Kapitola, kterou nakonec ani nemusíte číst…
Snažím se naše reportáže z cest psát pokud možno stručně, čtivě, poutavě - bez "zbytečných nezáživných všeobecných informací". V případě Zanzibaru to ale nejde - jeho historie je tak zajímavá, logická a troufnu si říci pro většinu z nás naprosto neznámá, že na toto místo napíši "suché" historicko-geografické shrnutí. Ostatně to píšu i pro sebe, protože jsem zjistila, že po dvou letech jsem velkou část z původně nastudovaných faktů zapomněla a musela jsem je zase složitě lovit z průvodce a encyklopedií.
Takže: kdo nechce, nemusí to číst… a pro ty, kteří se do četby pustí, budu za odměnu vkládat fotografie… :)
Přiznám se, že (a jde to na vrub mé neinformovanosti a hlouposti) jsem měla představu, že na jih od rovníku se v Africe setkám akorát tak s černochy s kroužky v nose… Zanzibar mne naprosto omámil, okouzlil a dostal - Stone Town je jakýmsi tavícím kotlíkem různých kultur a civilizací s naprosto úžasnou a udivující historií. Celý Zanzibar je jakousi kulturní křižovatkou v tropickém prostředí, provoněnou kořením…
Teprve když se zamyslíte nad historickými a hlavně zeměpisnými okolnostmi, tak logicky vyplyne, že Zanzibar, ten malý ostrůvek kdesi u afrických břehů, byl nesmírně důležitým a mocným místem - tak důležitým, že zde svého času ománský sultán zřídil své hlavní město… Je třeba si uvědomit, že v dřívějších dobách jednoznačně převažovala dálková přeprava lodní cestou nad dopravou pozemní, a tudíž přístavy ve strategických místech měly obrovský význam a soustřeďovaly bohatství. Právě Zanzibar zaujímal jednu z naprosto klíčových poloh díky mořskému proudění a hlavně monzunovým větrům, které vanuly přibližně půl roku směrem východozápadním a dalších šest měsíců v opačném směru. Toho využívaly obchodní lodě z Arábie, Indie i Dálného Východu, které nutně musely vždy nějakou dobu čekat v přístavech, než se proudění větru obrátí.
Není plachetnice jako plachetnice… nebo ano? Snažím se být systematická a důsledná a u věcí, které mne zajímají, se trochu poinformovat. O plachetnicích na Zanzibaru se v anglické literatuře všude píše jako o "dhow". Velice jsem se snažila najít český ekvivalent, ale prostě jsem neuspěla. V českých materiálech se všude v této souvislosti mluví o "tradiční arabské plachetnici", jednou jsem našla počeštěné "dhau". Možná bych na toto místo vecpala výraz "feluka", jak se hezky česky říká nilským plavidlům v Egyptě, kteréžto vypadají dle mého názoru "nemlich stejně", ale nejsem si vůbec jistá… Nezbývá asi než to akceptovat se stejnou logikou, jako jsme se museli smířit s tím, že kupříkladu český výraz "kreveta" slouží pro několik druhů korýšů, které jazyky přímořských národů přesně rozlišují. Prostě nemáme oceán, a tak nerozlišujeme plachetnice a mořské potvory - zato máme brusinky, borůvky, ostružiny a maliny, zatímco třeba Italové to všechno házejí do jednoho pytle jako "frutti di bosco" = "lesní ovoce" … ha!
Z archeologických nálezů je zřejmé, že Zanzibar znali již asyrští a féničtí mořeplavci, byly zde nalezeny mince parthské, sásánovské, řecké, římské a staroegyptské. Jsou doloženy styky s královstvím Sábským, s Indií a Čínou spadající ještě do období před přelomem věků. Má se za to, že Malajci a Indonézané sem přivezli kokosové ořechy a banány… (Našinec ze "srdce Evropy" má prostě stále pocit, že je pupkem světa, ale ono to tak nebylo a není…)
A tak se Zanzibar postupně stal pevnou součástí obchodní sítě Indického oceánu. Byl spojovacím článkem mezi suchozemskými stezkami a námořní dopravou - na lodě zde bylo překládáno zboží z nitra Afriky: zlato, slonovina, želvovina, leopardí kůže, indigo, nosorožčí rohy … a zejména otroci.
