Šanghaj - "Paříž východu" či "Děvka Orientu"?
 Tuto východočínskou metropoli, která si krom výše uvedených vysloužila ještě mnohá další přízviska a která vždy platila za "město rychlého zbohatnutí", velmi poeticky charakterizuje Lonely Planet: "Město dobrodruhů, podvodníků, gamblerů, obchodníků s drogami, misionářů, gangsterů a dandyů vždy tancovalo, když jinde zuřily revoluční boje. V roce 1949 si muselo vyzout své taneční střevíce a po dlouhá léta bylo temným svědomím komunistické Číny. Zakaboněné zástupy marx-leninistů tancovaly jen podle zvuků továrních sirén... Dnešní Šanghaj se opět probouzí do života..."
Slavný přístav leží na řece Huangpu v místě, kde se tato vlévá do delty Dlouhé řeky již u samého Východočínského moře. Z původní rybářské vesnice se díky obchodu hlavně v době koloniální stalo prosperující bohaté přístavní město. Mohutná řeka Huangpu je splavná i pro zaoceánské lodě, které
tak připlouvají až do samého středu Šanghaje.
Počet zdejších obyvatel se odhaduje na třináct milionů. Město samo má výsadní postavení v rámci současné čínské ekonomiky a je jedním ze tří měst, jež patří pod přímou správu čínské vlády. Po období stagnace za komunistické éry zde v posledních deseti letech opět nastal nebývalý boom stavební a hospodářský...
Životem pulzující obchodní čtvrť s nízkými domy typickými pro
Šanghaj přelomu 19. a 20. století, doby jejího zlatého věku.
Z pohledu naší krátké návštěvy se mi Šanghaj jevila jako velmi moderní velkoměsto prožívající prudký stavební rozmach se všemi pozitivy a negativy, která to s sebou nese. Krom prohlídky historických památek, které jsou však obklopeny moderní velmi komercializovanou zástavbou, jsme byli konfrontováni se zbrusu novým, pro turisty upraveným "typickým šanghajským městským jádrem". Ten, kdo má představu o potemnělých nebezpečných uličkách s opiovými doupaty, hernami a nevěstinci, bude velmi zklamán. Nablýskané "staronové" domy s charakteristickými výrazně prohnutými střešními rohy nabízejí pod neonovými reklamami veškeré "civilizační výdobytky" MacDonaldem a KFC počínaje a po evropsku střiženými prodejnami s předraženými suvenýry konče.
Vše je zde - slovy Fulghumovými - z "pravého umělého dřeva". Tuto turistickou zónu v srdci staré Šanghaje velmi trefně charakterizuje Lonely Planet: "Je to taková disneylandová verze staré Číny."
Velkou atrakcí je lomený most s výhledem na pavilon s rádobystarou čajovnou.
Vlastní obchodní centrum Šanghaje je - jak jinak - na nábřeží, kde probíhal kontakt obchodních a přepravních firem přímo v místě, kam připlouvaly lodě se zbožím. Slavné nábřeží Bund (čínsky Waitan) představovalo ve své době jakýsi šanghajský Wall street. Zašlou slávu těchto míst dodnes charakterizuje koloniální architektura vznosných fasád.
Projížďka po řece Hunagpu patří k povinným atrakcím turistických zájezdů. Vyjíždí se přímo z nábřeží Bund (výraz pochází z indické angličtiny a znamená bahnitý přístup k vodě, což dokonale charakterizuje povahu zdejší řeky) a jede se až k ústí do Dlouhé řeky (Jang-c´-ťiang). Naše skupinka vyjela na malém parníku brzy po obědě. Počasí bylo celkem příznivé, slunce sice nesvítilo, ale viditelnost byla dobrá. Během malé chvíle se však zvedl vítr, přihnaly se mraky a udělaly z nebe hnědou nehezkou kaši. Jeden by byl řekl, že je pozdní večer. Fotografové sice skřípěli zuby, ale nutno říci, že snímky, které takto vznikly, měly zvláštní atmosféru a nelze tvrdit, že by byly úplně na nic...
Siluety koloniálních budov proslulého nábřeží Bund.
