První cesta do Izraele, první setkání s Mossadem v Ruzyni.
 Cesta do Svaté země v roce 1998 pro nás znamenala první výlet do nepříliš bezpečných krajin. Můj neklid a nervozitu před odjezdem ještě podtrhovala skutečnost, že jsme se rozhodli jet na vlastní pěst, bez ochranného pláště nějaké cestovní kanceláře. Zakoupili jsme si "výhodnou nabídku" letenek s pronájmem auta, přičemž ubytování jsme si sháněli sami dopředu prostřednictvím internetu. Já sama jsem odjížděla s přesvědčením, že budeme přepadeni, oloupeni, zraněni či přinejmenším uneseni. Veškeré hodnotné věci jsem nechala doma a dcerám jsem podrobně sepsala, jak se mají zařídit, až budou hospodařit samy. Manžel Jiří se tomu všemu jen smál…
V říjnové plískanici jsme tedy konečně dorazili pozdě večer do Ruzyně. Z různých informačních zdrojů jsme tušili, že nás čeká jakýsi výslech před nástupem do letadla. Letěli jsme s izraelskou společností El-Al a byli jsme docela zvědaví, jak to bude probíhat...
Na letišti nás v odbavovací hale čekal prostor obehnaný provizorními ´mantinely´ uspořádanými tak, aby se cestující již prověření nepletli s těmi neprověřenými a všichni dohromady už vůbec ne s těmi ostatními. Uvnitř prostoru bylo několik stolečků, na které se odkládala zavazadla ke kontrole, a u každého byl elegantně oblečený mladý muž. Ten vždy vyzval cestujícího, popřípadě pár cestující dohromady, aby k němu přistoupil, a s omluvou, že vše se děje pouze za účelem bezpečnosti pasažérů, začal palbu otázek. Nebudu zabíhat do detailů, ale uvedu, že jsme takto strávili asi 30 minut. Byli jsme dotazováni na všemožné podrobnosti týkající se našich profesí i cestování. Velkým problémem byl před cestou narychlo vypůjčený tatínkův kufr, který nenesl monogram JB, jak by se dalo očekávat, ale SD, což bylo krajně podezřelé.
Po našem vysvětlení se záměnou kufrů na poslední chvíli, neb u manželova osobního zavazadla se porouchal zámek, byl Jirka mládencem vyplísněn, že se má na cestu připravovat včas. Další nesrovnalost se naskytla, když jsme byli vyzváni, abychom předložili doklady o tom, kde a jak budeme ubytováni. Soustavné oslovování ´Dear Jim´, kterým se faxové zprávy jen hemžily, se podezíravému mladíkovi také nelíbilo - a opět vysvětlování: úředník v rezervační kanceláři jeruzalémského hotelu si jaksi popletl nožičky u jména Jiří, zjednodušil to na Jim a my jsme ho při tom nechali. Vrcholem pohovoru byla otázka: "A to vždycky cestujete s takhle ošuntělými zavazadly ?" (Mladý muž sice přitom hleděl na moje seprané kalhoty, jež jsem na cestu zvolila v rámci svého rozhodnutí ´Nemá smysl nechat si ukrást hezké věci´, ale ty si patrně přeci jen netroufl komentovat.) "No dovolte !?" Mladík asi uznal, že trochu přestřelil, a tak ´hodil zpátečku´: "Promiňte, já to nemyslel zle - ale lékařka a architekt, máte dvě kreditní karty - a takovéhle tašky ?!"
Na letišti jsem zprvu s obavami sledovala spolucestující a odhadovala, který z nich má v batohu bombu. Pak jsem ale v tištěném průvodci narazila na nádherné fotografie jeruzalémské Chrámové hory a strach mne přešel.
Při pohledu na fotografii zachycující starý Jeruzalém s dominantou zlaté kopule Skalního chrámu člověk zapomene na strach.
Samotný let byl velmi příjemný, vzlet a přistání naprosto bravurně provedené. "To víš, to jsou izraelští piloti, ti to mají v paži ..." konstatoval Jirka. Během letu jsme učinili první setkání s židovskými zvyky v podobě ´košer´ občerstvení. Nezdálo se nám nikterak neobvyklé, chutnalo výborně, nicméně na veškerých továrně vyrobených poživatinách, jako na jogurtu, marmeládě, ba i minerální vodě bylo zdůrazněno, že se jedná o výrobek ´kosher´, schválený tím a tím rabinátem. Na rušném Ben Gurionově letišti jsme se ocitli za kuropění, vítal nás krásný slunný den a když jsme si vzpomněli na sněhové vločky, které ještě před necelými čtyřmi hodinami poletovaly vzduchem v Praze, utvrdili jsme se v přesvědčení, že jsme tu správně.
Krátký vstupní výslech tentokrát v angličtině a za asistence moc hezké mladé rezaté Židovky nás už nepřekvapil. Jenom se všichni škaredili nad egyptským vízem, které nám zbylo v pase z minulé cesty. Napříště asi bude rozumnější nechat si vystavit pas nový...
V Izraeli nosí téměř všichni židovští muži včetně chlapců čepičky "jarmulky" a mnozí z nich mají i "pejzy", nakroucené dlouhé pramínky vlasů před ušima.
Obávali jsme se průtahů při předávání auta v půjčovně a vyhradili si za tím účelem časovou rezervu na celé dopoledne. Vše ale běželo jako na drátkách a po necelé hodince od příletu jsme s malým autíčkem Daihatsu Sirion směle vyrazili ´do světa´. Silnice jsou v Izraeli velmi kvalitní, provoz je hustší jen v určitých oblastech a řidiči jsou zde celkem ukáznění a ohleduplní. Lze říci, že se zde jezdí podobně jako u nás v Evropě. To se ovšem vůbec, ale vůbec nedá tvrdit o silničním provozu v arabských oblastech...
Některé zvláštnosti ale jízda po silnci v Izraeli přeci jen má. Na většině dálnic nejsou mimoúrovňové křižovatky, což je řešeno velmi jednoduše - semafory. Působí poněkud zvláštně stát na dálnici na červenou a odbočovat doleva napříč protijedoucím pruhem. Pravdou ale je, že provoz na většině území není příliš silný. Vedle této maličkosti, která je spíše k pousmání je zde ale další specifikum, které již k smíchu není. Jsou to vojenské hlídky a betonové zátarasy na rozhraní území izraelského a palestinských autonomních oblastí. Většinou se přes ně dá projet plynule, ale pohled na vojáky s odjištěným samopalem jednomu na klidu nepřidá.
Faktem ale je, že si člověk zvykne na všechno - zprvu jsme byli přejezdem přes tato kontrolní místa vyvedeni z míry, po několika dnech jsme je již bravurně zvládali - nejdůležitější je usmívat se a zbytečně moc nebrzdit - tím by na sebe automobil přitahoval pozornost. Po Izraeli jezdí auta se dvěma typy poznávacích značek, které jsou od sebe výrazně odlišené a tudíž již zdálky jasně rozeznatelné. Jsou to značky izraelské, žlutočerné, a značky arabské, zelenobílé. My jsme měli auto s izraelskou značkou, což nám poněkud bralo klid na palestinských územích...
|
