úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám

Madeira - místopis.


     Za pár dnů našeho pobytu se nám podařilo probrázdit celou Madeiru křížem krážem a udělat si o tomto krásném místě přehled. Ostrov je velmi "civilizovaný", čisťoučký, urbanizovaný a celkem poklidný. Člověk se tu nemusí bát exotických nemocí, bez následků si tu může dát cokoliv k jídlu a nikde nemá pocit ohrožení či nebezpečí. Je tu dost větrno a počasí se mění velmi rychle, takže v jednu chvíli pálí sluníčko, za hodinu se obloha zlověstně zatáhne mračny a spustí se lijavec. Ten po chvíli ustane a na nebi zůstanou fotogenické mraky.

     Prostě fajn bezproblémová dovolená - přivezla jsem asi osm set fotek a přibrala tři kila :)


Letiště na Madeiře bylo dlouhá léta neblaze proslulé svou extrémně krátkou přistávací dráhou začínající a končící nad skalnatými útesy. Vzhledem k častým poryvům silného větru bylo vyhlášené jako prubířský kámen pilotů. Dnes je již runway prodloužena pomocí mohutných pilířů zasazených do moře.


     Bydleli jsme v hlavním městě Funchalu - přístavu s křivolakými uličkami vybíhajícími do strmého kopce. Než se tu zorientujete s autem, tak to chvíli trvá… Nejvíc nás s Jirkou nadchl zdejší trh - Mercado dos Lavradores, kde se prodává nejen ovoce, zelenina a rukodělné výrobky, ale jehož součástí je i rybí tržnice - tak čistou a uspořádanou jsme zatím nikde neviděli (otázkou je, jestli nebyla až moc úpravná, což jí dosti ubralo na romantice).

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

     Funchal je alespoň pro turistu velmi příjemné město s malebným starým jádrem. Pravda, stavební památky zde nesahají do příliš hluboké historie, jsou v drtivé většině sakrálního charakteru, ale to jim neubírá na zajímavosti a roztomilosti. Kostely a kostelíky se to na Madeiře (a ve Funchalu zvlášť) jen hemží. Jsou velmi dobře opečovávané nejen zvenčí, ale i v interiérech a mnohde je možné obdivovat typické "azuleios" - obrazy poskládané z ručně malovaných modrobílých kachlů.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

     Místem, které by žádný návštěvník Funchalu neměl vynechat, je kopec Monte. Není to žádná solitérní vyvýšená dominanta nad městem, jak by se dalo očekávat, ale prostě jeden z hrbolů, které vytváří kopcovitý terén stoupající strmě od moře vzhůru. Na Monte vede od pobřeží kabinová lanovka, která je pro turistu asi nejzajímavější, krom toho se tam pochopitelně dá vystoupat pěšky, nebo vyjet autem či autobusem. Na Monte je hned několik pozoruhodností - pramenem s kapličkou počínaje a botanickou zahradou konče.
     Nás s Jirkou zaujaly především dvě z nich: Jednak kostel Panny Marie (Igreja de Nossa Senhora de Monte) působivě umístěný na vrcholu mohutného schodiště s výhledem na město. V boční kapli kostela je pochován poslední rakouský císař Karel I. Habsburský, který byl po pádu monarchie odeslán i s rodinou k nucenému pobytu právě na Madeiru a po nedlouhé době zde v dubnu 1922 zemřel.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

     Další zajímavost na Monte byla podstatně veselejší … co veselejší - byla to náramná švanda! :) Vyhlášená jízda na tradičních saních - babosas či "carro de cesto".
     Tedy opravdu nevím, jak tohle mohlo někoho napadnout, ale brožurka uvádí, že se začaly používat už v roce 1846 … to se tedy tenkrát někdo musel pěkně namazat :) Prostě a jednoduše: z Monte dolů se jezdí po strmé úzké asfaltce - za plného provozu! - na dřevěných saních. Vypadá to asi takhle: přijede náklaďák s korbou naplněnou těmito bizarními dopravními prostředky, na které již netrpělivě čeká dlouhá fronta lačných turistů. Z náklaďáku seskáká tlupa chlapů ve slušivých stejnokrojích - bílé haleny a kalhoty a k tomu slamáky se stuhou (velmi připomínají benátské gondoliéry) - zručně a rychle sundávají sáně, do kterých již postupně po dvou, maximálně po třech nasedají turisté. Každé saně obsluhují dva slamáci: nejprve je z kopce roztlačí, rozběhnou se s nimi a pak naskočí dozadu, každý na jedno zakončení dřevěné sanice. Sáně se řítí dolů, turisté piští a fotografují… V zatáčce vždy jeden, nebo oba chlapi seskočí, utíkají vedle saní a rukama, či spíše celým tělem strkají sáně do správného směru. A mezi tím normálně jezdí auta! Zdálo se mi to docela nebezpečné. "A kde to má brzdu?", zeptala jsem se naivně Jirky. "Blázníš? To žádnou brzdu nemá!" vysmál se mi. "Když se blíží malér, tak chlapi seskočí a nechají sáně i s milejma turistama osudu…"
     No, tak snad to mají nějak ošéfované a pánové mají letité zkušenosti, protože mám za to, že by se podobný malér rychle rozkřikl a o jízdu na saních by mezi výletníky přestal být zájem. Každopádně to ale byla nesmírně zajímavá podívaná, která nás zabavila na dobrou půlhodinu.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

     A dále předvedeme už spíš hlavně fotografie z hvězdicových výpadů z naší základny ve Funchalu, které jsme během několika dnů s Jirkou podnikli.


