Pozor na hispánskou angličtinu a na výškovou nemoc!
 Naše cesta po Peru spočívala v pěkně svižně probíhajícím okruhu po obligátních turistických „highlights“ této země. Některá místa nebyla příliš navštěvovaná, a tak jsme se v Trujillu a Chiclayu setkávali pouze s peruánskými školními výlety, zatímco na jih od Limy jsme se stávali součástí stále více houstnoucího chumlu evropských a japonských turistů, přičemž jsme se na různých místech tohoto peruánského turistického turné setkávali stále se stejnými lidmi. Obzvláštní štěstí jsme měli na tři Němce odněkud od Frankfurtu, s nimiž se naše cesta proplétala asi týden, takže jsme se s nimi postupně spřátelili.
Mapka se znázorněním naší cesty – červené čáry
ukazují pozemní přesuny, modře jsou přelety.
Vzhledem k již zmíněnému nedostatku času jsme svůj individuální program měli předem pečlivě rozplánovaný a neobešli jsme se bez místních průvodců, kteří nás nejen převáželi z jedné lokality do druhé, ale měli nám poskytovat i klasické průvodcovské služby s prohlídkami a výkladem. Takhle jsme se vlastně již pohybovali po Jemenu a Etiopii, ale s tím rozdílem, že ve jmenovaných dvou zemích s námi všude jezdil jediný průvodce po celou dobu pobytu. Za ten čas jsme se sblížili a vzájemně poznali, kdo má jaké mouchy, a nějak jsme si vyhověli.
V Peru to bylo úplně jinak. V každé lokalitě nás čekal jiný „anglicky hovořící“ průvodce, který se nám povětšinou věnoval jeden nebo dva dny a pak nás posadil do letadla nebo do autobusu. A na další štaci si nás převzal někdo jiný.
Bylo to pro nás velmi zajímavé, protože jsme takhle poznali celkem deset průvodců rozmanitého stáří, letory, inteligence a znalosti cizích jazyků. To „anglicky hovořící“ jsem záměrně dala do uvozovek, protože pojem „english speaking“ patrně neznamená v Peru totéž, co si pod tím představujeme my. Ne, že bychom si s Jirkou nebyli schopni poradit sami – byli jsme dostatečně vybaveni průvodci a částečně vládneme španělštinou, ale když už jsme si (draze) zaplatili tuto službu, tak jsme očekávali odpovídající kvalitu. No, dalo by se zpětně shrnout, že jakž takž obstála sotva půlka a za dobré průvodce bychom označili možná dva, tři.
Stejně jako byli velmi rozdílné kvality jednotliví naši peruánští průvodci, byly propastné rozdíly i mezi dopravními prostředky, které nám byly dávány k dispozici. Dalo by se to zevšeobecnit, že čím dál od Limy, tím hůř, respektive dobrodružněji. Takže kupříkladu z Limy do Pisca nás vezl vůz na fotografii nahoře…
 |
... zatímco z Pisca do Nazcy jsme cestovali tímto „korábem silnic“. Zde bych se možná chvíli zastavila: auto i řidič – ten starší kulatější, byli za všechny peníze. Vůz byl „vytuněný“ chevrolet z roku 1966 s motorem z nissanu – klakson troubil, když řidič mačkal jakési tlačítko v levém horním rohu u předního skla. Palubní deska onoho skvostného stroje postrádala jakýkoliv měřič, rafičku nebo indikátor – vše se patrně odhadovalo citem… Autorádio tu ale bylo a řidič na něj byl asi patřičně hrdý, protože stále vyhrávalo. V jednu chvíli ho spolujezdec, který nám chtěl lámanou angličtinou cosi oznámit, požádal, aby rádio ztlumil… s Jirkou jsme div neomdleli, když jsme uviděli, jak to udělal: žádné otočení knoflíkem, nebo posunutí táhla – řidič přes rádio hodil flanelový hadr a bylo! Ten zavalitý muž měl dvě hlavní charakteristiky: všichni ho znali a byl to příkladný křesťan. Projevovalo se to tím, že během celé téměř třísetkilometrové cesty prakticky neustále troubil – ne, aby někoho odehnal z cesty, ale upozorňoval své kamarády, že jede – ti ho pak zdravili a mávali mu, na což on odpovídal blahosklonným kynutím ruky. Dále pak se každou chvilku křižoval – nejen když jsme projížděli kolem kostelíka, kaple či hřbitova, ale nevynechal ani jediný pomníček zahynulému řidiči u silnice. O to paradoxněji působila chvíle, kdy v jedné vesnici přes silnici procházel pohřeb – nosiči rakve a za nimi mohutný smuteční průvod. Náš zbožný řidič se sice pokřižoval, ale vzápětí (místo aby vyčkal a vzdal hold zesnulému), se s autem začal protlačovat skrz zástup, div že pár smutečních hostí nesrazil.
