| |
"Ta pravá Sahara".
Vydaly jsme se na dlouhou cestu do Sahary. Z města Gabes jsme pokračovaly přímo na západ jednotvárnou nehostinnou krajinou téměř bez vegetace. Po pravé ruce jsme měly nedozírné kamenité pláně a po naší levé straně se táhl dlouhý pás pohoří Jebel (Džebel) Tebaga. Jely jsme dlouhé desítky kilometrů a okolní scenérie se vůbec neměnila. Rozptýlení nám poskytlo jen tu a tam několik velbloudů. Začínalo být pěkné vedro… Projely jsme správním střediskem Kebili a zahnuly do městečka Douz (Dúz), jemuž se přezdívá "brána do pouště". Nevěděly jsme, zda je lepší mít okénka u auta otevřená, aby to trochu profukovalo, nebo je raději zavřít, protože vzduch byl tak horký (a to byl teprve začátek května!), že sálal do auta, jako byste otevřeli troubu.
V Douz, které se v ničem neliší od ostatních běžných tuniských městeček, jsme se chvíli motaly a stále ne a ne zahlédnout ty písečné duny, kvůli kterým jsme se sem vlekly. Mezi domky vykukovala jen stále stejná kamenitá krajina, jaké jsme si ten den užily už dost a dost. "Tak, kde je tady ta Sahara???" zeptala se nevrle zpocená Klára. "Přece si tohle nenafotili někde v ateliérech!" a zapíchla prst do reklamního prospektu, odkud zářily romantické zlatavé písečné přesypy, jimiž se sunula evidentně naaranžovaná kolona velbloudů.
"Asi to nebude tak jednoduché. Nezbude nám, než se zeptat," usoudila jsem. S ptaním jsme neměly moc dobré zkušenosti. Jakmile jsme totiž kdekoli zastavily a zeptaly se na cestu, hned se nám dotyčný vnucoval jakožto průvodce. V Douz tomu nebylo jinak… Objevila se před námi cedule označující turistické informační středisko, a tak jsme tam zašly. Nafasovaly jsme několik reklamních letáčků a už nás polapil snědý chlapík.
Prohlásil, že máme ohromné štěstí, protože on je ten pravý "specialista na Saharu", je zrovna teď zcela výjimečně volný a je ochoten nám za pouhých 10 dinárů ukázat pravé pouštní skvosty. "Mami, radši ne…" pípla Klára, ale už bylo pozdě. Usoudila jsem, že bude lepší nechat si ukázat cestu, než tady v tom vedru bloudit, a tak jsem souhlasila. Netušila jsem ale, jak to bude probíhat… "Neboj, Klári, já to pojistím," řekla jsem konejšivě a vyndala z ledvinky mobilní telefon. Rozhlédla jsem se, jestli mne ostatní sledují, obřadně vytáhla anténu a začala "vyťukávat číslo". "Mami, když to má vypadat věrohodně, tak alespoň na ty čísla koukej!" napomenula mne všímavá dcera. Na celé kolo jsem česky "telefonovala", přičemž jsem zřetelně vyslovovala hlavně slova Douz a Tozeur, místa, kde jsme zrovna byly a města, kam pojedeme. Když jsem "domluvila", oznámila jsem celé informační kanceláři, že jsem právě hovořila se svým manželem, který nám jede s přáteli naproti z Tozeuru. Dorazit by měli asi za dvě hodiny, takže nám zbývá čas na projížďku tady s pánem.
Po chvíli tápání jsme se s Klárou díky "specialistovi" ocitly na té "pravé Sahaře".
