Lidé ze Země královny ze Sáby.
 V Jemenu se jen velmi těžko domluvíte některým světovým jazykem. Když už, tak anglicky, ale není radno se na to spoléhat. Nám bylo hej, my jsme měli "mezinárodního" průvodce. Ten nám dal hrdě vybrat angličtinu nebo němčinu s tím, že obé umí stejně dobře. Inu, domluvili jsme se, ale chvíli nám trvalo, než jsme si zvykli na věty typu "There is only luft" - a v žádném případě to nebylo na nějaké filosofické rozbory. Kupodivu jsme se zde docela dobře chytali s naší maghrebskou arabštinou, a tak jsme se stali velkou atrakcí pro domorodce, když nás průvodce vybízel, abychom pronášeli své kostrbaté pseudoarabské větičky. Chlubil se tak námi svým známým, jichž měl všude plno.
V Jemenu žije mnoho více či méně navzájem znesvářených kmenů, které se více či méně protiví oficiální vládě. Takže na různých územích panují odlišné zvyky a pro projíždějícího turistu je tam více či méně nebezpečno. Zvyky, způsob oblečení i fyziognomie lidí jsou v různých oblastech odlišné. Na většině jemenského území chodí ženy přísně zahalené, většinou do černých oděvů. Mezi závoji a rouškami jim vykukuje jen úzký vodorovný proužek obličeje s očima. Ve vádí Hadramaut chodí dívky zcela zahalené, a to až tak, že přes obličej mají černý závoj z řidší látky, aby viděly na cestu, a pod černým hábitem mají na rukou černé prstové rukavice, aby nežádoucí cizí pohled nemohl zavadit ani o kousíček jejich kůže.
Typické oblečení jemenských žen a dívek.
Mašudí nám sdělil, že v Jemenu doposud panují přísná pravidla muslimského zákona šaría. Jak občanské, tak trestní právo se zde naprosto liši od toho, na co jsme zvyklí z Evropy.
Na tržišti v Saná byla místa, kde
se to "ženami jen černalo".
|
|
Tak například zde dosud nevěstu a ženicha vybírají a manželské podmínky domlouvají rodiče. Nevěsta a ženich mohou tělesný kontakt poprvé navázat skutečně až ve svatební den, respektive noc. Dívku na tuto událost připravuje k tomu předem určená zkušená žena, která nejenže ji vybaví radami, nejenže ji ustrojí a označí její pochvu kouskem látky, aby podobně nezkušený ženich (alespoň se to předpokládá) poznal to správné místo, ale pro jistotu ještě stráví svatební noc pod novomanželskou postelí, aby byla po ruce pro případ komplikací. Nechtěli jsme tomu s Jirkou věřit, ale ze strany Mašudího se nám dostalo ujištění, že jsme rozuměli dobře. Krví potřísněné prostěradlo pak ženich musí předat otci nevěsty. Ten ho pečlivě uschová "pro případ pozdější reklamace" ze strany novomanžela.
O kus dál, v poušti Rub al Khali, žijí divocí a nezávislí beduíni. Ti projíždějícím turistům poskytují
|
za nemalý peníz ozbrojenou ochranu před přepadením, vlastně sami před sebou. Nás několik set kilometrů doprovázeli dva beduínští kluci (bylo jim sotva patnáct) - údajně synové jakéhosi náčelníka. Funguje to asi tak, že staří pouštní vlci vyšlou své synky dělat štafáž vykuleným turistům a sami shrábnou peníze utržené za "ochranu". Byli by sami proti sobě, kdyby dotyčné cizince jakýmkoliv způsobem ohrožovali, protože by pak přišli o bezpracný zdroj příjmů. Naši "ochránci" byli ozbrojeni samopaly a střídali se v řízení kradeného džípu (na tuto skutečnost nás upozornil náš průvodce s tím, že jejich auto nemá poznávací značku). Zaujala mne sněhobílost jejich volných úborů v prašném a upoceném prostředí s nedostatkem vody, kdy všichni ostatní, včetně mne a Jirky, byli ušmudlaní a ulepkaní od potu. Z vádí Hadramaut vede napříč pouští na západ do města Marib sotva dva roky stará asfaltka. Zaradovala jsem se, když jsem to ještě doma před odjezdem zjistila, neboť tak se pro nás přejezd pouště stal rychlejším a možná i bezpečnějším.
To bychom ale s sebou nesměli mít vynalézavého Mašudího, který jakmile zjistil, že se nám jeho vlast opravdu líbí a že toho chceme vidět a zažít co nejvíce, začal nám vymýšlet různá zpestření. Po zmíněné asfaltce jsme neujeli ani dvacet kilometrů, když oba naše džípy - náš i ten kradený beduínský - sjely do písku a vydaly se někam pryč přes písečnou pláň. Mašudí na nás lišácky mrknul a pravil, že takhle to bude "more interesting". No, pokrčili jsme s Jirkou rameny v očekávání věcí příštích. Zážitek to byl opravdu nezapomenutelný, v kladném i záporném slova smyslu. Nejprve jsme se opájeli úžasným pocitem, který jsme dosud nepoznali. Naše auta se hnala stočtyřicetikilometrovou rychlostí plochou pouští, a bylo jedno, zda jedeme o padesát metrů vlevo nebo vpravo. Zatím jsem vždy při jízdě pouští, či spíše pustinou viděla někde na obzoru nějaké kopce nebo pohoří. Tady to bylo něco jiného. Kam se člověk podíval, 360 stupňů kolem dokola, všude byl jen plochý žlutý písek až k obzoru. Úchvatný pohled. Takto jsme jeli několik hodin.