Chvíli nám trvalo, než jsme po několika nedorozuměních odhalili specifikum hispánské angličtiny a to, že vůbec nevyslovují „dž“ a místo toho říkají „j“ – takže například „legend, imagine, majesty“ znělo v jejich podání „lejend, imejin, mejesty“. Člověk musel tušit, co asi chtějí říct, a pak důvtipným způsobem odhadovat a v duchu doplňovat správná slůvka. Musím říct, že zvláště kvečeru, kdy už jsme byli celodenním chozením a pojížděním hodně unavení, jsme většinou s Jirkou už vůbec nebyli schopni vnímat, co to vůbec průvodce brebentí.
Další potíží byla skutečnost, že většina oněch průvodců měla doslova namemorován svůj výklad - jak na kolovrátku nám ho přednesli, ale kámen úrazu nastal, jakmile jsme si s nimi začali povídat, jakmile jsme jim začali klást byť jen elementární otázky. Nerozuměli, nevěděli, neuměli… Vypadli prostě ze své naučené role a byli vedle.
Nejvíc nám v tomhle punktu lezla na nervy průvodkyně, kterou jsme vyfasovali na dvoudenní výlet do údolí Colca. Byla to mladá a celkem hezká dívka, které chyběly znalosti jak angličtiny, tak reálií – zato jí nechybělo sebevědomí. Jmenovala se příznačně Reina, což znamená „královna“. Říkala nám „OK guys“, na veškeré naše dotazy odpovídala s nádechem jasné převahy „don´t worry“ a po všech chlapech v okruhu deseti metrů – řidiče a Jirku v to počítaje – loupala očima.
Svou produkci začala tím, že nám v autě předala tlustý atlas peruánských ptáků, řekla, ať si to nastudujeme, a kdybychom něčemu nerozuměli, tak ať se jí zeptáme. Na ornitologické sympozium s Reinou však nedošlo, protože se nám po dvaceti kilometrech rozbilo auto. Královna se ukázala jako naprosto neschopná, protože veškerá její iniciativa spočívala v neustálém opakování „don´t worry“ a přešlapování nad řidičem, který se zoufale prohraboval pod kapotou. Ani neměla mobil. Dopadlo to tak, že jsme veškerou iniciativu museli převzít my dva s Jirkou – dosáhli jsme toho, že pro nás za hodinu a půl přijelo náhradní auto, ale to bezesporu jen díky tomu, že jsme se spojili nejen s regionální cestovní kanceláří, ale i s Paolou v Limě. Místní pobočka se nejevila příliš čiperně, a tak jsme několika následnými telefonáty průběžně kontrolovali přípravy nového auta a chvílemi i hystericky zaječeli do telefonu.
Všechno zlé je na něco dobré, a tak jsme díky čekání na náhradní vůz mohli získat pár žánrových snímků ilustrujících atmosféru ospalého městečka v kopcích kus nad Arequipou.
Odhlédnu-li od těchto malicherností, tak pro nás dva s Jirkou byla velkým zádrhelem výšková nemoc, neblaze proslulé „soroche“. S podobným problémem jsme se nikdy nesetkali, a tak jsem se na to předem připravila nejen teoreticky, ale i po stránce léků. Výšková, nebo také horská nemoc přichází v úvahu v polohách od 2500m nad mořem výše. To, jak koho postihne, je zcela individuální a nevyzpytatelné. Vůbec nehraje roli, zda je člověk trénovaný, mladý, zdatný, nebo starý a vetchý, zda už někdy horskou nemoc měl, či ne. Informace, které jsem předem posbírala, byly velmi protichůdné – v průvodci Rough Guides se píše: „každý, kdo přijede do Puna, stráví tak jako tak první den v posteli, protože mu bude zle z výšky“, zatímco můj francouzský virtuální kamarád a poradce, který se z Peru právě vrátil (a jak se ukázalo to byl starší pán) mi napsal, že „je jen trochu bolela hlava, což hravě spravily běžné prášky“.
Jedna věc je jasná – velmi záleží na tom, jak rychle v těchto oblastech postupujete výš. Uvadí se, že bez problémů budete, když nevystoupáte více než 300m za den. To je v peruánských podmínkách trochu legrace – běžně se létá z přímořské Limy do Cusca, které je ve výšce 3300m (to pak ale chci ty lidi vidět…) My jsme doufali, že tělo obelstíme, když přenocujeme v Arequipě (2400m) a teprve druhý den pojedeme do Chivay (3700m) – což by možná bylo bývalo šlo, ale zádrhelem byl horský masiv se sedlem 4900m, který jsme cestou museli překonat. Já to nějak zázračně přežila, pouze jsem vůbec nemohla chodit do schodů – na každém třetím jsem se zastavovala a funěla jak parní mašina – a v noci jsem se budila pocitem nedostatku vzduchu s nutkáním k hlubokému dýchání.