A tak se stalo. Klára sice obracela oči v sloup, ale sedla si dozadu a na její místo se vecpal "specialista". Jeli jsme mezi domky, všude okolo byli lidé, a tak se zdálo vše v pořádku. Teprve posléze jsem si uvědomila, že jak jsem stará, tak jsem hloupá. Člověk někdy předem nedomyslí možné následky. Nevím, jak jsem si to představovala, asi že písečné duny budou uprostřed vesnice na náměstí, či co… Dávno jsme opustili lidská obydlí a jeli dál a dál po kamenité cestě vstříc pustině. Pán kázal sjet z cesty dolů. Před námi v dáli se objevily první přesypy jemného písku, tak, jak jsme si je představovaly. "Umíte jezdit v písku?" zeptal se mne Arab. "No, umím. To je jako normálně, ne?" zaváhala jsem. "To právě moc normálně není, musíte přesně znát místa, kam můžete vjet a kam ne. Pusťte mne raději k volantu," řekl autoritativně. Když jsem se podívala na ty žluté závěje před námi, raději jsem zastavila a přesedli jsme si. Tehdy jsem se teprve začala bát. Musím říct, že zpětně vzato to byla krásná vyjížďka, ale my jsme z ní pranic neměly. Uvědomovala jsem si, jak bylo lehkomyslné pustit se s tím cizím chlapem do pouště. Nebylo by nic jednoduššího, než nás tam někde klepnout, sebrat nám cennosti a ujet i s autem pryč… V ruce jsem svírala bombičku se slzným plynem a s hrůzou sledovala, jak ten muž žene motor do obrátek a vrhá naše auto proti písečným přesypům. Odhlédnu-li od všeho toho strachu, musím před ním v duchu smeknout - řídit tedy uměl! Myslím, že každý druhý by po pár metrech uvázl, ale on hnal auto do nánosů písku a zcela neuvěřitelnými manévry se mu vždy podařilo pokračovat v jízdě. A to prosím neřídil žádný džíp s náhonem na všechna čtyři kola, ale jen tu malou třasořitku peugeotka!
Ukázal nám nejen ony zmíněné "reklamní" duny, ale i malé prameny v poušti. Na několika místech uprostřed písečných záplav v rozporu se všemi předpoklady probublávala voda. Někde byl pramínek malý a jen zmáčel okolní písek, jinde vytvořil malé jezírko, a hned se zde objevily nejen traviny, ale i vodní ptactvo. Je zcela jasné, že bez doprovodu bychom tato místa nikdy neviděly. Nevím ale, jestli to stálo za to… "Mami, kam nás to zase veze? A kdy už se vrátíme?" každou chvíli zezadu zapípala Klára. "Jestli se bojíte, tak to otočíme a jedeme zpátky!" řekl nevrle specialista - již jsem se zmiňovala o tom, jak velká část Arabů, i když nerozumí vaší řeči, dovede podle intonace zcela přesně odhadnout, o čem se mluví. "Ne, ne, proč bychom se bály?" dělala jsem hrdinu, "Ale můj muž je velmi přísný a jestli nebudeme na smluvené schůzce včas, tak se bude zlobit!" "A kolik je vlastně těch vašich přátel?" začal se zajímat specialista. "Co je mu do toho?" pomyslela jsem si, ale hned jsem improvizovala - čím mohutnější bude očekávaná posila, tím bezpečněji se můžeme cítit. "Muž jede se dvěma syny, ti se aktivně věnují boxu," vymýšlela jsem si, co mi mozkové závity stačily, "a dále s nimi je rodina našich přátel se synem." - Čím víc chlapů, tím líp! "A to se vejdou do jednoho auta?" specialista měl pod čepicí. "Ne, jedou dvěma vozy," kontrovala jsem. Zastavili jsme u malého jezírka a specialista mne vybídl, ať si to vyfotím. Zůstal ale za volantem a Klára vzadu. Co teď? O tu fotku jsem nechtěla přijít, a tak jsem se vysoukala z auta, ale vzápětí jsem zasedla kapotu v naději, že případnému únosu zabráním vlastním tělem a spěšně vyfotografovala jezírko i s jakousi volavkou.
Vyprahlý okraj oázy Douz s odumírajícími palmami.
