Bretaň ... ústřice, útesy, kalvárie, příliv a odliv!
 První červnový týden jsem si v práci už dávno zarezervovala jako volný, s tím, že "se něco hodí"... Ještě jsem se pořádně nevzpamatovala ze Srí Lanky, ještě jsem ani to kvantum fotek neměla čas zpracovat, a tak jsem neměla velkou chuť honem zase něco zásadního ORGANIZOVAT.
„Jiří, nejel bys se mnou někam jen tak autem?“ „Rád! S tebou třeba na konec světa!“
tak jsme se vydali do FINISTERE! :)) Po Bretani jsem ostatně už dlouho pošilhávala, takže nebylo, co řešit.
Od nás je to ale po čertech daleko a navíc se zdálo, že jsme nezvolili optimální tajming. Všichni si nás dobírali, jestli s sebou vezeme nafukovací člun ... ale nejspíš jsme měli velkou kliku. V té době v částech severní Francie a zejména v Paříži probíhaly stoleté záplavy. My projeli za hustého lijáku napříč Francií, byli konfrontováni s několika silničními uzavírkami – naštěstí ale nikdy v našem směru - a byli za blázny v "bar-tabac" v Chartres, kam jsme si po etapovém noclehu a ranní prohlídce katedrály zašli na kafe. Místňáci se zajímali, odkud jsme a kam jedeme. Když jsme nahlásili, že do Bretaně, tak se Jean-Luc nahlas rozesmál, máchl rukou k šedivému nebi a loužím na ulici a pravil: "Kam byste se trmáceli, dyk máte Bretaň už tady!"
Katedrále v Chartres nebylo možné vidět špičky věží...
Prostě všude bylo hnusně, temno a mokro, ale jak jsme se blížili k Bretani, tak se začínalo projasňovat a nakonec jsme tam strávili krásných pět převážně slunečných dní - a cestou zpátky už zase pršelo...
Takže Bretaň - Bretagne - Breizh ... není to žádná velká exotika, hodně našinců tam bylo a zná to, tak nebudu dělat příliš chytrou a obsáhlou. Spíš dodám nějaké ty naše osobní postřehy a zvláštnůstky.
Mimo další zcela nepotřebné krámy (čím jsem starší a zkušenější, tím těžkopádněji se na cesty balím) jsme s sebou vezli i dehonestující selfie tyčku - ale jen díky ní vzniklo pár velmi osobních fotografií, které ilustrují, jak moc jsme si s Jiřím ten výlet užili.
Na začátek hned několik velkých pozitiv :)
- Neplatí se za dálnici!! Sice jsme jezdili převážně po okreskách a bílých silničkách, ale v rámci rychlých přesunů jsme občas na dálnici zajeli. Všude jinde po Francii jsou brány s platebními automaty, ale tady ne. Paní bytná nám vysvětlila, že už královna Anne de Bretagne vymohla pro své krajany právo neplatit mýtné - a to jim zůstalo až dodnes!!!
- Jsou velmi vybaveni na turisty a na každém rohu mají záplavy propagačních brožurek, plánků a map.
- Prakticky nikam se neplatí vstupné a všude se může volně fotografovat. Hurá!
- Zdejší ústřice jsou naprosto famózní! A prodávají je i v měsících bez "R", takže jsme se jimi soustavně cpali.
A tady rovnou ještě doplním: Bretaň jakožto poloostrov v Atlantiku je pochopitelně oblastí lovu ryb, škeblí a dalších a mořských potvor. Neznalý našinec je z toho celý vyjukaný. Jen pár zajímavostí, na které jsme bezděky narazili:
Na trhu se u každého druhu ryb uvádí způsob, jakým byly loveny. V každé oblasti jsou vyhlášena přesná pravidla minimálních rozměrů lovených/sbíraných živočichů a jejich maximálního množství na osobu a den pod heslem: "Když budete dneska lovit malé, co budete lovit zítra?" Náhodou jsme se nachomýtli do zátoky, kam se zrovna sjížděli profesionální sběrači škeblí palourdes. Přijeli tak, aby se za maximálního odlivu na malé loďce dostali do té správné oblasti a mohli ručně sbírat do sítí, které si zavěšují na krk, po jedné škeble, které jsou schované pár centimetrů pod pískem.