V Šanghaji jsem si prožila malé soukromé noční dobrodružství. Večer měla naše skupina na programu "artistické vystoupení v hotelu Sangri-la", o němž jsem zjistila, že se vypíná na nábřeží přímo proti Bundu a že tudíž odtud budu moci pořídit několik skvostných nočních snímků. Poté, co jsem se dozvěděla, že vystoupení nebude v hotelu, ale v divadle, odkud je výhled leda tak na policejní stanici, vzbouřila jsem se a rozhodla se podniknout projížďku noční Šanghají. Původně jsem myslela, že se mnou pojede tatínek a bude mi dělat "bodyguarda", ale ten prohlásil, že se těší na žongléry a ať si dělám co chci. Nezbylo mi, než zachovat dekórum a vyrazit na vlastní pěst. Když jsem sama ve ztemnělých ulicích neznámého velkoměsta, kde kupodivu téměř nikdo neuměl anglicky, stopovala taxi, byla ve mně malá dušička... Použila jsem svou osvědčenou fintu z arabských zemí a při jízdě taxíkem jsem jakoby telefonovala ze svého mobilu s jakýmsi fiktivním známým a anglicky mu sdělovala, že se za chvíli sejdeme tam a tam. Toto počínání mělo v taxíkáři vyvolat přesvědčení, že je o mne dobře postaráno, a odradit ho od eventuálních nekalých choutek. Nevím, nevím, do jaké míry mi toto bláhové počínání pomohlo, vezmu-li v potaz, že nebohý Číňan neuměl říct ani "hallo". Naštěstí vše dobře dopadlo, prošla jsem se po osvětleném Bundu, který večer slouží jako korzo, pořídila několik fotek a vrátila se včas, takže jsem ještě stačila zahlédnout pyramidu dvaceti artistů, z nichž tomu nejvýše postavenému už mizela hlava v provazišti divadla…
V Šanghaji jsou dvě opravdu krásné historické
pamětihodnosti. Viděli jsme obě.
Yufo Si (Chrám jadeitového Buddhy)
Jeden z mála šanghajských buddhistických chrámů pochází z počátku 20. století a jeho ústřední pozoruhodností je dvoumetrová socha Buddhy za jadeitu. (Dlouho jsem si myslela, že jadeit a nefrit jsou totožné, ale tyto kameny, byť jsou si velmi podobné, se přeci jen liší. Jadeit je jemnější, bledší a vzácnější.) Pověst uvádí, že sochu přivezl jakýsi mnich ze své cesty do Barmy a chrám pro ni nechal postavit z almužen, které se mu za tímto účelem podařilo nastřádat.
Chrám jadeitového Buddhy mne zaujal nádhernou
filigránskou výzdobou na okrajích střech.
V průvodcích se píše, že se v interiérech čínských chrámů, ani na jejich nádvořích nesmí fotografovat. Zprvu jsem to respektovala a jen tiše trpěla při pouhém pohledu na všechny ty pozoruhodnosti. Posléze jsem však zjistila, že se přeci jen fotografovat dá. Různí návštěvníci tak činili více či méně okatě a oprskle v souladu se svou náturou a v závislosti na momentálním výskytu hlídačů či bigotních věřících. A tak jsem se i já osmělila a kradla fotografické záběry, kde se jen dalo...
Ten pravý jadeitový Buddha byl pečlivě střežen a nebylo možné ho vyfotografovat, ale Buddhy se to v chrámu jen hemžilo a tenhle mu je docela podobný…
Yu Yuan (Zahrada Ju - Zahrada Příjemného odpočinku)
Zahradu nechali vybudovat v samém centru Šanghaje příslušníci rodiny Pan, vysoce postaveného úředníka za vlády dynastie Ming v 16. století. Má být příkladem harmonie, symetrie a vyváženosti. Původní zahrada byla podstatně větší - utrpěla však poškození a částečně poničení v období opiových válek a taipingského povstání. Jádro zahrady se uchovalo a bylo rekonstruováno.
Byla jsem hodně udivena tím, co se rozumí pod pojmem "tradiční čínská zahrada". Žádné trávníky,
žádné záhonky. V čínské zahradě jsou kamenné cestičky, jezírka, pavilonky, sochy, lavičky, skály, besídky, mostky, romantické průchody a zákoutí a jen tu a tam strom.
|