Zato Jirka to vyfasoval se vší parádou: ukrutné bolesti hlavy, závratě, nevolnost. Navíc se to odehrálo v Chivay, což je město na okraji údolí Colca, poněkud stranou dění. V hotelu, který byl takový „venkovsky vysokohorský“ s dřevěnými stavbičkami roztroušenými mezi klečí, nebyl interní telefon, aby člověk třeba mohl zavolat o pomoc na recepci (kde nikdo neuměl ani slůvko anglicky) a byla tam příšerná zima, takže jsme dostali elektrická kamínka, ale pikantní bylo, že v deset večer vypnuli v celém městě proud, takže nebylo ani světlo, ani teplo…
Už jen i z fotografie samé čiší nehostinnost a řídký vzduch syrové krajiny vysoko položených planin peruánského Altiplana.
Předtím odpoledne zapadl Jirka ihned po příjezdu do hotelové postele a já ještě vyrazila s Reinou a řidičem do zdejších termálních lázní. Neměla jsem tam ale vůbec stání, protože jsem si vzápětí uvědomila, že „třetí zlaté pravidlo výškové nemoci“ říká: nikdy nenechávejte postiženého člověka o samotě! Už jsem si představovala, že mi Jirka nebude ani schopen otevřít dveře pokoje, a tak jsem jenom požádala, aby mi zastavili v koloniálu, kde jsem nakoupila chleba a vodu, a v lékárně, kde jsem chtěla pořídit zdejší léky proti „soroche“. Sice jsem sama měla z domova léků plný pytel, ale u všech byly psány tak nepříjemné možné vedlejší účinky, že jsem stále váhala něco z toho Jirkovi naordinovat, abych mu ještě nepřitížila. Myslela jsem, že tady budou mít něco „zaručeného a bezpečného“, když s tím mají tolik zkušeností.
V lékárně to byl zážitek: snědá paní mi nabídla dvě načaté krabičky, ať si vyberu. Reina světácky a s nadhledem radila a vysvětlovala, že jeden preparát jsou „normální tablety“, zatímco ten druhý se cucá „like sweets – jako bonbony“ – a to že je celý rozdíl. Už jsem na ni měla vztek, a tak jsem jí vpálila, že snad rozhodující je složení těch léků. Nejsem ale přesvědčená, že vůbec chápala, co jí chci říct, protože se přihlouple zasmála a už zase koulela očima, tentokrát na chlapa, co stál za námi ve frontě. Ta „lékárnice“ byla taky dost vypečená. Prodávala léky po jednom kuse – odsypávala je z načaté originální krabičky, kde bylo anglicky mimo jiné napsáno „jen na lékařský předpis“. Když jsem ji požádala o příbalový leták („the paper from inside“ – protože tam se jinak než s masabobštinou domluvit nedalo … tedy ne, že bych uměla nějak skvostně anglicky…), jen pokrčila rameny a řekla, že už se asi ztratil. Takže jsem pěkně poděkovala a odporoučela se.
V hotelu jsem Jirku shledala živého, ale v nepříliš dobrém rozmaru. Nakonec jsem mu přeci jen dala tabletku Diluranu i s tím rizikem, že může mít na pár dní přechodnou krátkozrakost, jak se uvádí. Ráno mu bylo zaplaťbůh celkem dobře a viděl jak rys, takže se všechno v dobré obrátilo.
Jo, pobyt ve velkých výškách je pro nízkozemce mnohdy velmi nepříjemný, a tak jsme neodmítli nabídku hotelového poslíčka, který Jirkovi na chvíli zapojil kyslíkový přístroj. Ulevilo se mu.
V peruánských lékárnách mají docela legrační plakát s reklamou na léky proti „soroche“ – nejdřív jsme se mu smáli, když nás to taky postilho, tak nás humor přešel…
Podobně ošklivá situace už během našeho dalšího pobytu nenastala, i když jsme se pohybovali další týden v oblastech kolem 4000m nad mořem. Já stále supěla a musela jsem v jednom kuse odpočívat, Jirka byl určitě schopen chodit rychleji, ale zase ho víc bolela hlava.
K tomu se pojí humor z Cusca: Když jsme se ráno setkali s tamním průvodcem (o němž jsme se vzápětí dozvěděli, že absolvoval asi patnáckrát pověstnou několikadenní Inca trail), tak se nás zeptal, jestli jsme „hikers“ (lezci a milovníci horských túr). Než jsem stačila zavrtět hlavou, tak Jirka (dotěď nechápu proč) hrdě prohlásil, že ano, načež průvodce začal blábolit, že on na to prostě má čuch, že hikery pozná na první pohled, že nás okamžitě odhadl a že je rád, že se v nás nezmýlil.
Málem jsem se zakuckala smíchy. Já, která ani doma nevylezu do třetího patra, aniž bych se zadýchala, a která jsem v okolí Cusca nezvládala sebemenší stoupání, jsem se další dny zastavovala na každém čtvrtém schodu a za mohutného funění jsem markýrovala, že hledám příhodný fotografický záběr.
Na Peru a na výškovou nemoc budeme prostě ještě dlouho vzpomínat.
|
