Nepodceňujme Maroko - stojí určitě za to!
 Do Maroka jsme se vypravili v říjnu roku 2003. Měla jsem za to, že se maghrebské země navzájem dosti podobají nejen klimatem a náboženstvím, ale i kulturou a architekturou, takže poté, co jsme s Jirkou navštívili Tunisko, nic moc nás tu nepřekvapí. - Ale překvapilo!
Marocká maurská architektura je něco nevídaného a zcela
Nádvoří "velké" mešity ve Fesu je ukázkou obdivuhodné, zjemnělé almohadské architektury. Pro nás, jako "nevěřící", bylo bohužel možné pouze nahlédnout vstupním portálem.
|
|
odlišného od staveb, které může běžný turista v ostatních severoafrických zemích vidět. Snad jen ti, kdo navštívili Španělsko a viděli andaluzskou Alhambru či královský palác v Seville, nebudou tak ohromeni.
To je jeden z důvodů, který mne vede k tomu psát tyto reportáže, nebo naše cestopisné knihy: Když si koupím běžného psaného cestovního průvodce z řady Lonely Planet nebo Rough Guides, tak sice získám spoustu informací, ale převažují v písemné formě - a to, jestli "rozvaliny pevnosti z 8. století" jsou jen hromadou kamení, nebo zda budu uchvácena působivou historickou stavbou, či zda uvidím novodobou rekonstrukci bez starodávného kouzla, se dozvím buď až na místě, nebo poté, co se někde pracně dopídím fotografie onoho místa.
(Proto v poslední době velmi oblibuji "infantilní" průvodce Ikar, které se jen hemží obrázky a fotografiemi. Jirka si mne kvůli tomu dobírá, ale mnohdy uzná, že není zcela od věci - a právě v případě Maroka u nás tento průvodce sehrál důležitou roli…)
|
|
|
Když si přečtete o "dobře udržovaných pozůstatcích staré kasby", tak nevíte, co si o tom myslet - když uvidíte tuhle fotku, tak je vám jasné, že "to stojí za zajížďku" (vesnice Ait Benhaddu).
|
Na některé (spíše ty vzdálenější a "komplikovanější") cesty se s Jirkou předem velmi pečlivě připravujeme, sháníme informace a studujeme historii i reálie příslušné oblasti. Nutno přiznat, že jiné cesty - ty "obyčejnější" trochu šidíme a nejednou se stalo, že konkrétní itinerář dáváme dohromady až v letadle. Ne zcela informovaní se pak rádi necháváme překvapovat tím, co všechno poznáme a uvidíme.
A tak se stalo, že jsme Maroko malinko podcenili… Koupili jsme si letenku do Casablancy, zajistili pronájem auta, ale už jsme ani netušili, kde strávíme první noc.
Zrovna jsem měla na paměti Jirkovo plísnění, že si na našich společných cestách pěkně nechávám vyvážet zadek a v autě si odpočinu, zatímco on řídí vůz, musí být stále ve střehu a sotva někam dojedeme, tak ho proháním po památkách. Před cestou do Maroka se jasně vyjádřil, ať nepočítám s nějakými velkými přejezdy … Dobrá, tak jsem jen hrubě nahodila malý okruh po severomarockých královských městech a přidala výpad do Marakeše, který k návštěvě Maroka určitě patří.
Během mezipřistání v Londýně jsme ale zabrousili do knihkupectví a zakoupili onoho vysmívaného průvodce Ikar (tenkrát ještě u nás v češtině nebyl k mání). Jirka se do něj začetl a zakoukal a začal mne bombardovat dotazy, zda pojedeme tam a tam a v kterém místě budeme přejíždět Atlas a na kdy jsem naplánovala výlet do Sahary. Vykulila jsem na něj oči, polkla naprázdno a zablekotala, že to ještě musíme doladit. Během zhruba tříhodinového letu z Londýna do Casablancy jsme si pak naplánovali takovou okružní jízdu Marokem, že tam bylo "skoro všechno" - pochopitelně opět včetně mnohakilometrových přejezdů - ale tentokrát to bylo Jirkovo rozhodnutí.
