Kachetie - gruzínská vinařská oblast.
Naše první cesta- mimo hlavní město vedla na jihovýchod, do úrodného údolí řeky Alasani na jižním úpatí Velkého Kavkazu.
Cestou jsme udělali asi čtyřicetikilometrovou odbočku téměř liduprázdnou nehostinnou krajinou ke klášteru Davida Garedži, který se osamocený skrývá v pustých kopcích nedaleko ázerbajdžánské hranice. Kdybych vedle sebe neměla chlapa a kdyby naše skvostné auto nemělo dvě šaltpáky, tak bych se tu skoro bála. Pusté oblé kopce, kam oko dohlédne, jen tu a onde v dálce pár ovcí. A jediné "město", kterým jsme projížděli, Udabno, což v překladu znamená něco jako "útulno" … brrr … opuštěné betonové město duchů, kde dříve sídlili sovětští oficíři.
Nekonečná cesta ale měla přeci jen konec a tam malý, útulný klášter přilepený na skálu, kde se pilně pracuje a zvelebuje. Odbočka nám sice zabrala dost času, ale určitě stála za to - a zpětně vzato ani nebyl problém se silnicí, která byla velmi kvalitní a přitom na mapě jen čárkovaná (to jsme později poznali, jak taky může vypadat "žlutá státní", a že není radno plánovat příliš dlouhé přesuny).
Už jsme ale chvátali za romantickými zážitky do našeho etapového cíle - Signagi.
Zde bych možná odbočila a chvilku věnovala důležitosti knižního průvodce, kterému se svěříte, resp. jeho fundovanosti, objektivitě a aktuálnosti. Jak jsem již uvedla - jedinou monografii o Gruzii, na niž jsem natrefila, napsala jistá (švýcarská?) cestovatelka a informace byly mnohde dosti subjektivně zatíženy. Nebudu kritizovat, ať si každý takovou knihu zkusí napsat, ale poté, co jsme zjistili, že většina doporučených privátních ubytování jsou "kámošky" té dámy - ostatně proč ne… jsme se už tak slepě nespoléhali. Dvakrát jsme ale velmi láteřili a paní Marlies muselo zvonit v uších - jednou, když jsme málem přišli o život při doporučené cestě ke kostelíku v horách… bude popsáno dále - pochopitelně krapet přeháním… :) … a podruhé právě v případě města Signagi, které autorka popisuje jako něco bezkonkurenčního - cituji: "Jedno z nejzajímavějších míst v Gruzii. Návštěvník je nejdříve překvapen a následně naprosto uchvácen jihoitalským flairem domů ze 17. století, úzkými uličkami a vyřezávanými dřevěnými balkóny. Srdce každého romantika se tu rychleji roztluče." … "Herdek fílek, tady musíme přespat a půl dne nám sotva bude stačit," usoudila jsem a načasovali jsme cestu tak, abychom sem dorazili po poledni - z Tbilisi z hotelu předem nechali zavolat "kámošce" a zarezervovali u ní nocleh, protože jsme usoudili, že to tu bude jako v Carcassonne nebo Amalfi, a tudíž narváno… No…
Zde na chvíli přeruším napínavé líčení a pro odlehčení vložím pár fotek z kláštera Bodbe, který leží na okraji Signagi. Exteriér nic moc, ale krásné nástěnné malby uvnitř…
Jak to napsat a neurazit… Signagi bylo naše největší gruzínské zklamání (stále platí, že je lepší raději nic moc neočekávat a být pak příjemně překvapen) … teta Marlies nás tak navnadila, že jsme realitou byli naprosto zdrceni: Nově naprosto násilně a nepřirozeně zrekonstruovaná lokalita. Potěmkinova vesnice. Odevšad na nás vykřikovaly ty nesmírné peníze, které sem musely být investovány, naprosto chybně, vadně, špatně. Něco jako Slušovice - "zázrak", vzorová lokalita, která si evidentně kladla za cíl stát se turistickým magnetem. Připravené krámky se suvenýry - zavřené, dva luxusní hotely (o kterých se autorka průvodce nezmiňovala - proč? - ze solidarity ke kámošce?) - prázdné, krásná stylová restaurace, kde jsme byli jedinými hosty - staralo se o nás šest číšníků naráz, asi osm bank a dvakrát tolik bankomatů, vinný sklípek sice s výtahem, ale s naprosto neerudovaným personálem, park s umělým zavlažováním, kam nikdo nechodí, na každém rohu řemeslnická fušeřina - jen aby to bylo honem hotové, ale jak, to už je fuk…
A hlavně: nikde ani noha - domácí zalezlí a turistický ruch na bodě mrazu. Z naší bytné / kámošky, majitelky penzionu se vyklubala úřednice veřejné správy v oblasti cestovního ruchu, takže střet zájmů jak Brno. A ke všemu ráno začalo pršet - vypadli jsme odtud s Jirkou jak cukráři.
A protože lilo docela dost, tak jsme dle doporučení kámošky Nany ze Signaghi zavítali do nedalekého soukromého muzea kámošky Nunu z Velistiche. Paní tu měla načančanou stodolu s malým sklípkem a tradičními nádobami na víno zapuštěnými do hliněné podlahy, vše zrekonstruované a doplněné všelikými starými řemeslnickými potřebami a nástroji. Neustále zdůrazňovala, že vše dělá úplně sama a ukazovala nám své upracované ruce. Jde to jí pomalu, peníze nejsou… Přijali jsme od ní malé pohoštění, a štědře jsme zasponzorovali její bohulibou činnost. Při odchodu jsme se minuli s partou dělníků, kteří přišli po dešti do práce... Paní jim spěšně rozdělila úkoly a jelikož jsme se ptali po záchodech, zavedla nás do svého naproti stojícího domku - nestačili jsme se divit, jak si bydlí…:)
A bylo po dešti a my jsme se vzápětí ocitli mezi proslulými kachetinskými vinicemi a začali křížem krážem projíždět údolí řeky Alasani. Vesničky, vinice, kláštery a kostelíky … velká krása. Pohleďte na fotografie:
|
