A ještě pár výletů a "šprýmovných historek"...
Po "našem konci Jamajky" jsme se autem potulovali bez nějakých velkých ambic. Měli jsme jen několik dílčích cílů a spíše jsme se kochali tím, na co jsme natrefili po cestě...
Jako třeba na chlapíka s občerstvovací zastávkou "STUDENÉPIVOBRKO" u hlavní silnice. Zaujala nás cedule "scenic view", a tak jsme tu zastavili. Jako každý místňák se k nám i tento "jaman" choval velmi přátelsky. Koupili jsme si u něj pivo, brko jsme v dopoledních hodinách odmítli, ale pochválili jsme mu jeho sazenici a sháněli se po té avízované vyhlídce. "Nojo, ta už není. Byl tu krásnej výhled na moře, ale vloni pode mnou dostavěli na pláži hotel a mně sem dali plot. Bullshits!! ... a přitom jsem tu byl dřív já - oni přišli až po mně!"
Zcela nenápadná, rukou psaná cedule nás zavedla do téměř rajské opuštěné "Půlměsícové zátoky" Half Moon Beach - neodolali jsme dodatku "Sun, Fun + Great Food" ... a věru, tentokrát nešlo o klamavou reklamu - užili jsme si ode všeho! :) Nenechali jsme se odradit kamenitou příjezdovou cestou mezi značně nevábným houštím a ocitli jsme se téměř ve filmových kulisách - na pláži s houpacími sítěmi a palmami, kde jsme byli jen my dva, naše oblíbené pivo Red Stripe a psi :)
V útrobách bambusového baru byl zalezlý nepříliš akční obsluha a měl v "denní nabídce" humry - zprvu jsme si nedovedli představit, co nám v těchto polních podmínkách vykouzlí, ale nutno říct, že byli skvělí a že jsme se jimi nikde jinde tak nenacpali - podával na jednu porci tři půlky...
Klid a mír jsme si tu užívali do chvíle, kdy zničehonic zaburácel motor, zpoza rohu připlul motorový katamarán a z něj se na břeh vysoukalo asi tucet turistů. Měli jsme štěstí, protože byli velmi organizovaní a nejspíš toho měli hodně na programu. Jejich průvodce jim ohlásil, že mají přesně čtyřicet minut, takže se všichni rychle rozprchli - někteří pro pivo, jiní do vody, jiní na záchod. Jen ti nejčipernější z nich stihli všechno a už je píšťalka svolávala zpátky na loď. A jak rychle se katamarán objevil, tak rychle zase zmizel. Takže jsme si mohli nadále vychutnávat samotu až do velekýčovitého západu slunce.
A pokud jde o kulinářské zážitky, tak jsme se pochopitelně snažili poznávat Jamajku i po této stránce. Ačkoliv jsme si cestou kupovali jídlo i v různých stáncích, tu jsme něco zobli, tam jsme něco ochutnali, tak jsme tentokrát naštěstí žádné střevní potíže neměli. I jednoduchá jídla byla chutná, prodavačky se ochotně nechávaly se svými dobrůtkami fotit a kuchaři byli potěšeni, když se s nimi Jirka dával do řeči a tahal z nich rozumy. Upustili jsme jedině od nákupu "vyhlášených říčních krevet", které se prodávaly u silnice ve vnitrozemí. Když jsme zahlédli, jak je prodavačky připravují na malých plynových vařičích ve vodě, kterou nabírají v nedaleké strouze se stojatým kalným obsahem, tak jsme si raději nechali zajít chuť.
A já jsem si raději odpustila i pařátkovou polévku, kterou Jirka s velkým apetitem snědl v "garážové jídelně" v městečku Black River.
Jamajka je nádherný ostrov s krásnou a svěží přírodou - při našem popojíždění se před námi každou chvíli otevíraly úžasné výhledy a scenérie... některé, pravda, až značně kýčovité...
Kopcovité vnitrozemí ostrova plus četné řeky a říčky - z této rovnice nutně vycházejí kaskády a vodopády. Na Jamajce je jich povícero a ty, které za to stojí, jsou přeonačeny do podoby turistických atrakcí. Navštívili jsme dvoje - velmi schované a málo navštěvované Mayfield Falls a lépe přístupné, a tudíž masami atakované YS Falls. V obou případech vede prohlídková trasa po upravených chodníčkách a je otázkou, které "zlo" je menší - jestli usměrňování vlezlým a nepříjemným individuálním průvodcem, kterého jsme povinně "nafasovali" a zaplatili v prvním případě (mimochodem jediný Jamajčan, který nám opravdu šel na nervy), nebo relativně "volný pohyb" uprostřed zástupů posunujících se areálem druhých zmíněných vodopádů. Ale přežili jsme to :) ... a bylo to fajn.
