Cesta do "Země středu".
 Cestu do Číny jsem podnikla nepříliš dobrodružným způsobem - se zájezdem a tentokrát bez Jirky. Ten totiž jednak čím dál, tím hůře snáší jakékoliv organizované cestování a za druhé kategoricky odmítl jet do země, kde jsou ve velkém porušována lidská práva. Po návratu mne trochu škodolibě uvítal větou: "A jak se ti líbily veřejné popravy?" Já sama jsem se od tohoto nazírání na věc dokázala pokrytecky oprostit a soustředila jsem se na to, po čem jsem již dávno toužila: na alespoň letmé poznání čínské kultury, architektury a historie.
Do Číny od nás jezdí mnoho cestovních kanceláří, jejichž itinerář se většinou příliš neliší. Jezdí, či přesněji řečeno, létá se od jednoho ke druhému ze zaběhlých čínských "highlights". I mně nezbylo než rozhodnout se pro jednu z několika téměř shodných nabídek, lišících se pouze cenou a termínem odletu. Doprovodem na cestě mi byl můj bezmála osmdesátiletý tatínek, který při výstupech do kopce vždy všechny předběhl, a když většina z nás již měla střevní potíže, tak po ostatních dojídal nabízené "dobrůtky" a navrch si dal meloun, dle Lonely Planet hlavní to zdroj průjmových nákaz.
Ve svém povídání si tentokráte nebudu příliš všímat historických souvislostí a zeměpisných vysvětlení, což jsou témata zpracovaná v mnoha publikacích dostupných na našem trhu. Možná bude pro internetové zbloudilce zajímavější přečíst si všední příhody a drobné zajímavosti, které se k oněm turisticky atraktivním místům v mých vzpomínkách váží.
Začněme Pekingem…
Pro budoucího návštěvníka hlavního města bude zajímavá už třeba jen informace, že když v Číně řeknete "Peking", tak nikdo neví, co máte na mysli. Číňané jméno své metropole vyslovují "Bejdžing" a do latinky přepisují "Beijing".
Před každou cestou do země, jejíž jazyk neovládám, jsem si zvykla naučit se alespoň několik základních slovíček - prosím, děkuji, promiňte, dobrý den…. Opakovaně se mi vyplatilo jejich použití k navazování kontaktu či k "žehlení průšvihů" s domácím obyvatelstvem. Nejinak tomu bylo v případě výletu do Číny. Přesto, že mnohé cestovní příručky základní slova uvádějí, jeden si vůbec není jistý s jejich výslovností přepisovanou do "evropštiny". A tak jsem se hned při přestupu v Amsterodamu vrhla v odbavovací hale na jednoho čekajícího šikmookého džentlmena, dle vzezření a chování evidentně vysoce postaveného zazobance. Shovívavě a s pobaveným úsměvem mi poskytl konverzační základy společenské čínštiny - vždyť by se stejně jinak na letišti nudil! Získala jsem tak velmi cenný list papíru, který jsem po celou dobu zájezdu nosila v kapse. Jelikož je čínština přeci jen naprosto nepodobná všemu, co dosud umím, a já už jsem poněkud sklerotická, tak jsem zpočátku nebyla schopná vrýt si vše do paměti a opakovaně jsem musela pro papírek sahat a hledat písemnou nápovědu. Mnohdy tak docházelo k jemně trapným situacím, kdy dotyčný, vida, že lovím v kapse, už už natahoval ruku pro spropitné a já zatím jen blekotavě přečetla "caj tien" - nashledanou.
Číňané se rádi nechávali fotografovat - mladí i staří.
| Pokud jde o fotografování lidí, tak v Číně nebyl žádný problém. Číňané sami v hojném počtu navštěvují své historické objekty a výletní místa a většina z nich se tam fotografuje. Nebylo tedy problémem vždy se k někomu přitočit a fotit také. Na mnoha turisticky atraktivních místech jsou dokonce zřízeny půjčovny historických kostýmů a rekvizit, v nichž se dotyčný může nechat zvěčnit sedě na trůně, oslu či velbloudovi před příslušným historickým monumentem.
