Krajem (kdysi) divokých Berberů.
Okružní cestu po tuniském jihu jsem podnikla sama s tehdy patnáctiletou dcerou Klárou. Vypůjčily jsme si auto a spaly jsme v hotelích. Přes den jsem obavy neměla, protože Tunisany jsem si pamatovala z dob svého dětství jako lidi milé a bezproblémové, ale trochu jsem se bála v noci. Proto jsem vždy navečer krmila hotelové recepční báchorkou o tom, že se máme sejít s manželem a synem, kteří za námi přijedou nejspíš později. To, že se nikdo nedostavil, již bylo vedlejší, ale doufala jsem, že svým tvrzením vzbuzuji dojem, že nejsme úplně osamělé a že je o nás postaráno.
Vyrazily jsme ze "základního tábora" na ostrově Djerba, pokračovaly v rachtajícím autě dále, do oblasti kolem města Tataouine, proslavené berberskými pevnostmi, a doufaly, že bude v našich silách, či spíše v silách našeho vozidla, dorazit do místa večerního cíle, do města Gabesu.
V divokém kamenitém terénu jsou zde rozmístěny kopce často bizarních tvarů, z nichž mnohé se před dávnými staletími staly útočištěm pro zdejší obyvatelstvo, přičemž většina z nich je obývána do dnešních dnů. Starší průvodci popisují možnost návštěvy těchto míst pouze v určitých ročních obdobích, kdy jsou kamenité cesty k nim vedoucí sjízdné, ale výhradně pro terénní vozidla. Další podmínkou bylo předem si obstarat povolení k cestě za vojenské kontrolní stanoviště na guvernorátu ve vzdáleném městě Medenine. Od té doby se mnohé změnilo. Žádní vojáci nás nestavěli a k těm nejznámějším "ksur", jak se tyto opevněné vesnice souhrnně nazývají, dnes vede silnice - sice úzká a křivolaká, ale přeci jen asfaltka.
Berbeři byli původně pastevci žijící nomádským způsobem, nicméně postupně se z nich stali zemědělci. Ti ve zdejších pouštních podmínkách obhospodařovali terasovitá pole a byli nuceni zápasit s nedostatkem vody. Nepříznivé klima způsobovalo, že sklizeň byla významná jen jednou za pár let. Proto museli Berbeři najít způsob, jak svou úrodu schraňovat. Tak vznikly "ghorfy", malé, charakteristicky zaklenuté skladovací komory, jež byly poslepovány mnohdy i do více pater a v nichž zrno vydrželo i několik let. V době invaze arabských kmenů v 7. století po Kristu byli Berbeři donuceni své sýpky chránit proti nájezdníkům, a tak vznikly - většinou na kopci - malé pevnosti. Jinde byly ghorfy seskupeny kolem otevřeného dvora a vytvořily jakési malé tvrze. Arabsky se jmenují "ksar", přičemž množné číslo je "ksur". Jsou ve velkém množství a v různém stupni zachování, či spíše rozboření, roztroušeny po celém kraji, a tak jsme si musely k návštěvě vybrat jen některé z nich.
A opět je to jako všude jinde v turistických oblastech: Jsou místa, "kam se jezdí" a "kam se nejezdí". Nejznámější městečko, Chenini bylo v obležení autobusů a džípů nejrůznějších cestovních kanceláří a v Douiratu, kam jsme zamířily nejprve, nebyla ani noha.
Typické jihotuniské ghorfy.
Je to trochu ostuda, ale představte si, že po zhruba dvacetikilometrové zajížďce, kterou jsme kvůli Douiratu podnikly, jsme se neodvážily ho navštívit. Musíte se vžít do situace, kdy jedete v krajině sice krásné, ale divoké a liduprázdné, zcela samy - dvě ženské. Za odbočkou z hlavní silnice jsme celých osmnáct kilometrů do Douiratu nepotkaly jediné auto a neviděly ani živáčka. Tou dobou jsem silou vůle odháněla jakékoliv myšlenky na možnost, že se nám lomozící porouchaný motor zadře a auto nepojede dál. Příjemné to nebylo, ale Klára vedle mne si bezstarostně prozpěvovala a evidentně si nepřipouštěla, aby na ni padla sklíčenost z okolní krajiny. Dojely jsme na malý plácek, odkud byl na douiratský kopec krásný výhled. Jen co jsme zastavily, už jsme upoutaly pozornost jakýchsi výrostků, kteří na nás z terasy pod vesnicí začali povykovat a mávat. Jistě to nebyla nepřátelská gesta, ale v té pustině tváří v tvář skupině mladých mužů jsme se neodvážily pokračovat až do vesnice a vystoupit z auta.
