Řecko - duben 2015.
 Od říjnové Namibie jsem nikde nebyla - už mi to tlačilo na mozek. Jsem cestovatelský závislák. A tak jsem skočila po valentýnské nabídce "dvě letenky za cenu jedné" - nekupte to! Vybrala jsem Athény a přibrala Alžbětu.
Před týdnem jsme se vrátily.
Byla to jedna z mých nejhezčích dovolených.
Klidná, přesně vyvážená. Nebyl to ten "velký adrenalin" jako v případě bláznivých nebezpečných destinací - bylo to "jenom Řecko" - skoro bych ohrnula nos.
Na letišti jsme si vzaly auto a jezdily, jak nás napadlo. Itinerář jsme si určily až v letadle a pak ho přizpůsobovaly postupně cestou. Vyhověly jsme si - nehádaly jsme se, povídaly jsme si o všem možném, zvykly jsme si na sebe, shodly jsme se, užily jsme si to.
Nejradši cestuju jenom s jedním člověkem - čím víc lidí, tím víc požadavků, tím víc názorů, tím víc problémů, tím víc třecích ploch…
Řecko bylo moc fajn.
Jediné, co "jakoby nevyšlo", ale ve výsledku zpětně naopak úžasně vyšlo, bylo počasí - předpověď hlásila slunce a teploty ke třicítkám. Tak jsme si do kufru narvaly šatičky a sukýnky - já nakonec chodila v jedněch kalhotách a točila dvě trika :) … Alžběta to pojala víc kulturně, ale já prostě punčocháče pod sukni na cestách nesnesu - pak se ale za mnou zase neotáčejí chlapi … a to je furt něco. Možná to ale bylo spíš tím věkovým rozdílem :))
Mimochodem - ještě jsem nikdy nedostala otázku ve znění: "Jste matka s dcerou, nebo přítelkyně?" … to fakt vypadáme jako lesby??? :))) Na druhou stranu možná bývá zvykem, že se matka s dcerou spíš hádají, zatímco my jsme si s Alžbětou tuto dovolenou vskutku užily v nebývalé citové harmonii…
Tak - kecy kecy - končím psychologickou poradnu a napíšu, jak je to v Řecku parádní. Zvlášť, když se trefíte do doby, kdy všude kvete luční kvítí a kdy údržbáři v archeologických areálech ještě nevyrazili se sekačkami a křovinořezy.
Zpočátku nelibě přijímané chladnější počasí způsobilo, že jsme nebyly vyčerpané a zpocené a že místa měla zvláštní atmosféru - na Mykénský pahorek s pohnutou krvavou historií jsme nelezly zapařené, žíznivé a oslepené sluncem, ale plny sil a čiperné jsme vše prošmejdily, přičemž šedé nevlídné mraky dokreslily dramatičnost místa - a do toho vlčí máky, jako ty kapky krve… Prostě všechno je takové, jak si to člověk zařídí, připustí, udělá…
Řekové byli príma! Výborné jídlo!
Zvykly jsme si dávat vždy jen jednu porci dohromady a ochutnat od více jídel - nepřejedly jsme se a bylo to pestré. Po prvním milém překvapení skvělé mísy salátu za 3,50 v peloponézském Ligouriu nás zjevná kartelová dohoda v Attice na "greek salad za 6 EUR" nenadchla, ale když byl tak hrozně dobrý!! :)
Pokud jde o lidskou vstřícnost, tak jedna historka za všechny:
(Už bych mohla vydat sborník "Mé příhody s policajty".)
V Řecku se jezdilo podle mého gusta - Balkán je v tomto punktu jako Arábie, jako Sicílie - prostě: volné silniční mravy a pravidla selského rozumu.
Ten den jsme absolvovaly dlouhý přejezd z Delf do Meteory. Jelo se kopcovitou krajinou a vesnic moc nebylo. Byla jsem unavená a potřebovala jsem kafe. Zabočily jsme do města Karditza, které nebylo ani moc malé, ani moc velké. Intuitivně jsme zajely na jakési náměstí a vlevo od nás zahlédly kavárnu. Chlapi seděli u stolků a pozorovali cvrkot. Moc tu toho necvrkalo, a tak pozorovali nás. Odbočila jsem k nim, zajela ulicí asi osmdesát metrů a zaparkovala u chodníku rovnou před nimi. Tušila jsem, že to není úplně košer - auta stála po obou stranách čumáky proti mně, což značilo, že jsem v jednosměrce proti srsti. A taky že jo.
Chlapi mi hned začali říkat a následně posuňkovat, že jsem zajela nesprávně. Mávla jsem nad tím rukou, jak už se to na Balkáně dělává, a naznačila, že se potom otočím - ale nejdřív to kafe! - všichni jsme se tomu zasmáli. Sedíme, usrkáváme kávu a sdělujeme jako obvykle, že jsme z "Čechíje" a že Řecko "íne polykaló" (je krásné)… vtom chlapi zbystřili a začali nás upozorňovat na policajty, kteří přijeli do ústí "naší" jednosměrky. Tři panáčkové v neprůstřelných vestách na motorkách zastavili nějaké auto a buzerovali řidiče. Řekly jsme si, že počkáme, až vypadnou, a pak se v klidu otočíme a odjedeme. No jo, ale poliši zastavili jedno auto, druhé auto, … páté auto. Nějak se jim tam zalíbilo a ne a ne se hnout. Naše zaparkované auto nebylo v jejich zorném poli, ale bylo jasné, že jakmile se začneme otáčet do správného směru, upoutáme jejich pozornost. Poté budeme muset projet kolem nich a oni si nás vychutnají.
Co dělat? - seděly jsme tu už dlouho a potřebovaly jsme pokračovat v jízdě. Chlapi z kavárny mezitím něco řešili, my tomu nevěnovaly pozornost - nerozuměly jsme. Tak jsme se zvedly, mávly jim na pozdrav, sedly do auta a já se chtěla začít otáčet - holt "děj se vůle Boží" … vtom k nám přišel jeden z partičky a ukázal mi, že mám jet rovně - dále ulicí v protisměru, pryč od policajtů … cože? … vtom jsem si všimla dalšího "našeho spřáteleného kavárenského povaleče", jak na mne mává o pár desítek metrů dál … !!! Představte si: chlapi z kavárny udělali štafetu, aby nám zprůchodnili jednosměrku - úplně vzadu na křižovatce stál majitel kavárny, zastavil provoz a nenechal žádné auto odbočit, dokud my jsme nevyjely - prosvištěly jsme kolem něj, zamávaly mu a poslaly vzdušnou pusu - on se zachechtal a uvolnil cestu zastaveným autům. Úžasné, nepředstavitelné …
To jsou ty maličkosti, ty mezilidské úžasnosti, kvůli kterým cestuji samostatně … to byste s autobusovým zájezdem nezažili…
Fotky s "řeckou klasikou" jako malá návnada na budoucí reportáž... :)
|
