Vietnam podruhé a velmi intenzivně! březen 2019
Ve Vietnamu jsem byla s několika kamarády v roce 2016 a tato země se mi zalíbila do té míry, že jsem se rozhodla se tam vrátit. Tehdy jsme byli na sever od Hanoje, nyní jsem se zaměřila na střední Vietnam jižně od Hanoje. Hanoj samotná pro mne navždy zůstane jedním z nejkrásnějších měst na světě. Anebo jinak: Hanoj vlastně vůbec není hezké město, ale její atmosféra je jedinečná a pro mne naprosto uhrančivá. Již minule jsem se tam několik hodin sama toulala a tentokrát jsem si na pěší bloumání po městě vyhradila celé dva dny a několik podvečerů.
Do Vietnamu jsem se tentokrát vypravila sama. Čím jsem starší, tím je to se mnou horší, tím víc si uvědomuju, jak je protivné přizpůsobovat se při cestování druhým, ale i obráceně, jak nepříjemný je pocit, že někoho zdržuju, omezuju, honím, zmermomocňuju… Zas tak velké hrdinství to ale nebylo – vygooglila jsem si a oslovila několik vietnamských cestovek a prohnala je „výběrovým řízením“. Bylo zvláštní, jak urputně většina z nich lpěla na zaběhlých itinerářích a jak moc práce mi dalo, než jsem je dotlačila do svých představ. Trvalo měsíc, než jsem vybrala vítěze a doladila s ním detaily cesty. Navymýšlela jsem si kdejaké extra buřty a samotnou mne udivilo, jak ve výsledku vše klaplo naprosto úžasně, i když levné to zrovna nebylo – inu, za peníze je v Praze dům! :)
Vtipné bylo, že jsem po celou dobu měla řidiče plus průvodce, což byla imho naprostá zhůvěřilost. Zprvu jsem se snažila vysvětlit, že mi stačí řidič s „basic english“, že si informace přečtu v průvodci, ale ne a ne. Když jsem se pak průvodce ptala, jestli neumí řídit, tak pochopitelně, že uměl, ale „průvodcovat a k tomu řídit by bylo vyčerpávající“ :) … Prostě jak ty starší vtipy o policajtech: „Proč chodí vždy ve třech?“ – „Jeden umí číst, druhý psát a třetí telefonovat.“
Průvodce jsem měla celkem čtyři, přičemž dva hlavní, několikadenní. Všichni uměli velmi dobře anglicky, respektive měli výbornou slovní zásobu, ale ta výslovnost!! Dalo mi velké přemýšlení dešifrovat jejich výklad. Nakonec jsem to dělala tak, že jsem si reálie následujícího dne přečetla v průvodci a když už jsem zhruba věděla, o co půjde, tak jsem pak i pochopila, co mi povídají.
Než napíšu „regulérní reportáž“ (jestli k tomu vůbec dojde), tak níže předkládám alespoň poslední zápis z mého vietnamského digitálního deníku. Ponechávám tak, jak bylo zapsáno. Zaručeně autentické, tím pádem ale možná někde budou chybět souvislosti a správná gramatika resp. interpunkce, jinde budou přebývat hovorové výrazy a moje neumělá angličtina :).
Když jsem byla sama, a tudíž jsem nemusela brát ohledy na svůj
doprovod, dopřála jsem si tentokrát učiněné fotografické orgie :).
- Je to opravdu vyčerpávající, ale přitom nejde jinak – ačkoliv jsem byla polomrtvá, tak jsem se musela nutit, abych se večer v devět vrátila do hotelu – Hanoj je neuvěřitelné město – je to trochu droga – furt šmejdím starým městem – bloudím v uličkách, ve kterých se nevyznám, ale podle plánku se pochopitelně rychle dá dojít na místo určení ... včera ráno v Hoi An jsem dala small talk s decentní paní ze Sydney – do Hanoje by se nevrátila, prý „it´s too crowded“ ... pakliže bych se JÁ do nějakého města chtěla vrátit, tak to krom Říma bude právě Hanoj... !
