku a takto vzniklý převis ji zčásti ochránil před povětrnostními vlivy. Naštěstí jsme se zde ocitli relativně brzy ráno v době, kdy ještě nedorazily autobusy plné turistů lačnících po Petře, takže jsme měli možnost v klidu obdivovat zvláštnosti nabatejské architektury. Ta nese výrazné stopy helénistického vlivu, ale zcela zřetelně se odlišuje vlastními specifickými prvky. |
|
Fasáda Chazny byla původně ozdobena sochami nabatejských bohů a bohyň. Podle pověsti má být v kruhovitém "tholosu" v horní části stavby ukryt faraonův poklad - dodnes jsou zde stopy po kulkách, kterými se lidé v průběhu 19. století snažili k pokladu prostřílet.
|
Pokračovali jsme dále do míst, kde se Siq nálevkovitě rozšiřuje do širokého prostranství. Rozestupuje se stejně náhle, jak na svém začátku vznikl. Po své levé ruce jsme mohli obdivovat polokruhovitý amfiteátr zatesaný do skály a před námi se postupně otevíral pohled na celou rozsáhlou kotlinu ohraničenou ze všech stran strmými skalami. Zde se dříve rozkládala starodávná Petra.
Hlavní rozsáhlé prostranství je napříč protnuto Kolonádou - rovnou dlážděnou cestou se zbytky sloupoví, která kdysi tvořila hlavní osu Petry. Zde byla dříve nejživější část města s tržištěm lemovaným obchody a obytnými domy. Z toho všeho se však do dnešních dnů téměř nic nedochovalo. Příbytky živých byly málo odolné, zato se nám v nebývalé míře zachovaly příbytky mrtvých ... Po všech okolních skalách, kam jen jsme dohlédli, jsme viděli stopy po dávném osídlení, ať již v podobě honosných fasád, či jen výklenků nebo pozůstatků schodů.
Celému hlavnímu prostranství vévodí známé ´Královské hrobky´ - impozantní seskupení zdobených fasád, jež jsou bohužel do značné míry poškozeny erozí. Právě na těchto stavbách je možné obdivovat nejen architektonické prvky vytvořené lidskou rukou, ale i úžasnou přírodní strukturu pískovce. Kámen má na mnoha místech zcela zvláštní a ojedinělou kresbu tvořenou červenohnědými bizarními pásy a víry, do nichž jsou vpleteny šedočerné či žluté pruhy. Někde vysloveně působí dojmem nařasené tkaniny. Ani se věřit nechce, že tyto barevné kompozice nejsou výsledkem promyšlené lidské činnosti. Při rýpnutí do skály nehtem, nebo i jen při jejím přejetí dlaní ruky, se z pískovce velmi lehce oddrolují jemná zrnka písku. Je tedy až s podivem, v jak relativně dobrém stavu se zdejší dva tisíce let staré stavby, dochovaly do dnešních dnů.
Ústřednímu prostranství Petry dominuje monumentální seskupení "Královských hrobek".
Po obědě jsme se vydali úzkou strmou cestičkou příkře stoupající do neznáma. Na ceduli bylo neumělou rukou napsáno: ´Ed-Deir: pěšky 1,5 hodiny, na oslu pouze 20 minut!´ Udělali jsme jen pár kroků a už se na nás sesypaly nabídky zdejších mladých ´provozovatelů´ oslů. Volali "Taxi ! Taxi !" a už už nás chtěli vysazovat na osly. Byli dosti neodbytní, a tak jsme přivítali, když byli odehnáni dvěma jordánskými policisty, kteří šli naším směrem.
Podél cesty vzhůru byly rozmístěny arabské prodavačky, které lákaly kolemjdoucí k nákupu drobných suvenýrů. Všechny měly shodně naučenou jedinou velmi komicky znějící anglickou větu "No charge for looking," což volně přeloženo znamená "za podívání nic nedáte," ale doslova to zní "kouknutí je bez poplatku".
Výstup byl skutečně dlouhý a namáhavý, ale jelikož jsme neustále procházeli zajímavými skalními útvary, mohli obdivovat nádhernou barevnou kresbu vápencových vrstev a každou chvíli se nám otevřel jiný průhled zpět do soutěsky, či naopak nahoru do skal nad námi, uběhla cesta celkem rychle.
Nahoře nás čekala odměna: pohled na mohutné průčelí nabatejského chrámu zvaného Ed-Deir. Stavba je v těchto místech zcela osamocená. Chrám původně sloužil Nabatejcům ke slavnostem a rituálům, které se odehrávaly na velkém prostranství před ním. V době křesťansko-byzantské byl přeměněn na klášter. Člověk si zde velmi názorně uvědomí naprostou relativitu rozměrů: Lidská postavička působí směšně male před obrovským průčelím chrámu. Ale samotný chrám se téměř ztrácí v masivech okolních skal ...
Architektura Ed-Deiru je naprosto jedinečná. Zcela opouští rámec řeckého umění, z něhož Nabatejci čerpali, a svým střídáním přímých a oblých linií, tvarů konkávních a konvexních, jako by předjímala barokní sloh.
Považuji za hřích, dostane-li se cestovatel až do Petry, a z časových nebo jiných důvodů nedorazí až k Ed-Deiru.
Je to, jako by návštěvník Prahy vynechal Karlův most.
Impozantní fasáda Ed-Deiru se při pohledu zdálky utápí ve skalním masivu.
Když jsme popošli po náhorní plošině před Ed-Deirem ještě o pár set metrů dál, dostali jsme se na skalní ostroh, z něhož se nám naskytl pohled daleko do krajiny. Dohlédli jsme až k Vádí Araba, což je údolí, nyní vyschlé, kudy před dávnými věky proudila voda z Mrtvého moře do Akabského zálivu Rudého moře. Tento krásný zážitek byl umocněn hrou na píšťalu, jejíž melodické tóny se nesly nad vrcholky hor. Hrající Arab, jehož sedící postava se rýsovala proti obloze na vzdálené skalní vyvýšenině, patrně velmi dobře znal zdejší výborné akustické podmínky.
Když jsme se vraceli dolů, bylo na úzké cestičce mnohem rušněji. Patrně dorazily autobusy s novými turisty a ti už - na rozdíl od nás - nebyli odmítaví vůči ´oslímu taxi´. Proplétali jsme se tedy proti proudu oslíků, kteří se plahočili do kopce s nákladem tlustých líných těl. Bylo mi úzko při pohledu na klopýtající subtilní nožky těch nebohých zvířat. "Všimni si, že na oslech se většinou vezou ti tlustí a pěšky šlapou sportovní typy," upozornil mne Jirka. Bylo to tak a nakonec to mělo i svou logiku...
|
|
|
|
|