Poprvé jsem se zde dostala do role zcela opačné, do role fotografovaného exotického objektu. Několikrát denně se mi stávalo, že mne ten nejodvážnější z upejpajícího se hloučku výletníků přišel požádat
|
|
O babičce mi anglicky hovořící příbuzná prozradila, že jí bylo sto let, a postrčila mi ji i se židlí na sluníčko, aby se záběr lépe vydařil…
|
(buď lámanou angličtinou nebo posuňky), zda bych se s nimi nevyfotografovala. Musím teď figurovat v desítkách čínských rodinných alb - a nejen já, ale i ostatní účastníci zájezdu, většinou však jen ti, kteří opustili peloton výpravy. Oslovit štrůdl bílých cizinců si přeci jen ostýchaví Číňané netroufali.
Téhle paní to v historickém
kostýmu velmi slušelo.
|
|
Pohled na Čínu očima zájezdového turisty je výrazně zkreslený. Bylo mi jasné, že nás vozí pouze na místa, kterými se lze chlubit, na turisticky atraktivní historické památky se zázemím na úrovni, do dobrých restaurací a hotelů, v nichž jsou eliminovány veškeré negativní aspekty, které by mohly vyvolat podezření, že Čína není učiněným rájem na zemi.
Na všech úrovních čínského života, jak ve velkoměstech, která (zdá se) jsou tak trochu Potěmkinovými vesnicemi, tak na prostém venkově mne ale zaujala do očí bijící pracovitost a houževnatost zdejších lidí. Jsem spíše zvyklá na laxnost a fatalismus obyvatel Blízkého východu. Na Dálném východě je tomu jinak. Zatímco arabský prodavač lelkuje nebo pokuřuje vodní dýmku, čínská obchodnice |
neztrácí ani minutku a štrikuje. V Číně je všude uklizeno a všichni se jeví jako velice pracovití. Při vstupu do restaurace vás uvítají dvě krojované hostesky, další dvě vám odnesou svrchníky do šatny, livrejovaný mladík vás usadí ke stolu, kde se o vás starají číšníci, v průměru jeden na čtyři hosty.
Jako vrchol všeho udávám historku, kdy jsem chvíli měla možnost pozorovat metaře. Těch jsou ostatně ve větších čínských městech celé armády, takže je všude dokonale čisto. Číňanů je hodně, jsou pracovití, tak co by nemetli… Všichni jsou vyzbrojeni nejen koštětem, ale ve druhé ruce mají speciální plechovou krabici na dlouhé násadě, do níž nahrnují smetí.
V ústním podání, ale i písemně - například v Lonely Planet nebo i v českých novinách v souvislosti s nadcházející olympiádou - se mi dostalo varování před znečištěním čínských chodníků plivanci. Tento zlozvyk je zde prý celonárodním koloritem a cizí návštěvník bývá pohledem na chodník v závislosti na svém jemnocitu buď jen rozčarován, nebo dohnán k dávení. Musím říci, že jsem se po celou dobu svého čínského pobytu nesetkala ani s náznakem něčeho takového. Pomyslela jsem si, že ti, kteří asi občas někde na chodníku zahlédli plivanec a publikovali to, nebyli nikdy v Damašku. To by teprve viděli!
Ale zpět k onomu metaři. Ten muž totiž postával pod listnatým stromem. Chodník byl široko daleko dokonale čistý. Chlapík vyčkával. Po chvíli se z koruny stromu uvolnil list a klouzavým pohybem se pomalu snášel k zemi. Onen muž dostal výraz lovce (čínského lovce s minimální obličejovou mimikou) a sotva se list dotknul země, shrábl ho naučeným pohybem do plechové škatule. Poté opět zaujal číhající pozici…
Dost však o metařích, vzhůru do středu "Země středu"!