"Ah, ce qu´il est emmerdant!" Cestování s Jiřím má svá specifika :)) Já za ta minulá dlouhá léta už měla určitý svůj cestovatelský styl a rytmus, na něco kladu důraz, jiné zcela pomíjím. Jiří mi to trochu pomíchal a vnesl mi do cestování své nazírání. Ve středu jeho zájmu byly docela jiné věci, než jsem byla zvyklá - většinou mne to velmi obohatilo a jen výjimečně malinko prudilo. Činili jsme kompromisy a kupodivu se zadařilo - nedostavila se ponorka - naopak! Dali jsme dohromady docela úspěšnou syntézu. Pod stan, který jsme vezli jen jako pojistku, mne Jiří dostal jen jednou - postel se záchodem vzdáleným max 4 metry jsem si pak už vždy prosadila. Zato jsme nechodili do restaurací - s výjimkou téměř každodenního spolykání dvou půltuctů ústřic. Měli jsme zvláštní jednostrannou dietu: bageta, červené víno, sýr / červené víno, bageta, sýr / sýr, bageta, červené víno. Kupodivu se nám to nepřejedlo a mně se stalo poprvé v životě, že jsem na dovolené o tři kila zhubla! Hurááá! :)
Jiří je velmi zvídavý, přemýšlivý a ukecaný ... a nedá pokoj! :) Když na Moravě přepadne vinaře, na lovosicku zelináře nebo na volyňsku košíkáře, tak ho nechám jeho komunikační vášni a fotím si, lehnu si do trávy nebo jen tak okouním (často mi to ale neprojde, protože bývám vybízena k účasti na debatě). Ve Francii jsem ale měla problém: musela jsem překládat. Hned na první zastávce, v městečku la Gacilly, kde jsme natrefili na pitoreskní výroční květinovou slavnost a sedli si na první cidre do hospůdky na náměstí, se Jiří začal ptát: "Co je támhleto za strom?" "Nevím - není to jedno?" "Není. Zeptej se, prosím, servírky." "Servírky?! Ta to nebude vědět!" "Jak to můžeš říct? Měla by to vědět, vždyť tu žije." "Mademoiselle, s´il vous plait, sauriez vous par hasard le nom de cet arbre la?" "Hein??!! To se omlouvám, to fakt nevím - hehe." "Tak vidíš." ...
Následuje čtvrthodinové hlasité přemítání, jaký strom by to asi mohl být a nedaří se mi odlákat Jiřího pozornost směrem k místnímu kostelíku. K vedlejšímu stolu si přisedla skupinka postarších pánů. Ve snaze o ukončení botanického bádání jsem se obrátila na toho nejbližšího: "Promiňte, ale můj přítel mi stále klade otázky - teď ho zajímá támhleten strom - servírka to nevěděla. Netušíte, jak se jmenuje?" Opálený Belmondův bratranec s retro kostěnými brýlemi a šálkou ležérně hozenou kolem krku se na mne usmál, loupl očima po Jiřím a povídá: "Mais il est un peu emmerdant?! :)" Sám nevěděl, ale poctivě se vyptal všech kamarádů ... a nakonec to nevěděl nikdo.
PROSÍM VÁS, TADY JSEM VYFOTILA JIŘÍHO S TÍM STROMEM - VÍTE NĚKDO, CO
JE TO ZA STROM? :)) (Napište mi to, prosím, případně do listárny - díky.)
Ale ještě se vrátím. Francouzština, jazyk mého dětství, je tak úžasná! Vždycky, když mi naskočí nějaké slovo, které jsem znala a nepoužívám, tak zaplesám. Sloveso "emmerder" znamená štvát, lézt na nervy ... ale je tam to "merde", takže má úplně jiný říz a výstižnost, než české ekvivalenty.
