A ještě Kachetie - Telavi a okolí
Noc jsme strávili v Telavi, což je (zdá se) široko daleko jediná možnost k ubytování pro turistu, pakliže se vysloveně nechce cpát lidem do soukromí. A opět překvapení: když jsme se ptali po penzionu Nany Šaverdašvili, v níž jsme tušili další kámošku, tak nás zavezli k novému hotelu západních parametrů. To je pak těžký… (přitom deklarovaný Hotel Gelati v Kutaisi - viz dále - byla neuvěřitelná kúča s jídelničkou v bývalé garáži) - čert aby se v tom vyznal.
Ale zajímavější na ubytování v Telavi je jiná historka. Telavi je město/městečko ne dost velké, aby byla v průvodci jeho mapka, ale ne dost malé, abychom se tu pořádně nemotali.
Když se na ten obrázek i po čase koukneme, tak nás s Jirkou vždy bere záchvat smíchu…
(Jsme slušná rodina, nemyslete si o nás nic zlého, ale musím to napsat přesně, jak bylo řečeno, jinak by se vytratilo veškeré komično. Tak doufám, že mne/nás jemnocitné povahy omluví…)
Když jsme tedy v Telavi bloudili už asi půl hodiny a ani po pátém ptaní jsme se stále ke zmíněnému penzionu Nany Šaverdašvili nemohli dostat, tak jsme zastavili u stanoviště taxíků a já vyrazila pro fundované informace. Pánové se srotili a začali radit - jejich máchání rukama bylo natolik zmatečné, že jsem přivítala, když si jeden z nich řekl o papír a tužku. Podala jsem mu obě pomůcky v nadějném očekávání - začal kreslit za vydatného kibicování svých kolemstojících kamarádů - sledovala jsem ho, obličej se mi začal kroutit do grimasy zadržovaného smíchu a po tvářích mi tekly slzy … nemohla jsem ze sebe vydat slůvka, abych nepropukla v hurónský řehot, který by ty nebohé snaživé chlapíky určitě urazil. Bez hlesu a celá v křeči jsem podala Jirkovi plánek, podle kterého by nikdo nikdy nikam nedojel. Jirka zachoval dekórum a s kamennou tváří ucedil: "To si tedy schovej na památku. Vypadá to jako něco mezi čurákem a betlémskou hvězdou…" Načež poprosil autora kresby, zda by nevzal svůj vůz a nejel před námi na místo určení, že mu rádi zaplatíme…
Pár kilometrů od Telavi je Zinandali (intonuj "zinandalííí"), slavná vinařská vesnice a místo, které se pyšní zámečkem hraběte Čavčavadzeho. Tento muž mnoha zájmů a dovedností musel být ve své době (první polovina 19. století) a v této lokalitě naprostým zjevením. Šlechtic, vojenský stratég, básník, překladatel, hrál na několik hudebních nástrojů ("on igral na rojale", jak si Jirka s velkou radostí vzpomněl na zvláštní výraz), obklopoval se umělci a osvícenci a díky svým stykům s Francií stál u zrodu velkého věhlasu gruzínských vín. Poté, co začal na svém panství pěstovat francouzské odrůdy, měli se Francouzi vyjádřit, že "díky hraběti Čavčavadzemu získal cabernet svou druhou vlast".
A když už jsme u vín: na zámečku Zinandali jsme se setkali se sklepmistrem, který skutečně svému řemeslu rozuměl a měl na nás čas, takže jsme se svorně trochu přiopili a dozvěděli jsme se mnoho zajímavého. Pohostil nás svými vlastními vlašskými ořechy, které si do práce přinesl na svačinu, a dal nám pokradmu ochutnat svou pálenku, vínovici "čača", která v oficiálním zámeckém sklípku neměla co pohledávat. Dozvěděli jsme se, že veškeré kachetinské bílé víno je odrůda rkatsiteli, kterážto je zde endemická (kdykoliv jsem se dříve dotazovala na odrůdu bílého vína, tak mi říkali, že je to "jejich zeljonoje"), a rozhodující roli hraje lokalita, kde je víno vypěstované. Podle toho se také oceňuje. Pokud jde o červené, tak zde kraluje gruzínská odrůda saperavi, přičemž mne samotnou naprosto omámilo víno z trati Achašeni, severně od Telavi. Nu, a pak zde stále pěstují jako raritu zmíněný cabernet a merlot dovezený hrabětem Čavčavadzem. Ale ten gruzínský merlot…!!! Není nad něj!