Litovala jsem, že se mnou není Jirka, pořídila jsem několik fotek a zavelela k ústupu. Nasedly jsme zpět do auta a zbaběle jsme se vydaly na zpáteční cestu. Měly jsme totiž ještě v paměti malou nepříjemnost, která se nám stala na okraji města Tataouine, když jsme hledaly cestu do Douiratu. Hlouček dětí, kterých jsem se zeptala na směr, nás poslal po kamenité stezce někam do kopců. Hned po několika stech metrech jsem zjistila, že to nemůže být správná cesta, a tak jsem se otočila a jely jsme zpět. Mezitím si ale kluci nadběhli a zatarasili nám silnici. Musela jsem téměř zastavit a oni se nám nalepili na auto, ťukali nám na okýnka a nevybíravým způsobem požadovali peníze. V dohledu nebyl žádný dospělý, který by je napomenul. Nedalo mi moc práce ujet jim, ale zážitek to nebyl z těch, na něž bych ráda vzpomínala.
Při letmém pohledu by nepozornému cestovateli mohlo uniknout, že douiratský kopec je vlastně jedna velká změť dnes již opuštěných lidských obydlí…
Další zastávkou bylo zmíněné Chenini a tam jsme si vše vynahradily. Turisty se to tam jen hemžilo, a tak jsme mohly starodávné městečko, vybudované již ve 12. století na dvou protilehlých kopcích a v úžlabině mezi nimi, patřičně prozkoumat. Zde jsme se poprvé setkaly s fenoménem "tuniských průvodců". Na většině míst, hojně navštěvovaných cizinci, se ve velkém počtu vyskytují více či méně (spíš méně) seriózně vypadající individua, která značně neodbytně nabízejí své průvodcovské služby. Všichni svorně tvrdí, že mají bohaté zkušenosti a "v turistice pracují patnáct let". Nevím, proč zrovna patnáct let, ale informovalo jich nás o tom hned několik, a to nezávisle na sobě. Asi v tomto smyslu dostali nějaký oběžník…
I když jsem je slušně, s úsměvem a s díky, nicméně zcela jednoznačně a důrazně odmítala, dalo nám dost práce vymanit se z pronásledování hned několika z nich. Ten poslední mládenec se nás držel jako klíště a nechal nás na pokoji až teprve když jsem řekla, že mu nic nezaplatím. Urazil se a křičel za námi, že v tom případě určitě zabloudíme. No, nebylo tak těžké držet se cestičky zdupané stovkami turistů před námi, která nás bezpečně zavedla k malé bílé mešitě dominující sedlu mezi oběma cheninskými kopci. V Chenini jsou, podobně jako v ostatních ksur příbytky zčásti zatesané do skály a zčásti přizděné z kamenů, přičemž vytvářejí terasovité uspořádání podél vrstevnic. Většina obyvatel se již odstěhovala do moderní Nouvelle Chenini (Nové Chenini), ale nemnoho jich zde přežívá dosud. Na několika místech je možno vidět lisy na olivový olej, jejichž kola roztáčejí velbloudi. V době naší návštěvy, která vyšla do doby úmorného popoledního vedra, se však mezi polorozpadlými domky plahočili jen blázniví návštěvníci z Evropy, zatímco moudřejší velbloudi drželi siestu a nelisovalo se.
Chenini - nejznámější a nejnavštěvovanější ksar.
Z Chenini jsme se vydaly na zpáteční cestu. Záměrně jsme nejely po hlavní státní silnici, ale motaly jsme se po křivolakých asfaltkách, neboť průvodce Lonely Planet sliboval ještě různé zajímavosti. Poněkud náhodou jsme narazily na ksar El-Hencha ležící osamoceně nedaleko silnice. Před dobře zachovalými a bezesporu dodnes funkčními ghorfami jsme opět potkaly jen velbloudy. Nevím, kam se tou dobou všichni zdejší obyvatelé poděli - asi se ukrývali ve stínu svých obydlí a o turisty se nestarali.
