Veneto 2009 - (nejen) Palladiovy vily I.
Oblast západně od Udine, severozápadně od Benátek jsme "objevili" relativně nedávno. Dříve jsme tudy vždy jen prosvištěli po dálnici, poněkud otrávení, už už abychom byli dále na jihu, v Benátkách, Vicenze nebo Florencii. Z dálnice toho moc neuvidíte, a tak jsme nabyli dojmu, že tahle placina nemůže mít žádné kouzlo a ohrnovali jsme nad ní nos. Chyba! Člověk nemá kritizovat, co nepoznal… Když máte trochu času a zanoříte se do nitra této oblasti, ocitnete se jednak v krásném zvlněném terénu s oblými kopečky, kde Alpy přecházejí postupně do zmíněné roviny kolem Pádu, v kraji vinic, odkud pochází to nejproslulejší prosecco, v kraji vyhlášené sušené šunky a jedlých kaštanů.
Dále pak začněte objevovat větší či menší architektonické skvosty - městečka, paláce a vily. Jsou v různém stadiu omšelosti a zanedbání, či naopak pečlivého zrestaurování a jsou skutečně jako perly rozházené z roztrženého náhrdelníku po širokém kraji. Zní to hloupě a jako klišé, ale opravdu mi to tak připadalo. Vydaly jsme se sem na "dobrodružný architektonický výlet" samy s dcerou Klárou, a cíleně a přesně jdouce po Palladiových stopách jsme "vyzobávaly" jednotlivé venkovské stavbičky.
Než se rozohním v rámci naučně-historické vsuvky, tak předešlu, že jsem si za tímto účelem schválně a programově koupila navigaci do auta. Bez ní by to sotva šlo - no, taky šlo, ale špatně a pomalu … pamatuji si, jak jsme sem zjara zajeli s Jirkou - je tu tolik drobných silniček a cestiček, že se buď můžete nechat unášet, kam vás kola zavezou, a kochat se, nebo se vztekat při hledání cíle metodou slepých uliček Járy Cimrmana. Navigace to všechno vyřeší - je třeba ale mít brožurku s přesnými adresami jednotlivých vil. Sice to pak není takové vzrůšo, je to trochu srabácké, když vám paní všechno napoví předem, ale váš umělecký zážitek není zhacený předešlými stressy na rozcestnících v polích.
Společným jmenovatelem našeho zmíněného výletu byl Andrea Palladio, výjimečná postava v historii architektury. Palladio žil v letech 1508 až 1580 a charakteristiku jeho osobnosti a díla ocituji z odborné literatury: "Žádný jiný architekt neměl v dějinách umění západního světa tak spontánní ohlas, který navíc nebyl v průběhu dalších staletí zpochybněn, ba naopak se upevnil."
Proslulým "palladiovským" centrem je Vicenza, kde jsou
soustředěny četné městské realizace tohoto architekta.
Nás s Klárou tentokrát ale hlavně zajímaly Palladiovy vily, které jsou roztroušené po celém kraji. Sám vznik venetských venkovských vil (které pochopitelně nejsou všechny od Palladia) má svou historickou logiku. S velkým zájmem jsem si o tom přečetla obšírné pojednání, které trochu zkrátím a zjednoduším :) Prostě řeknu-li to hodně, hodně stručně, tak to vlastně byla jakási z nouze ctnost…
Benátky byly svého času nesmírně mocné, zaujímaly jednu z hlavních pozic v evropském námořním obchodě a pohádkově bohatly z dovozu cizokrajného zboží. Dlouhotrvající blahobyt se začal hatit koncem 15. století, shodou více okolností - Turkové získávají Cařihrad a následně vypuzují Benátčany z východního Středomoří, Vasco de Gama objevuje přímou námořní cestu do Indie a tím pádem Benátčany kontrolované karavanní stezky ztrácejí svůj význam, Benátky jsou vtaženy do válečného konfliktu tzv. ligy z Cambrai - to vše dohromady vede k ekonomické krizi Benátské republiky. Zajímavé je, že v době svého rozkvětu, dováželi Benátčané úplně všechno - i základní potraviny a obilí pro svou vlastní potřebu. Vůbec jim nevadilo, že jejich zemědělská půda na pevnině se mezitím proměnila v nepoužitelné bažiny a močály.
