Výpad do jihovýchodní Arménie.
Náš arménský okruh - po silnicích se jezdilo velmi dobře…
Vyrážíme na okružní cestu po Arménii - směrem jihovýchodním z Jerevanu. První zastávkou je kláštěr Khor Virap, neboli "hluboký žalář". Klášter má dvě (vlastně tři) hlavní specifika: je profláklý svou polohou a figuruje na jednom z předních míst arménských "highlights". Leží totiž nedaleko úpatí Araratu a když se zadaří počasí, tak se dá velmi kýčovitě vyobrazit s kuželovitou sněhem pokrytou horou v pozadí. Tento motiv najdete nejen na plakátech, pohlednicích a propagačních brožurkách, ale i na kobercích, obrazech a výšivkách. Nám se v tomto ohledu příliš nezadařilo, Ararat byl zrovna zahalený do mračen a i naše návštěva kláštera skončila úprkem před deštěm do auta.
Klášter vznikl v místě, kde byl dlouhá léta vězněn svatý Řehoř Osvětitel, křesťan, kterého pohanský král Trdat III. nejprve ztrestal za prosazování nového náboženství, ale poté, co Řehoř krále vyléčil a vysvobodil z posedlosti, tento sám přestoupil na křesťanství a učinil z Řehoře prvního arménského katholikose, což je obdoba našeho papeže. Nad hlubokou odpadní jámou, kam byl Řehoř vhozen v domnění, že záhy zemře, a kde léta zázrakem přežíval, byl následně vystavěn kostel, v němž se dosud ukazují hluboké, jen po železném žebříku přístupné podzemní kobky.
A třetí zajímavůstka Khor Virapu je, že vlhké rovinaté okolí kláštera je jedinou oblastí Arménie, kde se mohou vyskytovat malaričtí anofelové. To jsme si ale přečetli až poté, co nás i Khor Virapu komáři neskutečně poštípali. Zprvu jsme si z toho nic nedělali, trochu jsme se podrbali a byli jsme v klidu - ten jsme ale ztratili po náhodném přečtení příslušné pasáže v průvodci… Jindy z malarického nebezpečí děláme docela drama, mažeme se, oblíkáme se, chráníme se, oháníme se, prcháme - a tady se necháme pobodat jak amatéři! :) Inu, nejistotu jsme utopili v araratu (myšleno v koňaku) a po dvou týdnech inkubační doby jsme naštěstí mohli konstatovat, že komáři, s nimiž jsme se u Khor Virapu setkali, nakažení nebyli.
Dále od hlavního města jsme se zakusovali do divočejší, zajímavější a fotogeničtější kopcovité krajiny. Silnice stoupala, ochladilo se a pronásledovaly nás temné mraky. Směřovali jsme do vinařské oblasti, jejímž střediskem je městečko Areni. Představovali jsme si něco jako Pálavu, nebo Beaujolais, přinejmenším Kachetii, abychom nechodili daleko… Trochu nás to zklamalo - vinice vidět jen pomálu a vinaře už vůbec ne. Kamennou prodejnu vína typu "chateau" tu neměli, zato jsme míjeli stánky podél silnice se zarovnanými plastovými lahvemi s Coca Colou … věděli jsme předem, že to není kokakola, ale červené víno, které zde nakupují projíždějící íránští řidiči náklaďáků. V islámském Íránu je jak známo přísná prohibice, takže takto se přes hranici pašuje červené víno. Bylo nám divné, že by na to íránští celníci skákali, když se o tom píše i v průvodci pro turisty, ale neřešili jsme to…
Řešili jsme, jestli včas dorazíme ke klášteru Noravank, protože se hnaly mraky a bylo jasné, že nám, fotografům, schovají krásné šikmé podvečerní slunce. Vyběhli jsme s Liborem z parkoviště jak o závod a podařilo se nám ulovit několik krásných záběrů těsně před příchodem šedivé oblačné clony. Noravank je vcelku dobře přístupný kláštěr - ani ne moc rozpadlý, ani ne okatě zářící novotou, prostě tak akorát. Patří mezi arménské turistické highlights a nezklamal nás…
Pro nocleh jsme si vybrali město Yeghegnadzor, dle mého názoru dost velké, aby tam měli slušný hotel, ale zas ne tak velké, abychom tam zažili storku, která následuje. Den předem jsme si vyguglili a zarezervovali nocleh v hotelu Arpi. Příběh hledání hotelu není až tak poutavý, ale uvedu ho, protože poslouží jako ilustrace poměrů v zakavkazském turistickém ruchu panujícím :).