Noc jsme strávily ve městě Gabes a na další den jsme ještě předtím, než se zanoříme do Sahary, naplánovaly zajížďku do Matmaty, místa se zvláštními podzemními příbytky, jimž se říká "troglodytská obydlí". Nic podobného nenajdete po celém Tunisku a zdá se, že jsou i světovým unikátem. Vesnice Matmata se skrývá v pusté krajině asi 40 kilometrů jižně od Gabesu a v posledních létech zažívá masové nájezdy turistů. Daly jsme proto na doporučení Lonely Planet a vyrazily za kuropění, takže jsme ony štrůdly autobusů a jeepů míjely až na zpáteční cestě - a že jich bylo! Vesnice vypadá na první pohled nenápadně. Je zde roztroušeno nemnoho moderních bílých nadzemních staveb a zdá se, že to je vše. To ale právě není všechno! Na pohlednici s leteckým snímkem vypadá Matmata jako po bombardování. Jsou zde rozmístěny kruhovité jámy do země, které při letmém pohledu připomínají krátery po výbuších.
Zdejší podzemní příbytky - jichž je po okolí rozmístěno několik stovek - mají většinou podobné schéma: centrální kruhovitý dvůr o průměru asi deset metrů je vykopán do hloubky zhruba šesti metrů a z něj se vchází do jednotlivých podzemních místností. V těchto příbytcích dodnes hojně žijí lidé. Někteří se chrání před zvědavými turisty ostnatým drátem, jiní si naopak z ukazování svých domovů udělali živnost. Několik větších matmatských obydlí bylo pospojováno podzemními chodbami a slouží dnes jako hotel.
Málokdo by hádal, že tato fotografie byla pořízena v samém
srdci vesnice Matmata. Příbytky se nacházejí pod zemí.
Historie vzniku těchto troglodytských příbytků je velmi zajímavá. Dočetly jsme se, že jejich vznik spadá až do 11. století. V 10. století se arabská dynastie Fátimovců, která tuto oblast ovládala, přesunula do Egypta a založila tam Káhiru jako své nové sídelní město. Vládou nad zdejším územím pověřila berberské prince a považovala je za své vazaly. Jeden z nich však Fátimovcům záhy odepřel poslušnost a založil první berberskou dynastii Ziridovců. Bývalým vládcům se to nelíbilo, a tak se rozhodli vzpurné Berbery potrestat. Vyslali na území dnešního Tuniska násilnické hordy kmene Hilalů, které jim ostatně v Egyptě působily potíže, a slíbili jim, že veškerá území, která si v Tunisku dobudou, jim budou patřit.
A právě poté, co byli nuceni stáhnout se před Hilaly do hor, vytvořili Berbeři své podivné příbytky v nepřístupných horách v okolí Matmaty. Jedním z důvodů vzniku podzemních obydlí je to, že byla skryta před zraky plenících nájezdníků, ale neméně důležitou roli sehrála skutečnost, že ve zdejších horách panují drsné klimatické podmínky s velkými teplotními výkyvy - v místnostech zakopaných v zemi je však v létě podstatně chladněji a v zimě tepleji, než venku. Jak jsme se posléze mohly přesvědčit při návštěvě jednoho obydlí "podnikajícího v turistickém ruchu", vypadají podzemní
místnosti téměř stejně jako běžné pokoje nadzemních domů. Jsou čistě vybílené a vybavené nábytkem, včetně obrázků na zdech. Zdejší ženy ochotně pózují před fotoaparáty zvědavých turistů s tím, že za každý snímek dostanou mírný poplatek. Nezdálo se, že by na tom viděly něco divného, a tak jsem se osmělila a také jsem si "paní domu" vyfotografovala.
Jedna moje známá mi po návratu do Čech tvrdila, že navštívila podobné obydlí s organizovaným zájezdem a jejich průvodkyně, ostřílená žena znalá poměrů, jim na závěr exkurze ukázala automobil zamaskovaný za nedalekým roštím a informovala svou skupinu, že berberské rodiny ráno přijíždějí autem ze svých poevropštělých bytů v městečku, převlékají se do hábitů a melou obilí pro potěchu turistů. Večer pak odjíždějí autem domů sledovat televizní program. No, nevím, nevím… |
|
Jeden z dvorečků hotelu, který vznikl pospojováním několika
větších matmatských domů
podzemními chodbami.
|
|