Konečně jsme se dali na zpáteční cestu. Chlapík si ale nedal pokoj a stále se vyptával na tu druhou část naší domnělé výpravy. "Co s nimi pořád má?" vrtalo mi hlavou, "za tím něco musí být!" A taky že bylo: nakonec z něj vylezlo, že jeho bratranec má ve městečku restauraci a že nám ji vřele
doporučuje. Rád by pro nás zajistil i nocleh v ubytovně svého strýce… "Tak takhle je to!" musela jsem se v duchu smát, "on už si chudák v duchu představoval ty porce, co spořádají všichni ti boxeři a vazouni, které jsem mu vylíčila, a jakou bude mít u bratránka provizi z té pohádkové tržby!" Konec dobrý, všechno dobré. Šťastně jsme se vrátili do městečka, ale musím říct, že jsme z toho výletu nic neměly a Klára se mnou dvě hodiny nemluvila. Poslední bod ale stejně získal specialista. Když jsme se rozcházeli, tak se mne zeptal, co to mám za mobilní telefon. "No, normální, český," odpověděla jsem nic zlého netušíc. "To tedy musíte mít v Čechách úžasné telefony, tady totiž vůbec není signál!" konstatoval s vševědoucím úsměvem a podal mi ruku na rozloučenou. Zůstala jsem stát jako opařená. Arabové nejsou hloupí…
Z Douz jsme musely jet zpět po stejné silnici do Kebili a zde |
|
"Pouštní růže", sádrovcové drúzy, které se vyskytují na určitých místech v poušti a svým tvarem připomínají květy, jsou oblíbeným suvenýrem.
|
jsme se stočily k velkému solnému jezeru Chott el-Jerid (Šot el Džerid). Podobných zvláštních přírodních útvarů je v této oblasti několik a táhnou se v pásu až na území Alžírska. Chott el-Jerid je z nich, se svými pěti tisíci čtverečními kilometry, s přehledem největším. Při pohledu z prostředku jezera se od vás rozprostírá na všechny strany až k obzoru a vzbuzuje dojem pohledu na moře. Moře ovšem poněkud zvláštní - vodu je zde možno zastihnout jen málokdy po zimních deštích. Většinou před sebou člověk vidí jen podivně se třpytící plochu písku se solí. Žádná z turistických příruček se nezapomene zmínit o možnosti zahlédnout zde přelud způsobený odrazem v horkém tetelícím se vzduchu - slavnou fatu morgánu.
Pečlivě jsme ji vyhlížely, ale obávám se, že to, co zachytil náš fotoaparát, je jen obyčejné zrcadlení, jaké můžeme zahlédnout i u nás v létě nad rozpálenou asfaltkou, a ne přenesený obraz vzdáleného objektu. Šoty, jak se těmto solným jezerům říká, jsou vlastně nerostnými ložisky vznikajícími prosakováním solí ze země. Složení půdy znemožňuje růst jakéhokoli rostlinstva, a tak tato rozsáhlá plocha působí dosti depresivním mrtvým dojmem. V dřívějších dobách byl přejezd přes solné jezero velmi nebezpečný a mezi Berbery kolují zkazky o celých ztracených karavanách, které se pravděpodobně utopily ve zrádném slaném jezerním bahně. To naštěstí skončilo s výstavbou asfaltové silnice vybudované na dvoumetrovém náspu a táhnoucí se napříč šotem od Kebili k oázám v oblasti El-Jerid (nebo Djerid, prostě Džerid).
Silnice vedoucí napříč solným jezerem Chott el-Jerid je lemovaná bělostným pruhem soli.
Džerid znamená arabsky "palma", či přesněji "palmový kmen". Datlová palma je rostlinou, bez níž by nebyl myslitelný život v těchto saharských oblastech. Je to jediný strom, který je schopný snést zde panující mocný sluneční žár a který poskytuje drahocenný stín, v němž pak mohou být díky pečlivému zavlažování pěstovány další keře a plodiny. Datle z této oblasti jsou široko daleko proslulé svou kvalitou. Existuje jich více než sto druhů, přičemž různým odrůdám vyhovují různé klimatické podmínky. Nejvyhledávanější druh datlí z oblasti El-Jerid má krásné poetické jméno: arabsky Deglet en-nour znamená "Prsty světla". Obdělávaná půda v oázách je tak cenná, že jí nemůže být plýtváno na lidská obydlí. Obyvatelé oáz proto vždy bydlí mimo "palmeraie".