Přijeli jsme do města (odhadem velikosti Písku nebo Chebu), přiblížili se k centru a ptali se na cestu k hotelu. Nikdo nevěděl. Když hlavou zakroutil už pátý náhodný kolemjdoucí, tak jsme zajeli k internetové kavárně, za pár dramů si zaplatili připojení a vytiskli si mapičku s přesným označením hotelu. Když jsme přijeli na místo, tak jsme se ocitli mezi nějakými garážemi a hotel nikde. Inu nakonec nám poradil taxikář (osvědčená, byť poněkud potupná, poslední záchrana tápajících motoristů). Hotel byl v centru nejcentrovatějším, akorát neměl nápis, tak jsme původně mysleli, že ta velká budova je něco jako radnice, přičemž místňáci nebyli schopní na něj ukázat prstem … dosud to dost dobře nechápu. Nicméně konec dobrý, všechno dobrý - hotel byl zánovní, čistý, hezký, apetýtlich. Recepčního dělal starší pán, vysloužilý generál (?) - major (?) - nebo snad generálmajor (??!!) :) … každopádně moc zajímavě povídal o karabašské válce, z níž si přinesl četné šrámy (ty ukazoval). Snídaně byla v půl deváté, což je na nás dost pozdě, ale dřív to nešlo, protože "kuchařka bydlí daleko" … :)
Následně jsme se vydali k nedalekému starému mostu ze 13. století, který je v průvodci náramně vychvalován a popsán tak, že do něj snad každý musí přímo narazit. Most jsme našli schovaný hluboko v krajině jen díky tomu, že jsme se zabejčili. Hotelový major nám cestu popsal jako zcela jednoduchou - před pohřební službou doleva. Čekali jsme stavbu typu strašnické krematorium, nakonec jsme se vydali polní cestou kolem chajdy, kde jsme pod přístřeškem z vlnitého plechu identifikovali zaprášený černý sedan. Polní cesta se mnohokrát vydlila, ale naštěstí to mají v Arménii zařízené tak, že se poblíž každého rozcestí poflakuje starý děda, který po chvíli vysvětlování a pantomimy, co to vlastně hledáme, mávne rukou v příslušném směru.
Pětadvacetikilometrovou odbočku do kopců do lázeňského města Jermuk bych už při příští návštěvě Arménie neabsolvovala. Jednou stačilo. Bylo to každopádně zajímavé, nicméně skličující - vidět, jak vypadá lázeňské město sovětského typu hluboko po svém zenitu. Vybydlené, rozmlácené, neudržované, skomírající, opuštěné, smutné. Kolonáda s prameny, pár stánků, panelákové centrum města, velké megalomanské chátrající budovy sanatorií, vysokánský betonový příjezdový most hyzdící krajinu, zarostlé letiště, kde se na ranveji pasou krávy... Široký vodopád naštěstí zůstal, stejně jako místní "Pravčická brána", z jejíhož turistického zázemí fungují již jen veřejné záchodky… honem pryč!
Pokračovali jsme dále na východ, chudým kopcovitým krajem. Život zde musí být drsný. Zastavili jsme u skupinky lidí, která plnila kufr auta jakousi zelení. Nedávali to do tašek, nebo košů, ale rovnou do kufru - asi krmení pro domácí zvířata. Dali jsme se s nimi do hovoru a zjistili, že jsou to jakési rostliny, které doma nakládají do octa, aby měli v zimě co jíst. Nicméně i tito chudí lidé se nás zeptali "čem vas ugastit" - čím bychom vás mohli pohostit? … nevím, do jaké míry to bylo myšleno jako zdvořilostní fráze, protože skutečně nic neměli, ale bylo to od nich každopádně milé.
Lokalita Zorats Karer (nebo také Karahunj) je prezentovaná jako arménský "Stonehenge". Inu - poněkud nadnesené srovnání, ale když už jedete kolem, tak se zastávka určitě vyplatí. Stáří kamenů, z nichž mnohé mají záhadné otvory, se odhaduje na více než čtyři tisíce let a má se za to, že jejich funkce mimo jiné určitě souvisela s astronomií.
Další zajímavé skalní útvary obklopovaly město Goris, kde jsme strávili noc před vjezdem do Náhorního Karabachu.
Předtím jsme ale ještě absolvovali odbočku ke klášteru Tatev, který je jedním z těch, jejichž prohlídka patří k téměř povinným zastávkám návštěvníka Arménie. Všude se uvádí, jaká krkolomná cesta vede ke klášteru, jak jsou to nebezpečné serpentýny a někde jsem četla, že kdosi jel posledních osm kilometrů 40 minut … no, zatáčky jsou dost klikaté, což o to, ale snad není tak zle. Každopádně nemohu mluvit, protože jsme jimi nejeli - jen jsme je viděli shora.
K Tatevu totiž postavili lanovku "aerial tramway" (je fungl nová, z října 2010), která se pyšní světovým primátem - má bez jakékoliv mezistanice 5,7km (!) a jedná se o nejdelší lanovku vůbec. To jsme si nemohli nechat ujít, a tak jsme zainvestovali a svezli se. Bylo to zajímavé a získali jsme "témeřletecké" fotografie údolí řeky Vorotan.
|