Tak, to bychom zhruba měli... :)
A jako rozloučení s Jamajkou a tím naším rozevlátým výletem zařadím slohovou práci, kterou jsem plna euforie sepsala v poněkud uvolněném stylu během dlouhého zpátečního letu - když už jsem s sebou vláčela ten notebook, že... třeba to někoho pobaví :)
... Takový čoro jako na letišti v Montego Bay (znalci familiárně říkají "mobej") jsme ještě neprovedli, nezažili… : - kam se hrabe Lima, kam se hrabe Dubaj…
Tak za prvé: cestou na letiště jsem si uvědomila, že Jíra před šnorchlováním někam vtipně zašil klíče od našeho domácího auta, co máme v Mnichově na letišti, aby kdyby náhodou jsme o ně nepřišli a mohli jet domů … no jo, ale nechal je kdesi volně ve velkém zavazadle, které už pečlivě zabalené - kdyby se kufr ztratil, tak máme problém a zůstaneme trčet v Mnichově… takže první věc: já popocházela frontou a Jíra vybalil hezky všechno na podlahu - dávno nás všichni z naší party předběhli a Jíra stále zanořen do haldy prádla, plovacích blan a brejlí a hlavně jamajské vlaječky… nic - vak prázdný, klíče nikde - snad poprvé jsem viděla, jak se Jírovi lehce třesou ruce… no, tak jsem se přinutila do strojeného klidu a probírala jednu bundičku za druhou a najednou se klíče odkudsi vysypaly - takže dobrý - všechno nacpat zpátky, hlavně aby flašky s rumem byly jakž takž zabalený, zamkla jsem zámečky a šup k přepážce - klasicky furiantsky žádáme o hezká místa, nejlépe u okýnka - chvíli to trvá, takže mezitím zjišťuju, že nemám klíče tentokrát pro změnu od zámečků od kufrů … no, to se moc neděje - kufry jsou zamčený, buď se klíčky někde vyloupnou, nebo zámky pak doma přeříznu pilkou na železo, blbý by bylo, kdybych do kufru měla znovu lézt… a tumáš čerte kropáč!! - váha ukazuje dvě kila navíc… v tuhle chvíli bylo nebe milostivo, protože mi vtom jakási paní klíče přinesla, jestli nejsou naše, že je našla tam, co jsme se pinožili v Jírovo zavazadle - ale zpět k váze: předem jsme byli upozorněni, že tady jsou na váhu dost protivní … to abych si napříště ke všem těm krámům brala ještě mincíř!!! … tak co? … dvě kila navíc 29 USD each… takže to přendáme do spoluzavazadel, jako obvykle (ještě, že jsou na světě klíče od zámečků)
… dejte spoluzavazadla ale taky na váhu - šup tady další kila navíc … já mám ale notebook a tam se povoluje místo 6kg 8kg! četla jsem přeci instrukce! … tak mi ten notebook ukažte! … tak jsem vybalila notebook … ale stejně máte kila navíc! … tak my něco vyhodíme … tak si vystupte z řady a přebalte si to … tak jsme přebalovali - nebylo ale co vyhodit - Jíra vyndal knížky a časopisy - lonely a hanzelku+zikmunda (to jsme si pomohli) a pytel kamenů z pláže - šel to položit za sloup na odpadkový koš … to se mi zdálo jako nedobrý nápad… podobný úkon je přeci signálem - "chci to vyhodit, ale je to hezké, tak si to někdo vezměte"… já byla nervní, protože jsem nechtěla přijít o knihy, Jírovo šutry mi byly dost volný :), proto jsem neustále loupala očima po tom odpadkovém koši … pochopitelně, že tam za chvíli přišly dvě ženský od security a začaly se v tom hrabat a hanzelku+zikmunda už zabraly … křičela jsem "hej!hej!" a vystartovala za nima, ať to tam pěkně nechají, že je to naše… kupodivu nic nenamítaly a hromádku nám na odpaďáku hezky nechaly… též jsem vyndala svůj tříkilový foťák a pověsila si ho přes rameno - pochopitelně, že tím pádem váha dobrá - na přepážce děsný dusno, poslala jsem tam Jíru, ať to vyřídí sám, že budu hlídat odpaďák … a ať kdyžtak řekne, že se mi udělalo zle - což byla nakonec pravda … v tašce jsem mezitím objevila 1,5 litrovou lahev s vodou (hned mohlo být o kila míň - já blbec…) a byť se mi předtím chtělo hrozně čůrat, tak jsem ji z rozčilení skoro celou vypila … mezitím ještě Jíra přiběhl pro zmíněnou tašku, že to ženská chce znovu celý převážit ... no, pochopitelně, že to bylo dobrý, když jsem měla pětikilový foťák přes rameno, půldruhýho litru vody v břiše a osm kilo šutrů a knížek na odpaďáku... takže jsme dostali palubní vstupenky a hurá!...