Ve chvíli, kdy jsem ze samé euforie do Jirky začala strkat a vyptávala se ho, jestli si nepřipadá jako Loprais, jsme si všimli několika blížících se džípů. Blikaly na nás reflektory a bůhví odkud se vzaly. Najednou ale byly tady a donutily nás zastavit. "Tak, a je to tady," pomyslela jsem si. Z aut vyskákali ozbrojení mužové a chvíli si vzrušeně povídali s naším doprovodem. My dva s Jirkou jsme jen oněměle zírali. Po chvíli se auta rozjela. Pokračovali jsme obklopeni beduínskými džípy a vůbec jsme netušili, jestli jedeme dál ve správném směru, nebo jestli nás už unášejí neznámo kam. Mašudí na naše otázky sice odpovídal "no problem", ale nás to příliš neuklidnilo. Beduíni se v autech předháněli, kličkovali, najížděli na nízké duny jako na odrazové můstky a dělali psí kusy. Ve chvíli, kdy už jsme si chtěli začít cpát peníze
Důstojně vypadající muž nám byl představen jako "důležitý kmenový náčelník". Poté, co byl informován, že jsme "významná návštěva z Evropy", se nechal vyfotografovat i se svou jambií.
|
|
pod vložky do bot, nám řidiči "doprovodných džípů" zamávali a oddělili se od nás. My jsme se vzápětí ocitli znovu na asfaltce a pokračovali dál ve své cestě. Nakonec se ukázalo, že naši průvodci beduínům řekli, že vezou cizince až z Evropy, a ti se tedy před námi chtěli předvést, jak umějí jezdit v poušti. Konec dobrý, všechno dobré, ale ta hodinka příjemná nebyla…
Námi zaplacení beduínští kluci nás předali na vojenském stanovišti před městem Marib vládním vojákům. Ti se od nás po zbytek dne nehnuli ani na krok, což jsme v místě, odkud pochází Bin Ládinova rodina, docela uvítali.
V Jemenu nosí všichni mužové za opaskem tradiční zahnutou dýku, "jambii". Ta většinou není příliš funkční, ale je odznakem mužnosti. Z provedení její rukojeti a pochvy lze usuzovat na urozenost a společenské postavení jejího majitele. V okolí Maribu ale nosí k nefunkční jambii každý muž funkční samopal. V trafikách se tu běžně dají koupit náboje, zásobníky a granáty, |
v těch lépe zásobených i "panzerfausty". Náš průvodce nám s úsměvem vysvětlil, že "tak jako u vás v Evropě nosí každý muž u sebe hřeben, tak tady nosí kalašnikov"…
| Z Jemenu se nám domů podařilo přivézt mnoho fotografií lidí, což se nedá říci o ostatních arabských, či spíše muslimských zemích, které jsme navštívili. Jemenské obyvatelstvo v tomto ohledu ještě naštěstí vůbec není poznamenané turistikou. Pro mnohé z nich je skutečnost být fotografován dosud velkou vzácností, a tak se hlavně děti staví před objektiv s vypnutou hrudí a s pokřikováním "Sura, sura!" (To znamená "Fotka, fotka!") Fotografovat ženy může být v arabských zemích i nebezpečné a mužové většinou hartusí a nechtějí se nechat fotit. V Jemenu to ale bylo úplně jinak. Jirka měl digitální fotoaparát a náš průvodce se stal samozvaným režisérem, který vždy kázal zhotovit snímek, a když se fotografovaný objekt bránil, tak svolal výkřikem "Šuf, televizión!" okolní zevlouny. Těm Jirka ukázal snímek na displeji a oni naprosto nadšeni se pak sami nabízeli |
|
Tuto paní by asi do reklamy
na zubní pastu nechtěli…
|
k fotografování. Sice se většinou nepřirozeně před kameru vyšponovali,
Žena s dítětem z oblasti nedaleko
rudomořského pobřeží.
|
|
ale celý ten ruch byl ideálním prostředím pro mne, která jsem v době, kdy Jirka se svou "televizión" na sebe poutal pozornost, kradla nezapomenutelné momentky.
Jemenské obyvatelstvo je většinou snědé, podlouhlých ušlechtilých obličejů, prostě takové, jaké jsme zvyklí vídat v zemích arabského světa. Když jsme ale přejeli hřebeny vysokých hor a sjeli dolů k Rudému moři, tak jsme se ocitli mezi nefalšovanými africkými černochy. I když mnohé typy této oblasti nebyly zcela charakteristické a svědčily pro míchání ras, všechny ženy zde chodily pestře oblečené, s odhalenými obličeji. |
|