Začátkem 16. století tedy benátské šlechtě nezbylo, než obrátit svou pozornost k dříve zanedbávaným državám na pevnině, rekultivovat rozsáhlé pozemky a zároveň vystavět nová sídla na venkově, aby nové hospodářské aktivity byly pěkně pod dohledem. Shodou okolností se v té době dostávaly do popředí a "do módy" myšlenky humanismu. Vlna výstavby zbrusu nových venkovských sídel, paláců a vil měla tedy dva důvody - jeden čistě pragmatický, ekonomický a druhý vznosný, duchovní ve jménu spojení člověka s přírodou a znovuobjevení antických ideálů. A to je vlastně ta zmiňovaná "z nouze ctnost" a zabití dvou much jednou ranou…
Vznikly obdivuhodné stavby - některé zůstávají až do dnešních dnů uznávanými uměleckými skvosty, jiné poněkud upadly v zapomnění a jejich polorozpadlé zdivo vzbuzuje lítost. Některé byly koncipovány od prvopočátku jako paláce a přepychová sídla, jiné upřednostnily funkční stránku a jsou to spíše "hezké venkovské usedlosti". S Klárou jsme se po stopě venetských vil vrhly jako honíci psi :) … měly jsme jen málo času, takže jsme jich viděly jen několik. Ale i to málo, co jsme zahlédly, v nás zanechalo velký dojem a rády bychom se o něj s vámi podělily…
Vezmu to trošku napřeskáčku a nekoordinovaně - ostatně vily jsou
tak rozeseté po kraji, že nevím, jak by se měly správně uspořádat.
Nejobdivovanější Palladiovou "klasikou" a asi nejčastěji zmiňovanou a fotografovanou vilou je "La Rotonda", vila na jižním okraji Vicenzy, dobře dostupná, a proto hojně navštěvovaná. Jde o architektonicky čistou pravidelnou centrální stavbu zasazenou do úžasného krajinného rámce. Interiér vily je přístupný pouze jeden den v týdnu, ve středu, takže ti, komu se poštěstí vidět vilu zevnitř, mají buď velkou kliku, že se strefili, nebo si cestu předem museli přesně naplánovat. Většinou se dostanete za poplatek alespoň do krásného parku, který vilu obklopuje, a můžete si prohlédnout její exteriér.
…A propos poplatky - všude se platí nemalé vstupné! Na studentské slevy se hraje málokde… Existuje slevový sešitek, tzv. "Palladio card" za deset euro, jehož držitel může po dobu deseti dnů požívat různé výhody: do některých objektů je vstup volný, do jiných objektů máte slevu. Nákup slevenky se vyplatí pro toho, "kdo to s vilami myslí vážně" :) Nicméně je to trochu jako na perském trhu, protože občas musíte onu předplacenou slevu tvrdě vymáhat! Stalo se kupříkladu, že jsem ve vile Contarini musela zvyšovat hlas, naléhavě využít své sotva nabyté italštiny a vzrušeně mávat brožurkou před nosem narychlo se seběhnuvšímu shromáždění správců, kulturních referentů a kustodů poté, co mi pokladní přezíravě sdělila, že tato sleva u nich neplatí. To mne nadzdvedlo, takže jsem se jala dramaticky gestikulovat a vykřikovat: "Proč jsem si tedy tu slevu kupovala?" … a sama si následně teatrálně odpovídala: "Per ridere?" "Pro srandu?"… Načež přiběhnuvší hlavní napomádovaný pán benevolentně máchl rukou, že tedy můžeme jít... Já jim dám! Předplatit si dopředu a pak platit plné vstupné! To je opravdu jak od Šimka a Grossmanna - "Nechci slevu zadarmo!"
Dost na tom, že nám mladý hlídač ve vile Piovene s omluvným úsměvem řekl, že "prinčipessa studentské slevy nedává"… Mnohé vily jsou stále soukromým vlastnictvím starobylých rodů a tudíž pro každou z nich platí jiná návštěvnická pravidla.
Malebnou pěšinkou přes kopeček se dostanete pohodlně pěšky od La Rotondy k dalšímu velkolepému, dosud obývanému rodinnému sídlu: Vila Valmarana ai Nani. Je to jediná ze staveb popisovaných v tomto dvojreportáží, jejímž autorem není Palladio, nýbrž Antonio Muttoni. Je hojně navštěvovaná a dobře zapamatovatelná podle dlouhé zdi zdobené sochami trpaslíků a skřetů, kteří jí dali jméno. Český turista si zde okamžitě vybaví Nové Město nad Metují… Ozdobou interiéru jsou opět působivé fresky, tentokrát od Giambatisty Tiepola a jeho syna Giandomenica.
Na závěr první "Palladiovské kapitolky" vložím pel-mel fotografií dalších vil, z nichž mnohé je třeba vyhledávat téměř detektivním způsobem a povětšinou nejsou veřejnosti přístupné. (Jména najdete na popiskách přímo u fotografií).
|