Přejely jsme Chott el-Jerid a zamířily do Tozeuru. Tato důležitá oáza, ve starověku nazývaná Thusuros byla součástí Numidie, jak se v době antiky jmenovala oblast a posléze samostatné království na území dnešního východního Alžírska. Poté, co Římané definitivně porazili Kartágo a opanovali celou severní Afriku, se město stalo součástí římského obranného systému "Limes Tripolitanus". Zlaté období zažil Tozeur mezi 14. a 19. století po Kristu, kdy byl důležitou zastávkou na karavanních cestách směřujících přes Saharu ke Středozemnímu moři.
Dnes, v době rostoucí obliby Tuniska mezi západními turisty, zaznamenává Tozeur nebývalý rozmach. Je městem velmi navštěvovaným, a tak zde vyrůstají další a další hotely. Dokonce je zde v provozu i mezinárodní letiště.
Krom své krásné palmeraie je toto město výjimečné i svou zvláštní architekturou. Zdejší domy mají fasády zdobené pálenými cihlami uspořádanými do geometrických vzorů po staletí používaných nejen na zdejších budovách, ale i na typických tkaných kobercích.
Jedna z charakteristických ulic starého Tozeuru.
Střed města je na turisty dobře připraven. Všechny tři zdejší hlavní ulice jsou lemovány obchody s vyvěšenými lákadly, mezi nimiž převažují slavné koberce s jednoduchými berberskými vzory. Nechybí zde však ani košíkářské výrobky z palmového listí a proslulé datle "Prsty světla".
Beze spěchu jsme se procházely a pokukovaly po zboží. Zdejší obchodníci jsou, pravda, z těch dotěrnějších. Připadá mi velmi neslušné zcela ignorovat, když mne někdo osloví, což je však jeden z mála způsobů, jak prodejcům jakž takž unikat, a tak alespoň odpovím na pozdrav a řeknu, že se možná přijdeme podívat později, nebo něco v tom smyslu. A to je špatně. To už se člověk zaplete do rozhovoru a těžko se dostane z místa.
V Tozeuru jsem poprvé zjistila, že s sebou nevozím malou holku, jak jsem se původně domnívala, ale slečnu budící mezi mladými Tunisany pozornost. Začalo to pokřikováním: "Ah, la belle gazelle!" - Á ta krásná gazela! Zprvu jsem myslela, že kluci chtějí upozornit na nějaké suvenýry. "Co to volají?" ptala se mne Klára. "Asi nabízejí nějaká vycpaná zvířátka. Na Djerbě měli velbloudy, tak tady asi změnili sortiment," uvažovala jsem. Pokřikování se brzy začalo ozývat ze všech stran. Po chvíli jsme přeci jen vstoupily do jednoho krámku za účelem bližšího prozkoumání upomínkových předmětů, načež mi snědý příručí (po obligátní úvodní slovní rozcvičce: Odkud jste? Co děláte? Vy jste novinářka?) ohlásil: "Vous avez une belle gazelle avec vous! - Máte s sebou krásnou gazelu!" "Hm…", moc jsem ho nevnímala a soustředila jsem se na koberce - "Co to pořád mají s těma gazelama? Vždyť tu žádné nevidím," řekla jsem Kláře česky. "Elle ne parle pas français, votre gazelle? - Ta vaše gazela nemluví francouzsky?" koulel kluk očima po Kláře. "Aha!!!" konečně mi to zapálilo - "Tak oni používají výraz gazela stejně jako když se u nás o dívce řekne, že je to ‚kočka'." "Co říkal, mami?" zajímala se Klára. Nezbylo mi, než jí to vysvětlit, i když jsem předem tušila, jak se zachová.
Klára totiž bytostně nesnáší, když je středem pozornosti, a tak zrudla a vyrazila z krámu ven. Hnala zpátky do hotelu, sotva jsem jí stačila. "Tak počkej, gazelo," dobírala jsem si ji, ale nesetkala jsem se s příznivou odezvou. "Mami, prosím tě, takhle mi už nikdy neříkej!" pronesla zcela vážně, a tak jsem to musela respektovat. V dalších dnech jsme si ještě gazel užily až až.
|
|
|
|
|