Není cílem těchto reportáží, abych popisovala, kde který z nás zakopl, jak jsme zmokli a kudy jsme přesně jeli. Zaměřím se hlavně na praktické informace a tipy pro ty, kteří by se do Maroka chystali, a na zajímavosti o místech, která nás zaujala…
O Maroku se dá všeobecně říct, že jde o "velmi turisticky přívětivou a civilizovanou islámskou zemi". Turistická infrastruktura je zde na velmi dobré úrovni a lidé jsou tváří v tvář evropským návštěvníkům vstřícní … někdy až moc. Chci tím říci, že fotografování lidí není problém, ale téměř vždy se očekává, resp. přímo vyžaduje finanční odměna a maročtí obchodníci nabízejí své zboží mnohdy způsobem poněkud dotěrným.
Pojmenování "Alibaba" připadá vousatému Evropanovi napoprvé velmi vtipné, napodruhé příjemné a napodvacátéosmé už veskrze |
|
Chcete-li v Maroku pořídit fotografii lidí, aniž by se vám někdo za peníze zubil do objektivu, tak vám většinou nezbyde, než fotku "ukrást ze zálohy".
|
otravné. Maročané - zvláště ti z větších turistických center - se prostě cizími turisty nechtějí nechat obalamutit, ba co víc, sami se snaží přesně o totéž … a vcelku se jim to daří.
Tím však nechci eventuální návštěvníky této krásné severoafrické země od cesty odradit - jen je dobré vědět, co vás tu čeká, a připravit se na to. V žádném případě to prostě nejsou naivní, důvěřiví a nebozí domorodci.
Orientální obchody mají své kouzlo…
Možná by se na tomto místě hodila zmínka o marockém obchodování. Ano,
orientální smlouvání už dobře známe, máme s ním zkušenosti a v reportážích
jsme ho popisovali. To, co jsme ale v tomto punktu zažili v Maroku, nemá
jinde obdoby! Máme s Jirkou už osvědčený způsob, že chceme-li se zastavit na
nějaké částce za konkrétní zboží, tak prostě ukážeme prázdnou kapsu, že už
nemáme víc peněz. Takhle jsme v Ourzazatu kupovali nádherný starý berberský
stříbrný šperk. Moc jsem ho chtěla, líbil se mi. a ten chlap jeden prohnaná
to dobře viděl.
Usmlouvali jsme slušnou částku v marockých dirhamech s tím,
že jich víc nemáme. "No, a co máte ještě v té peněžence?" "Dvanáct dolarů."
"No, to je pořád málo." "A co ty hodinky?", ukázal obchodník na mé zápěstí.
"Ty vám ale opravdu nemůžu dát! Nevěděla bych, kolik je hodin." "Hm, a co
nějaké léky? Nemáte léky?" Vytáhla jsem z ledvinky blistr brufenu s tím, že
je to na záněty a na bolest. "Tak dobře. A dáte mi k tomu taky tu
propisovačku?" ukázal muž na tužku, která se objevila, když jsem vytahovala
léky.
A tak jsme pořídili starý berberský šperk za 400 dirhamů, 12 dolarů,
platíčko brufenu a jednu propisku.
Někde se úplně ztratíte mezi "pravými Aladinovými lampami"!
Během našeho marockého pobytu jsem si takto zvykla obchodovat do té míry, že při odletu, na mezinárodním letišti v Casablance došlo k následující zcela absurdní situaci: Chtěla jsem se zbavit posledních dirhamů, a tak jsem šla nakupovat do nóbl "duty free shopu". Vybrala jsem nějaký suvenýr a vysypala před prodavačku hrst mincí v domnění, že to bude stačit. Po přepočítání vyšlo najevo, že mi chybí ekvivalent nějakých 20 korun.
Bezradně jsem se na tu paní usmála a řekla, že už víc peněz bohužel nemám. "Ale měla bych tohle," zalovila jsem v kapse a vytáhla dvě ruličky cucacích bonbonů, které jsem měla připravené pro marocké děti a jež mi jaksi zbyly. Vznešeně vypadající nalíčená a po evropsku oblečená prodavačka z free shopu se usmála, hrábla po bonbonech a podala mi pytlík se zbožím, které jsem si vybrala. Myslela jsem, že padnu!
Jedno z mnoha náměstí spletitých marakešských suků … tady se teprve člověk naučí obchodovat!
|