- Jíra povídá "hm, flašku vody, a že ses nepochlubila" ... a teď se ukazuje absurdita celé akce… už z toho byl docela dobrý kabaret… do váhy jsme se tedy nakonec vešli - nikoho asi už nezajímalo, že jsem si přes rameno pověsila foťák s obřím železným objektivem… a hlavně všichni pomahači, co strkali lidi do front, viděli, že máme ty věci na odpadkovém koši, ale nikoho to nevzrušovalo, vposled jsem si došla na odpaďák pro knihy, ale protože fakt všichni koukali jak sluky, nechala jsem tam ty Jírovo kameny, protože jsem myslela, že po tom všem se na ně vykašle (však jsem mu už na pláži říkala, ať nebere tak velký, načež on mne usadil, ať mu neradím - no, a tady to zase jednou přišlo...) … mezitím se tedy Jíra konečně vrátil od přepážky s vyřízenými lejstry a místo, aby si rovnou šel shánět kamení, v něčem se hrabal … a já vidím, jak zrovna koš vysypává popelář… tak to Jírovi povídám - ten mne stihnul pokárat, proč jsem kameny nezajistila, a vyrazil za uklízečem a donutil ho pytlík se šutry vyndat z vozíku (podobně jako Dubský mlačí Jíru před léty hnal do kontejneru pro dveře od traktoru)… takže jsme to nakonec měli komplet… no… :) … a vrchol byl pak v duty free, kde jsme potřebovali utratit ekvivalent nějakých 250 dolarů, který nám zbyl v jamajské měně… takže jsme dokoupili rum a žok kávy - bezmála tři kila v akci … takže nakonec jsme do letadla v rámci spoluzavazadel vlekli snad třicet kilo …
Stačil se v tom laskavý čtenář orientovat?? :)
... ale pozor!!! Historka nekončí!!! ... při přestupu v Düsseldorfu nám sdělili, že láhve, byť zakoupené v Duty free na letišti v Montego Bay prostě nemůžeme vzít s sebou do letadla!!! - zbývají nám tedy (krom nepravděpodobné možnosti, že bychom to na místě vypili a nechali se rovnou odvézt do nemocnice) dvě varianty: buď chlast nechat na místě "vernichten lassen", nebo vylézt ven z chráněného prostoru a nechat si je odbavit jako klasické zavazadlo dolů do letadla ... eeeh ... takže ven, tady naštěstí vstřícní, takže jsme předběhli frontu s pomocí uniformované posunovačky a podali dva papírové kartonky s úžasným rumem (viz obrazová příloha - fotila jsem na terásce našeho hotelového pokoje) jako hlavní zavazadla - ještě jsem na škatule načmárala naše jména (což se následně ukázalo jako zásadní věc) ... nu, normálně bych to uzavřela, že si pozemní personál v překladišti zavazadel udělá mejdan, nebo že se flašky prostě rozmlátí - ale byli jsme v pečlivém Německu, kde lidi furt stáli nějaký disciplinovaný fronty, takže jsem stále chovala malou naději... tak zase přes kontroly - tentokrát mne vyhmátli s foťákem a zbylým žokem kafe, takže mi šmejdili nějakým papírkem po vnitřku baťohu a že prý si mám počkat na výsledek, za chvíli mi sdělili, že je to OK a můžu zase zpátky, odkud jsme vylezli původně - osmělila jsem se zeptat - prý to je tester na výbušniny... tak
... a poslední epizoda na letišti v Mnichově, kde se skutečně krabičky s rumem vylouply na běžícím pásu, ale jak vidno jsme nebyli jediní, takže se nějaký spálený chlap už po té naší sápal a já mu ji následně vyrvala a získala ji jen díky tomu, že jsem mu ukázala naše jméno, které jsme si tam předtím napsali... no, a jak jsme tam na zavazadla čekali, tak si Jíra měl čas přečíst celní instrukce pro EU, které sdělují, že každý smí dovézt maximálně 1litr lihoviny max.do 24% ... eeeh??? co my s našimi sedmi flaškami 45% ??? to tedy po tom všem vyhodíme, nebo snad budeme platit clo, nebo co??? ... tak jsme se nadýchli, došli si pro vozík, na něj naskládali barikádu zavazadel a nějaké ty svršky ... a hrdě prošli kolem znuděného celníka ... božíčku - to zas bylo rojeníčko!!!
Fakt se mi pak udělalo šoufl ... vždyť už jsem přeci jen starší sweetie a léčím se s tlakem!!
Tak, a to byla taková pěkná tečka za tím naším výletem :) ...
|