Obrovskou předností (mimo jiné) Jiřího je, že není urážlivý a má smysl pro humor (jinak bych s ním nechodila!) ... takže mu pochopitelně všechno překládám a vysvětluji - od té chvíle bylo "emmerdant" naším oblíbeným obratem :)
Do háje! Tohle nemá být psychologická sonda do nitra mého přítele, ale reportáž o Bretani!!! Honem to napravím několika vpravdě kýčovitými záběry.
(Koupila jsem si knihu s fotografiemi - maják v úzkém paprsku světla mezi temnými mračny a dvacetimetrová vodní tříšť, která se o něj láme ... ááá! Kdysi jsem někde psala, že nikomu nic nezávidím - platí to stále ... ale občas zezelenám závistí, když vidím nádhernou fotografii NĚKOHO CIZÍHO!)
Bretaň je nesmírně fotogenická. A navíc ke všemu jsme přijeli v době, kdy to tu kvetlo mohutně. Moře, útesy ... kamenné stavby, kvetoucí stromy, keře, kytky pěstěné a plané ... a kostelíky a "kalvárie" neboli Boží muka ... ach
Jednou z bretaňských zvláštností jsou "enclos paroissiaux" - do češtiny překládané jako farní dvory. Bohaté vesnice se někdy v 15. až 18. století předháněly v dávání na odiv své zbožnosti, ale hlavně majetnosti. A tak uprostřed farností vznikaly honosné církevní dvory obehnané zdí, které měly krom kostela (pochopitelně), další přesně specifikované atributy: "triumfální oblouk", kalvárii, hřbitov a pohřební kapli. To vše je (ať již zvenčí či zevnitř) vyzdobeno s velkou pečlivostí a smyslem pro detail. Většina toho by se dala strčit do kategorie "naivní a kýčovité", ale ve skutečnosti je to jedinečné a dechberoucí!
A pochopitelně pověstný bretaňský příliv a odliv! Málokde na světě je tento přírodní úkaz tak naléhavý, názorný a všudypřítomný jako tady! Řídí se podle něj rytmus velké části lidí, velké části aktivit. S přílivem a odlivem jsem se v minulosti setkala opakovaně - ano, pár decimetrů sem, nebo tam ... musíte si o kousek poponést lehátko, aby vás šplouchající vlny neobtěžovaly, na Zanzibaru se před hotelem dalo plavat jen někdy. No ano...
Joj, ale v Bretani!!! Seděli jsme na schodech nad mořskou hladinou a během hodinky jsme si museli třikrát poposedávat o velký kus nahoru. Všude jsou výstražné tabulky typu "Jakmile se voda dostane blíže, než čtyři metry od cestičky, okamžitě opusťte prostor!" "Na cestu mezi ostrůvky se vydávejte nejpozději hodinu po maximálním odlivu, jinak vyčkejte na příjezd lodi, nebo do dalšího odlivu - jsou tu mocné proudy! Nebezpečí utonutí!!" Na každém rohu jsou cedule s přesnými tabulkami aktuálních časů maximálního přílivu a odlivu - vypadají jako jízdní řád :). Při odlivu všude narážíte na lodě a loďky na suchu, bezmocně překocené na bok, jindy s kýlem zařízlým do písku a systémem tyček, který udržuje loď v jakžtakž svislé poloze.
V Saint Cado mne Jiří - cet emmerdeur! :) - poprosil, abych se kolemjdoucího dědouška zeptala, jak je to tady s přílivem a odlivem. Starého pána otázka evidentně potěšila a široce se rozhovořil - přičemž nám mimo jiné sdělil, že občas, když je "grande mareé", tak voda sahá až pocaď - a prstem naznačil polovinu své hůlky. A od té doby s Jiřím říkáme, že "příliv je do půlky hůlky" :).