Návštěvník Číny by si měl osvojit alespoň
pár základních pouček a skutečností.
Tak například, že hlavními náboženskými směry zde jsou konfucianismus, taoismus a buddhismus. Ty nejsou protichůdné a přesně oddělené, ale vzájemně se prolínají tak, že se hovoří o celku "trojího učení, které je jen jedno".
Drak, fénix, perla a želva - některé z velmi často zobrazovaných čínských symbolů. Drak je nejčastěji uváděným čínským mýtickým zvířetem, jemuž je propůjčováno mnoho funkcí a vlastností. Bývá spojován s východem slunce, zrodem a deštěm. Je zosobněním mužského principu a vtěluje se do císaře. Naprotitomu pták fénix je božstvem větru, představuje ženský princip a bývá ztotožňován s císařovnou. Perla má mnohé významy v závislosti na |
|
Lev, strážce vstupu do chrámu.
|
souvislostech. Může vyjadřovat osvícenost, moudrost, nesmrtelnost, plodnost. Želva byla v Číně pokládána za záhadné, velice symbolické zvíře. Její krunýř se srovnával s nebeskou klenbou, její spodní strana s plochou deskou země. Kvůli těmto kosmickým vztahům se želvovina používala k věštění. Její reálná dlouhověkost učinila z želvy symbol dlouhého života.
Před úředními budovami a chrámy se velmi často vyskytují jako hlídači dva kamenní lvi. Lev na pravé straně je samec a má pod levou tlapou vyšívaný míč, v němž má ukryté mládě. Podle některých jde o velkou perlu, se kterou si lev hraje. Na levé straně bývá lvice s tlapou položenou na lvíčeti.
Tradiční čínské střechy jsou pokryté glazovanými taškami a mají vzhůru zdvižené konce. Jejich hřebeny bývají v případě významných budov zdobeny postavičkami většinou zobrazujícími mýtická zvířata. Jejich počet je vždy lichý a roste s významem budovy.
Čím více figurek na okraji střechy je, tím je budova důležitější.
Veškeré čínské historické (ale i mnohé současné) stavby jsou přísně uspořádané podle pravidel "geomancie", vědy vody a větru - čínsky "feng-šuej". Odborník feng-šuej určoval před stavbou polohu a umístění jednotlivých budov, dveří, zdí, mostů a dalších stavebních prvků tak, aby byly v souladu nejen navzájem, ale i vzhledem k okolní přírodě. Cílem všeho onoho složitého snažení bylo dosažení "harmonie středu". V čínské architektuře byla všeobecná obliba horizontální kompozice. Chrámy a paláce nebyly jedinou stavbou velkých rozměrů, jak jsme tomu zvyklí z Evropy, ale skládaly se z velkého množství většinou přízemních budov uspořádaných dle
přísných pravidel. Jednotlivé objekty měly jednoduché, povětšině obdélné půdorysy. Všechny čínské chrámy, svatyně a kláštery jsou pokud možno orientovány severojižním směrem, socha boha či hrdiny se nachází na čestném místě čelem k jihu. Půdorys komplexu chrámových budov je nejčastěji obdélníkový, přičemž vstupní brána bývá ve středu jižní zdi. Vždy má zvýšený práh, aby se dovnitř nedostali zlí duchové. Hlavní oltář stojí vždy ve "vznešené" ose celku a přistupuje se k němu po přímé linii od hlavního vchodu.
Ve všech císařských budovách se setkáme se šikmými plošinami z bílého mramoru. Jsou zdobeny bohatými reliéfy, v jejichž ornamentech převažuje motiv draka. Nikdo na ně nesměl vstoupit. Po schodech umístěných z obou stran reliéfu stoupali eunuchové nesoucí nosítka s císařem tak, aby se panovník vznášel nad reliéfy s draky. |
|
Šikmý mramorový pás s reliéfy draků, nad nimiž kdysi plula nosítka s císařem.
|
|