     Velkou zvláštností je samotný střed ostrova, náhorní plošina Paúl da Serra, téměř rovná holá pláň ve výšce nějakých 1500 metrů. Stoupáte nahoru do kopců klikatými serpentinami, stále mezi zelení. Poté před sebou uvidíte "poslední trhák", kdy se nebezpečně se vinoucí silnice zařízne mezi mohutné skály. Nabudete dojmu, že je to sedlo, za nímž bude následovat prudké klesání zase dolů … když ale přijedete do nejvyššího bodu, tak se před vámi objeví nedohledná, téměř rovná pláň. Rostou zde jen jakési zakrslé vřesy a k obloze se tyčí několik nevzhledných stožárů větrné elektrárny. Po zimních deštích bývá tato krajina nasáklá vodou a právě zde se nalézají hlavní zdroje vody pro celý ostrov. Napříč plošinou vede 34 kilometry dlouhá asfaltka… a to je všechno.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

     Východní cíp ostrova tvoří pro Madeiru dosti atypicky suchý a nehostinný výběžek Ponta de Sao Lourenco. Sice žádná zeleň, ale zato spektakulární skalní útvary na břehu oceánu.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

     Severní pobřeží jsme shledali - nevím, zda je to normální, nebo to bylo jen v době naší návštěvy - jako dosti syrové, nehostinné, až trochu strašidelné. Tak mohutné vlnobití, jako zde, jsme dosud nikde neviděli. Asi to přeci jen bylo výjimečné, protože z důvodu vzedmutého moře bylo zavřené vyhlášené koupaliště v Porto Moniz. Sice jsme se tedy nevykoupali, ale zase jsme získali jedinečný zážitek a krásné fotky.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

     Zato jižní pobřeží je takové hezké, milé, příjemné, s mnoha malými vesničkami v kopcích nebo letovisky u moře. Můžete se tu pohybovat buď křivolakou silničkou kopírující pobřežní linii, nebo o etáž výš v kopcovitém terénu, nebo rychlou komunikací využívající již zmíněný systém tunelů a visutých jízdních pruhů na pilířích. Na několika místech zde jsou hojně turisty navštěvované vyhlídky vysoko na skaliscích, umožňující závratný pohled kolmo dolů do hloubky s mořským příbojem.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

     Nu, a zakončím zážitkem z cesty z jedné z těchto závratných vyhlídek lanovkou dolů. Před odjezdem viděl Jirka jakýsi dokument o Madeiře v televizi a zaujalo ho, jak zemědělci vozí úrodu odkudsi kamsi lanovkou. Tak jsme hledali, až jsme to našli. Na severozápadním pobřeží, mezi Porto Moniz a Ponta do Pargo je lokalita Achadas da Cruz, kde se ona lanovka nachází. Přijedete autem na parkoviště, vystoupíte a rozhlížíte se z vyhlídkové plošiny na okolní oceán. Když seberete odvahu a nakloníte se přes zábradlí, tak zahlédnete hluboko dole pod sebou kus pobřeží se čtverečkovaným vzorem obdělávaných políček, světlý pruh kamenité pláže a běhající bílé pruhy tvořené pěnou příbojových vln.
     Fajn, tohle už jsme viděli i jinde… Rozdíl je, že vedle vás se na okraji propasti naklání sloup lanovky, jehož lana se ztrácejí v hlubině pod zábradlím a domorodý lanovkář neúnavně zve zevlující turisty, aby nasedli, "že to nic není a je to naprosto bezpečné". Nikdo nesebral odvahu - všichni se koukli dolů, obrátili oči v sloup, nasedli znovu do auta a odjeli pryč. I mně se při pohledu dolů poněkud zvedal žaludek. Jirka si potřeboval odskočit na záchod, já si mezitím četla technické parametry lanovky - převýšení 451m, z čehož plyne, že lano, které tvoří přeponu a prohýbá se mezi oběma stanicemi bez jakéhokoliv mezisloupu, musí být po čertech dlouhé… . Málem jsem omdlela, když na mne vracející se Jirka mával dvěma lístky a vesele halekal - "Tak jedem, nasedat!" Lanovkář ožil, že má konečně kunčofty, a začal nás poučovat: "Až se budete chtít vrátit, nastupte a dvakrát stiskněte tenhle čudlík." "Cože!!?? Tam dole nikdo není?" zděsila jsem se. "Kdo by tam měl být? To je zbytečné. Nebojte, budu vás sledovat dalekohledem," zazubil se chlapík a postrčil nás do kabinky. "V nejhorším tady máte vysílačku," uklidnil nás a ukázal na malý přístroj uvnitř kabiny.
     Lanovka zatroubila, dveře se s rachotem zavřely a hrklo to s námi do prázdna za zábradlím. Nezbylo mi, než se pokřižovat a doufat, že to dlouhatánské lano se ausgerechnet s námi nepřetrhne.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

      Klikněte pro zvětšení.       Klikněte pro zvětšení.

     Lano se nepřetrhlo, brzdy neuvolnily. Dole to bylo krásné, zajímavé, liduprázdné… ale stejně jsem největší radost měla, když jsme nahoře zase nasedli do auta a jeli "domů do Funchalu" :)