Nezapomenutelným zážitkem pro mne bylo, když mne Jiří vyzval/donutil zout sandály a vypravit se vstříc velmi vzdálené vodní hladině. Takže jsme šli a šli - pár set metrů mezi "hovínky z písku" a polosuchými zelenými membránovitými řasami, které kupodivu na omak vůbec nebyly tak eklhaft, jak vypadaly na pohled, a dobře se jimi brouzdalo. Posléze jsme došli k mořské vodě. Ta ale stále postupovala, proudila, hrnula se proti nám!!
Znám příliv a odliv: vlny šplouchají - sem a tam - dorážejí, přicházejí a vracejí se - ta další je vždy "vlezlejší"... ano, dobře. Ale tady?!! Voda stále plynula, tekla, cpala se ... nevracela se!! Propadla jsem panice. Vzpomněla jsem si na profláklé rčení, že "au Mont Saint Michel la marée arrive a la vitesse du cheval au galop." ... "u Mont Saint Michel stoupá příliv rychlostí cválajícího koně!!" CHEVAL AU GALOP! - CVÁLAJÍCÍ KŮŇ!!!
Neváhala jsem, začala na Jiřího hystericky ječet a dala se na ústup rychlostí VYSTRESOVANÉ ČEŠKY, přičemž jsem doufala, že cválajícímu koni uteču. No. Dopadlo to dobře - pochopitelně :). Foťák ani spodní prádlo mi voda nevzala - proudila vytrvale a naléhavě, ale ne rychleji, než abychom bezpečně a klidně zvládli dojít na břeh. Ufff!
A pak tu ještě máme fenomén "bar-tabac"!! Znamenitá věc! U nás v Čechách si stále stěžujeme na odosobnění, izolovanost, absenci občanského soužití... Francouzský víceúčelový krcálek s typickým červeným logem TABAC pověšeným schválně šejdrem (Jiří si všimne všeho!) je v každé sebezapadlejší vesnici. Je to geniální spojení všeho, co lidé v každodenním životě potřebují, kam přicházejí, kde se potkávají. Je to kavárnička, kam se chodí na rychlé "café" na stojáka u barového pultu, je to nálevna, kam se stahují chlapi s červeným nosem a bodře klábosí, a je to trafika, kde prodávají noviny, cigarety a hlavně losy! - všichni tu kupujou losy! ... Než jsme si s Jiřím vypili naše obvyklé kafe, tak jsme mohli pozorovat a posuzovat cvrkot. A pochopitelně ztratit slovo s "místňákama" a pozeptat se na to, co můj "emmerdeur" zrovna nutně potřeboval vědět :).
Ale nemyslete si, bylo to povětšinou objevné a mnohdy zarážející! Tak třeba: Jiřímu vrtalo hlavou, z čeho dělají ten proslavený a všudypřítomný cidre a calvados, když tu zatím nezahlédl žádný jabloňový sad. Tak jsem se zeptala. "Nojo, sady jsou většinou dál od silnic. Ale hodně jabloní zmizelo. Dřív býval jablek přebytek, a tak stát vyhlásil program finanční podpory těm, kdo stromy pokácí. Tak se jabloně kácely. A najednou bylo jablek málo. Tak teď dostáváme zase dotace na výsadbu nových stromů..."
!!?? - eeeh?? "Nojo, tady se furt něco děje. Máte štěstí, že jste nepřijeli před třemi týdny. To stávkovali zaměstnanci čerpacích stanic. Benzínu byl nedostatek a lidi radši vůbec nejezdili autem."
Bezkonkurenční byl "Bar le Tue Mouches", což doteď nevím, jestli je mucholapka nebo plácačka na mouchy, ale pojmenovali tak místní koktejl s tajným složením. Rodinnému podniku vládne nepřehlédnutelná Isabelle :)
Tak jo :) Bretaň se nám moc líbila, užili jsme si bezva výlet ... ale musíme se ještě vrátit!!! Jiří se totiž nestačil zeptat na podrobnosti pěstování mrkve a salátu v písečných polderech kolem Mont Saint Michel :)
|