Prvními skutečnými kolonizátory této oblasti byli Peršané a od nich pochází i název "Zang-I-Bar", což ve fársí znamená "černošské moře". Smíšením s místními obyvateli byl dán základ tzv. šírázské kultuře, směsici vlivů afrických, perských a arabských, a v roce 1007 byla na ostrově založena nejstarší dosud stojící mešita ve východní Africe. Místně a časově sem spadají kupříkladu i legendy o putování námořníka Sindibáda.
Na konci 15. století přišel první evropský vpád. Poté, co Vasco da Gama obeplul Mys Dobré naděje, podmanili si východní pobřeží Afriky Portugalci. Podařilo se jim zcela rozvrátit po staletí fungující námořní obchodní síť a zdevastovat pobřežní města, načež následně ztratili o nefunkční a zplundrovanou oblast zájem. Do hry vstoupili Ománci z Arabského poloostrova, kteří v roce 1622 na hlavu porazili portugalské loďstvo v námořní bitvě u Hormuzu a stali se pány východní Afriky a pochopitelně i Zanzibaru.
Klíčovou postavou ománské éry byl sultán Seyyid Said. Vládl v první polovině 19. století a nastartoval sice relativně krátký, ale zcela nevídaný rozkvět Zanzibaru, který tehdy zaznamenal pohádkové bohatství a nesmírné mocenské postavení. Sultán Said přesunul své sídelní město z Ománu právě na Zanzibar, založil rozsáhlé hřebíčkové plantáže, kterými se ostrov stal proslulý (v době zlaté éry pocházely ze Zanzibaru čtyři pětiny světové produkce tohoto koření), a hlavně roztočil do nevídaných obrátek nesmírně lukrativní, však zavrženíhodnou stránku afrického obchodu - trh s otroky. V době největšího "rozkvětu" prošlo kobkami "stonetownského otročího překladiště" na šedesát tisíc otroků za rok. Sultán dovedl velmi obratně vést politická jednání, a tudíž držet na uzdě i evropské mocnosti, které si tou dobou již úspěšně mezi sebou porcovaly africké kolonie.
Zákonitému běhu dějin - v tomto případě britské expanzi maskované snahou o učinění přitrže otrokářství - však nedokázal na konci 19. století vzdorovat jeden ze Saidových následovníků, sultán Bargaš. Jeho panování bylo poznamenáno osudovými ranami - nejprve devastující epidemií cholery a vzápětí ničivým cyklónem, takže se ocitl v situaci, kdy se jeho oslabený sultanát stal snadnou kořistí a byl nucen akceptovat britský protektorát.
A pak je tu ještě taková historická raritka: na Zanzibaru se uskutečnila "nejkratší válka v historii" (tolik příručka, i když si osobně myslím, že toto tvrzení je diskutabilní, protože co vlastně odlišuje válku od prostého útoku, že?).
Jednoduše to bylo tak, že poté, co se po Bargašově smrti zmocnil vlády následník, který však Britům nebyl po chuti, dali mu krátké ultimátum k předání moci. Jelikož se samozvaný nový sultán nepodvolil, zahájily tři britské námořní lodě palbu z děl na nábřežní palácový komplex. Dvě budovy lehly popelem a bylo usmrceno asi pět set lidí, takže sultán Khalid raději kapituloval. "Válka" trvala 45 minut.
A kdo dočetl až sem, může se za odměnu dvakrát zhoupnout, vzít si kus koláče a podívat se na žánrové fotky ilustrující zanzibarskou kulturní pluralitu :)
|
