Jihoafrická republika – pohodička na stejném poledníku! :)
září 2017
 To se doopravdy nedá...!
:)
Můj život nabral nebývalé tempo, stále se něco děje! ... nezvládám, nestíhám – ugh! Pokud jde o cestování, tak si připadám už malinko nenormální – jde to teď ráz naráz. Uvědomuji si neúprosný životaběh a skutečnost, že náročné cesty nebudu zvládat donekonečna, a tak se snažím "urvat, co se dá," s tím, že POTOM bude dost času všechno nějak uspořádat, zažít, srovnat si v hlavě a duši. No jo, ale kdy potom? PO ČOM? ... :)
Prostě – ledva jsem se vrátila z Ladakhu, bylo krásné léto, s Jiřím jsme trajdali po Čechách a na přelom srpna a září už jsem měla domluvené další alotrium.
Se starými známými z Namibie – s Lenkou/inženýrkou a Luďkem/inženýrem - do Jihoafrické republiky. Oni tyto dvě země milují, vlastně ani nikam jinam nejezdí, a tak jsem se ani nesnažila něco vymýšlet a plánovat – prostě jsem to nechala na nich a nechala se vozit jak hraběnka po předem pečlivě vybrané a připravené trase. Tentokrát jsme přibrali ještě čtvrtou do party, Hanku, která byla v Africe poprvé a byla tím vším – zejména zvířaty – překvapená, okouzlená a až dětsky nadšená. Pro nás, staré ostřílené cestovatelské pardály, to bylo milé zpestření a pro mne samotnou výhodička, že jsem se nebála sama v noci :).
Tohle je tedy naše jihoafrická partička :). Měli jsme až neskutečné štěstí na počasí. Tou dobou v jižní Africe sotva začínalo jaro a zdaleka nebylo zaručeno, že bude hezky. Nám se ale deště a nepohody jako zázrakem vždy o pár dní vyhnuly.
První dojmy? Nejsilnější zážitky? Pro mne to byla zcela pohodová dovolená – až jaksi poněkud "snobská" v dobrém slova smyslu (pokud to tak lze) ... přesně na takovou jsem myslela, když jsem byla v Ladakhu v částečném nepohodlí, mírném stresu a malinko nepříjemném pocitu, co se může zítra, pozítří zvrtnout. V Ladakhu se naštěstí nezvrtlo nic, všechno dobře dopadlo, ale to jsem předem nevěděla, čímžto to pro mne byla opravdu "dobrodružná výprava" s trvalým šimráním kolem žaludku.
Zato Jihoafrická republika s inženýry byla bájo-lágo. Asfaltky, fajnové ubytování ("bydlíky", jak říkají oni), víno, stejky, ústřice ... až jsem se trochu styděla. Ale když je to jen jednou za čas... :)
Jihoafrická republika (nelíbí se mi zkratka JAR – evokuje mi to drogerii: Jar, Pur, Savo a Vanish, špíny se zbavíš) je velmi decentní a poklidná země. Na moje cestovatelsko/dobrodružné ambice možná až příliš civilizovaná... Lidé jsou zde tuze přátelští a otevření, a to všichni – bílí, černí, míšení, vinaři, farmáři i bezdomovci. Cesta sem je dlouhá, ale časový posun vůbec žádný! To je výhodička! Nebýt toho, že se sem letí dvanáct hodin, tak si tipnu, že je tu turistů jak na řeckých ostrovech.
Jihoafrická republika je krásná a velmi fotogenická země. Honem nevím, jakou zásadní fotku bych do úvodní kapitoly dala... A tak jich je víc.
Veselý záběr Střelkového mysu...
Romanticko-snový snímek pobřeží ve městě Hermanus.
A pestrá fotka z "pštrosího města" Oudtshoorn.
A níže je tak trochu od každého něco...
Termín cesty byl vybrán s ohledem na sezónu divokých kytek, na které se pějí vyslovené ódy, protože "v celých kobercích pokrývají jindy vyprahlou krajinu". No. To jsem si zase jednou vyrazila! :) Na pomíjivé úkazy fakt štěstí nemám. V místech, kde vždycky rostou houby, já nikdy nic nenajdu, tam, kde se jindy prohánějí leopardi, jako napotvoru nic není, gejzír netryská a opice jsou zalezlé... :)
Takže ausgerechnet letos byla v Jihoafrické republice nebývalá sucha a kytky nekvetly! Ach jo – snad nějdy jindy ... vždyť je to sem z Čech coby kamenem dohodil! :)
V jedné jediné lokalitě, v národním parku West Coast se přeci jen květinky vyskytovaly. Udělala jsem si o tomto úkazu představu, stačilo mi to a byla jsem docela spokojená.
Opakovaně se mi v životě potvrdilo, že platí rčení "všechno zlé je na něco dobré". Když nebyly kytky, tak jsme ve vyhlášené květinové oblasti Namaqualand hledali náhradní program. Bytná Mareleze nám doporučila jednodenní výlet na pobřeží Atlantiku do zakázané oblasti diamantových dolů. Úžasný zážitek! Kdyby kvetly kytky, tak jsme se nedostali k vrakům ztroskotaných lodí v tajuplně působící pochmurné mlze.
Mám ráda skály, pouště, stromy, moře, majáky ... a vinařství!! Ta se nehýbají a utéct přede mnou nemohou :))
Jihoafrická vinařství jsou vyhlášená. Jsou povětšinou noblesní, mnohdy velmi luxusní a na rozdíl od těch evropských se většina z nich neprezentuje pouze vínem, ale snaží se odlišit nějakou zvláštností, aby na sebe upoutala pozornost návštěvníků a získala jejich přízeň. Asi největším úletem bylo vinařství, kde jako bonus chovali ještě kozy, co lezly na věž. Skutečně!! :) Spolu s ochutnávkou vín nabízeli chuťově napárované kozí sýry. Výtečná kombinace!
Na všech prospektech vinařství Fairview je vyfocená koza, a ta leze na věž. My jsme nic takového neviděli. Pochopitelně! Kozy nejsou blbé, aby lezly na věž! No ne? :)
Jak již je všeobecně známo, je mou prioritou fotografování lidí. Tentokrát jsem si toho užila docela dost. Jihoafričané proti focení nic nenamítají a rádi i zapózují.
A malý humor nakonec: Když se k našemu stolu přitočil majitel restaurace ve vinařství Laborie na okraji města Paarl, neodolala jsem a oslovila ho: "Předpokládám, že nejsem první, kdo se vás ptá, jestli náááhodou nejste bratranec – vpadl mi do řeči a unisono jsme vykřikli: Dustina Hofmanna!!?" :))
Byl to bezva výlet – musím se naučit jezdit vlevo! :)
|
