Mariánské Lázně – wow!! – dodatečný
hold mému rodnému městu.
únor 2019
 Tak já to napíšu popravdě, z čehož vyplyne, že je to pěkná ostuda! V Mariánských Lázních jsem se narodila a žila zde až do maturity. Potom jsem se pohybovala na vysoké škole a vzápětí se odstěhovala jinam, vdala se a povila děti. Takže jsem tu žila do svých osmnácti let a vracela se sem domů do svých pětadvaceti. Moji rodiče zde nadále bydleli a my za nimi jezdili na návštěvu a vozili vnoučata. Všechno se změnilo. Rodiče zemřeli, jejich byt jsme už dávno prodali a již dlouhá léta mne k tomu městu nic nepoutá.
Střih. Cestuji, fotografuji. Ráda poznávám nová místa, vnímám je a vstřebávám, nechávám se jimi okouzlovat.
Mariánské Lázně? ... Mé rodné město – znám ho, žila jsem tu léta. Prosím vás, co by mne tady asi tak mohlo překvapit?
Střih. Na základě jakéhosi impulsu a konstelace životní jsem si koupila za nemalý peníz krátký pobyt v prestižním lázeňském domě. (Moje šetřivá maminka se musí v hrobě obracet – vždyť jsme tu bydleli!! a mám tu bývalé spolužáky, ke kterým jsem se mohla vetřít na ubytování.)
Je to vskutku divné. Když někde žijete, tak to místo podceňujete. Máte tolik času na návštěvu místních pamětihodností, až se tam prostě nikdy nevypravíte. Nevážíte si toho – řešíte šedé každodenní problémy a nevnímáte.
Do svého města jsem tedy po dlouhých létech přijela jako jásavý turista – a užila jsem si plnými (minerálními :) ) doušky. Je to krásné místo, kde všechno funguje.
Wow!
Začnu svou největší ostudou. Třináct let jsem chodila pěšky do školy (základní a následně na gymnázium ve stejné budově) kolem pravoslavného kostela Sv. Vladimíra. Je to raritní budova z počátku dvacátého století s jedinečným ikonostázem, na který se dosud sjíždějí dívat odborníci z celého světa. Co si myslíte? Nikdy jsem nebyla uvnitř!
Jednou jedinkrát jsme si jako malé holky s kamarádkou dodaly odvahy a vystoupaly po schodech k „tajemným dveřím“. Nakoukly jsme dovnitř a zahlédly krásné zlatavé ornamenty. Jakýsi nerudný starý muž nás ale vzápětí vyhnal pryč s tím, že tam nemáme co pohledávat. Doteď si to pamatuji. Mariánskolázeňský ruský kostel zůstal v mé mysli jako něco tajemného, zakázaného – něco jako Stínadla. A teprve tentokrát, po padesáti letech (!!) jsem „prolomila prokletí“ a vstoupila dovnitř. Měla jsem štěstí, žádní jiní návštěvníci tam nebyli. Prožívala jsem zvláštní smíšené pocity – úleva ze „splněného úkolu“, stud, že jsem to neudělala dávno, okouzlení úžasným zážitkem.
A potom ty lázně!
A zase: nikdy jsem se dovnitř nedostala. Proč taky? Měla jsem hlavu plnou starostí o studia, o budoucnost, o kluky ... proč bych se snažila „ilegálně“ (když tu nikdo z rodiny ani známých nepracoval) vecpat do lázeňského komplexu?
Takže tentokrát, jako poctivě platící turista jsem si to mohla dovolit. Byla jsem v úžasu a vše jsem fotografovala. Nádherné, více než sto let staré interiéry. Komnaty a lázeňské místnosti vykládané barevnými kachly, staré vany, které pamatují královské a císařské návštěvy z konce 19. století. „Římské lázně“, stylové starosvětské bazény, o kterých jsem si myslela, že už dávno neextistují.
Nejvíce mne udivila a nadchla dlouhatánská zčásti moderní, s citem vybudovaná vyhřívaná spojovací chodba „Via imperialis“, kterou lze procházet ve zdejším bizarním lázeňském „dress code“ = bílý froté župan a pantofle, v délce 850 metrů mezi šesti dříve oddělenými lázeňskými komplexy.
Město samotné se pochopitelně moc nezměnilo.
Kolonáda je stále stejná, prameny na svém místě, parky zůstávají. Nutno ale objektivně přiznat, že je to město krásné, vlídné a příjemné ... a sníh mu dodává na půvabu.
Málo platné, největší kouzlo ale mají Mariánské Lázně na podzim – však o tom také básnil zdejší pravidelný návštěvník, Miroslav Horníček. A tak na samý závěr vkládám jednu svou starou aranžovanou fotografii, kdy mi jako kulisa posloužil Ferdinandův pramen a barevné listí.
Zase jsem se do Mariánek zamilovala, respektive jsem se do nich zamilovala dodatečně poté, co jsem si jich dříve vůbec nevážila... A budu se tam vracet.
|