Nezvládnu to vypsat všechno – dnes jsem se vrátila z posledního plánovaného výletu a zítra budu ODPOČÍVAT A BALIT KUFR ... „snad jsi tomu nevěřil??“ :))
Napíšu o včerejším „domestic flight“ – to zas byla akcička! :) ... abyste pochopili: ten den byly na programu Mramorové hory a Muzeum čamské kultury v Danangu a potom přelet do Hanoje – nechtěla jsem být ve stresu, tak jsem si vyžádala let až na 18:30, abych to v klídku stihla ... už asi tři dny předtím mi Mašrům hlásila, že mi změnili odlet na 17:00 ... ugh – na letišti tím pádem musím být ve tři – jak to stihnu??! ... don´t worry ... nojo ... ráno odjezd v 9:00 ... v žádném případě! aspoň v 8:30 ... dobrá – přijela nová průvodkyně – měla krásné bílé zuby, ale tu příšernou kukličku, aby na ni nesvítilo sluníčko.
Absolvovala jsem celý naplánovaný program a bylo sotva poledne – letiště v Danangu je v centru města (!)... takže co ještě ? ... oběd a tržnice ... na letišti jsem se ale stejně vyloupla už před druhou hodinou ... check in začíná ve tři ... tak jsem se ze samé nudy šla k Vietnam Airlines zeptat, jestli všechno platí a v kolik a kam se mám řadit do fronty – „Madam a nechcete letět v 15:20?“ ... ugh??! ... jasně, že ano! ... ale na letišti v Hanoji mne bude čekat řidič na následující let – mohli byste mne, prosím, spojit s tímto číslem? – nacpala jsem jim pod nos papírek s mobilem Mr.Hoa z Hue, co má všechno pod kontrolou – „sure“ ... tak jsem panu Hoa sdělila, že šup šup – v Hanoji budu o dvě hodiny dřív ... OK ... nojo, ale letí to za hodinu a u přepážek fronty jak na lítačku na metro, když jsem byla v Praze ve škole ... „cann you help me, please?“ oslovila jsem bledě modrý aozaj a slečna mne dovedla tak, že jsem byla první na řadě – až jsem se dost styděla a vůbec si netroufala ohlídnout se.
Pak ještě jedna malá příhoda z letadla – to jsou ty rozdíly, které jednoho na cestování fascinují ... Vincent Vega má zvonění v uších – these are the small differencies :) ... Takže: ke mně si přisedl cvrlikající mladý vietnamský párek ... nepozdravili a dřepli si – hulváti! ... chovali se k sobě superněžně, nicméně svou vzájemnou náklonnost si vyjadřovali mimo jiné tím, že si co chvíli velmi hlasitě navzájem tleskli do dlaní ... já poklimbávala a když to udělali asi poosmé (jsem velmi tolerantní, že – hehe), tak jsem jim rázným gestem dala najevo, ať toho nechají – pochopili ... letěli jsme letěli, já to prospala – před přistáním vytáhli sušenky jakési a já asi trochu blbě koukala, přemýšlela jsem, jestli jsou slané, nebo sladké ... a po chvíli mi ta dívka s nesmírně ladným, upřímným a krásným gestem malý balíček těch sušenek nabídla – podávala mi je oběma rukama, to zde platí za výraz respektu a slušnosti, a dívala se na mne pohledem radostné a upřímné školačky, která chce obdarovat svou oblíbenou učitelku – když jsem dělala Zagorku, tak mimoslovně naléhala, a tak jsem s díky (kamón) přijala ... pak jsme přistáli a oni se sebrali a bez pozdravu, bez úsměvu, bez očního kontaktu vypadli ... tak – jiný kraj, jiný mrav ... these are the small differencies... :)
Karel přiletěl s předstihem, kufr mi přijel zanedlouho ... pochopitelně na mne nikdo nečekal – ale s tím jsem tak trochu počítala, protože to bylo všechno nahonem ... tak jsem zase vlezla k nějakému úplně nesouvisejícímu šaltru a poprosila, jestli by mi nezavolali Mr.Hoa ... jsou tu všichni velmi ochotní ... a za chvíli přijel řidič a já byla v šest v hotelu – jupííí !