Vrátím se ale k zámku Zinandali. Je pro turisty hezky "přirychtovaný", rekonstruovaný (možná až moc) a s bohatým vnitřním vybavením. (O to méně je rekonstruovaná budka, kde prodávají lístky do areálu - viz foto…) Zámek stylem velmi připomíná perskou architekturu, kterou jsme viděli například v šáhovo sídle v Teheránu - však to odsud není zas až tak daleko... Jediným problémem byla paní průvodkyně, která sice hezky přednesla svůj naučený výklad, fundovaně odpovídala i na doplňující otázky, ale zcela nekompromisně mi zakázala fotografovat - nepomohly ani cukrbliky a psí oči - a nehnula se od nás na krok… můra jedna! Podařilo se mi "ukrást" jen dvě fotky, ale klapnutí závěrky mne prozradilo. Průvodkyně po mně sekla nevraživým pohledem a Jirka, místo co by jí zkroutil ruku za zády, mi řekl, ať přestanu dělat nepřístojnosti.
Na další den jsme si naplánovali ještě "pár kachetinských restíků" a následně rychlý přesun do hor. Jelikož předpověď počasí avízovala slunce a 27 stupňů, ve skutečnosti se ale honily mraky a poprchávalo, tak jsme usoudili, že se předpokládaný příchod azura jen o málo zpozdí… (Následně jsme měli zjistit, že nebylo dobré spoléhat se na předpověď počasí - ale o tom až posléze.)
Zatím jsme stále v Kachetii a musíme se rozhodovat, které z mnoha zdejších kostelů a klášterů vybrat a navštívit a které škrtnout. A jsme zase u toho, co jsem již opakovaně zmiňovala: Když nemáte k dispozici fotografie, nebo spolehlivý zdroj informací, tak těžko můžete předem odhadovat, zda zmiňovaná lokalita bude perlou, nebo zklamáním.
Kachetinské sakrální stavby popisovala paní Marlies tak trochu jedním dechem. Takže maličký klášter Ikalto jsme shledali zamčený, opuštěný, nepřístupný, rozvrtaný probíhajícími stavebními úpravami a nijak omračující. Navíc k nám ihned přilnuli zdejší toulaví psi a skoro by nám vlezli do auta. Měli jsme co dělat, abychom odsud bez úhony zmizeli.
Naproti tomu Alaverdi, majestátní komplex s šestapadesátimetrovou věží kostela svatého Jiří dominující okolní rovině, v nás zanechal velký dojem. Připomínal francouzské Pontigny, které podobným způsobem kraluje polím, jež ho obklopují.
Prostě je zapotřebí zajet si do Gruzie a udělat si vlastní obrázek přímo na místě… :) Možná bych zde učinila malou odbočku stran fotografování. V Gruzii se jen v několika kostelích mohlo fotit i uvnitř. Většinou to však nebylo dovolené. Interiéry byly ale tak zajímavé a vyzdobené nádhernými freskami (teprve v této zemi jsme zjistili, odkud brali Bosch a Brueghel inspiraci…), že jsem zákaz prostě nechtěla akceptovat a přijali jsme s Jirkou určitá opatření :).
Jirka, poté, co zjistil, s jakou vervou a s jakým nasazením k fotografování přistupuji já, už pár let sám nefotí a pouze mne hlídá a tahá z průšvihů. Patří mu za to můj velký dík…
Mé taktické foto-manévry v gruzínských kostelích začínaly tím, že jsem se s velkým předstihem před vstupem do chrámu zahalila do velkého šálo-šátku, který na cesty vždy vozím s sebou. Je nesmírně praktický - chrání před větrem, sluncem, skryje foťák, poslouží jako ručník, zabalím si do něj cemr, když táhne, a hlavně: v muslimských a pravoslavných oblastech se do něj zachumlám a vyhovím tím náboženskému bontonu.
Slušný člověk se pokřižuje při vstupu do každého kostela, ale pravoslavné křižování a následná úklona, které jsem okoukala při nedávné návštěvě Sofie, jsou nesmírně krásné a elegantní. Takže jsem jako projev úcty, ale i maličko servilně a okatě provedla vždy několikrát po sobě tento úkon a povětšinou si tím získala hlídače chrámu, takže ztratil ostražitost a nechal mne konat. Potíž se zrcadlovkou (na rozdíl od nehlučných kompaktních fotoaparátů) ale je, že její závěrka při každém snímku hodně hlasitě cvakne, což se obzvláště ve ztichlém kostele nepříjemně rozléhá. Takže jsme se s Jirkou secvičili: já šeptem říkala "raz, dva, tři, teď" a on zakašlal. Kdybych fotila a přitom kašlala sama, tak budou záběry rozmazané. Dá se říct, že Jirka takto celou Gruzii vlastně prochrchlal… a patří mu za to můj velký dík… :)
|