Hotel je krapet horší, než ten minulý – z klimatizace vane zatuchlina, doufám, že si neuženu legionářskou nohu k tomu všemu ... :)
Jo!!! btw jestlipak víte, jaký je můj oblíbený parfém? ... včera jsem se na večeři na ulici setkala a popovídala si s dvěma dívkami z Paříže – a když jsem jim položila tuto řečnickou otázku a odpověděla na ni sama, tak se mohly počůrat smíchy, že ony to mají také tak! ... nejoblíbenější parfém je přeci REPELENT! – nejlépe „Predator DEET 50“, co se mi po něm rozleptaly plastové pantofle :)
Dneska jsem byla na jednodenním výletě na západ od Hanoje – vynašla jsem si tam dvě pagody a řemeslnické vesnice – za celý den jsem nepotkala jedinou pikslu a přitom to tam bylo tak krásné!! ... holt jsou místa „kam se jezdí“ a místa „kam se nejezdí“ ... měla jsem jednodenního průvodce divnýho – vyžadovalo to opravdu velkou dávku soustředění a úsilí (už mi ale síly docházejí), abych jeho anglické výslovnosti porozuměla – chodil patnáct kroků přede mnou a stále jsem měla pocit, že zdržuju ... nic jsem si z toho nedělala, ale uvědomila jsem si, jaké jsem měla štěstí na několikadenní průvodce během cesty! ... a řidič? jejda! třemi slovy: kyselá slepičí řiť! ... to tedy byla dvojka!:)
Krom dvou nádherných pagod jsme byli ve dvou řemeslnických vesnicích – v jedné vyrábějí tradičními způsoby hedvábné látky – nafotila jsem úžasné staré stroje na zpracování vláken – a vlastně jsem poprvé v životě viděla ty slavné kokony...
A pak jsme byli v řezbářské vesnici – tedy klobouk dolů! ... to nebyli fejkoví řemeslníci pro turisty (taky tu žádní nebyli)... to byli echt odborníci ... dědí se to tu po staletí z generace na generaci ... a pozor! šprýmovná historka na konec: v jedné dílně zrovna stěhovali „tisícirukého“ Šivu tak, že přenášeli sochu na multikáru a mladej tovaryš to nezvládl a sochu upustil ... ajajaj – ruce se válely všude... pan mistr se ale ani moc nezlobil, protože se nic nepolámalo – ruce jsou nastrkovací, tak akorát dalo přemýšlení, která ruka kam patří :)
A večer znovu pěšky do Hanoje... staré město je narvané obchůdky, turisty, zmatky ... dovedete si to představit – zapadla jsem do uličky klidné, ale malinko strašidelné – po chvíli se prosvětlila a otevřela – na náměstíčku pár metrů od davů byl božský klid – vlezla jsem do Café Dzung, což nebylo nic jiného, než přízemí starého koloniálního domu – starý otec koukal na fotbal v televizi, zeť s dlouhými nehty mne připojil na wifi a dcera mi uvařila skvostné „kafe fin“ ... a ráda mi zapózovala u schodiště.
Vlastně všichni se tu celkem rádi fotí – někteří se upejpají, jiní jsou vysloveně potěšeni ... jediný, kdo mne vysloveně odmítl, byl dnes „domovník“ v komunitním domě v Duong Lam – jeho chyba, že? :)
Napsala jsem toho asi pětinu, než jsem měla v plánu ... zase je půlnoc – achjo.
|
