Západní část ostrova - tabákové plantáže a mogoty.
A teď vás zase jako obvykle "vezmu za ruku a provezu
po ostrově" tak, jak jsme jely s dcerami.
 Než začnu, tak ale ještě malinko přiblížím specifika kubánského provozu. Jak již bylo řečeno, vypůjčily jsme si auto. Ismar, správce "českého domu" ve čtvrti Miramar, nám tuto službu sjednal s jakousi "nonamed" spřátelenou půjčovnou. Domluva s nimi byla poněkud kostrbatá, auto nebylo zrovna nejlevnější, ale nakonec to klaplo. Pakliže máte zkušenosti z "divočejších končin" typu Blízký východ, tak se vám po Kubě jezdí dobře, velmi ale nedoporučuji jezdit za tmy. Pakliže tyto zkušenosti nemáte, tak vás zaskočí dobytek na dálnici, absence značení, cyklisté a motocyklisté v protisměru a koňské povozy, které si z pravidel silničního provozu pranic nedělají.
Krom již dříve zmíněné dosti nepříjemné zkušenosti s policajtem, který ze mne chtěl úskokem vymámit pokutu, nás policisté stavěli ještě jednou.
Bylo to na dálničním obchvatu kolem Havany, kde jsme si nebyly jisté správným směrem, a tak jsme před křižovatkou zpomalily, abychom stíhaly číst cedule. Zase nás stavěla hlídka. Tentokrát jich bylo víc a byli alespoň mladí a hezcí :) Pokorně jsme s Klárou vylezly ven a zjišťovaly, co jsme zase provedly. "Jedete osmdesátkou a to je málo - ale my vám to promineme." "???" Poděkovaly jsme za blahosklonnost a než jsme se znovu rozjely, zeptala se Klára pro jistotu ještě jednou, zda jsme tedy překročily povolenou rychlost? - žádné omezení jsme nikde neviděly... "Ne, jely jste příliš pomalu! Esto es una carretera rapida! (tohle je rychlosilnice!)."
Tak to jsem ještě nezažila! :)
A pak jsme taky píchly - či spíš prorazily duši na příjezdové cestě k bývalému kávovému mlýnu v Las Terrazas. Měly jsme přitom velkou kliku - stačilo nám se skoro prázdnou pneumatikou sjet kousek na parkoviště autobusů a poprosit o pomoc řidiče čekající na své turisty. Velmi ochotně nám vše vyskládali z kufru, aby se dostali k rezervě, kola vyměnili a opět zavazadla vrátili zpět.
Připadaly jsme si opravdu jako opečovávané gentlemany a bylo to fajn. V malé zaprášené opravně pod kopcem nám duši slepili, akorát po nás chtěli zaplatit v CUC cenu, kterou měli napsanou na tabuli v "domácích" pesos. Klára se čertila a požadovala alespoň "daňový doklad", ale bylo jasné, že na dvorku, kde v mastných skvrnách pobíhají slepice a psi mezi zrezivělými součástkami a prázdnými plechovkami od bůhvíčeho, se sotva dočkáme něčeho jako potvrzení o zaplacení. Mohly jsme být rády, že jedeme, a tak jsme nad tím mávly rukou a vyrazily dál.
Nejprve jsme se vydaly z Havany na západ a první zastávkou bylo středisko Las Terrazas v průvodci prezentované jako "komunitní eko-vesnice zařazená do Unesca jako biosférická rezervace" ... dost dobře jsme nevěděly, co si pod tím představit, tak jsme jsme to tam sjely zkontrolovat. Podivuhodný kout, kam se vjíždí přes závoru. Jsou tu paneláky ve svahu, jezírko s lodičkami, obchůdek se suvenýry a moc hezký "ekohotel" s dírami pro větve vzrostlých stromů. Na vedlejším kopci jsou pozůstatky staré kávové plantáže s mlýnem.
O kus dál na západ je další vyhlášená atrakce - orchidárium Soroa. Orchidejí tu tedy zrovna moc nemají (asi jsme minuly sezónu), ale je to krásný romantický park v kopci a o kousek dál je vstup na cestičku k vodopádu. Všude se platí vstupné i za parkoviště. Na Kubě se prostě rozhodli nedat turistům nic zadarmo, což nám bylo po celou dobu pobytu připomínáno...
A jedeme stále dále na západ. Pinar del Río, "hlavní město kubánského tabáku", v průvodcích nazývané "město sloupů" nás nadchlo samo o sobě. Však se podívejte na fotografie - pestrobarevné domy se sloupovím - těžko najít charakteristiku: roztomilé? vznešené? kýčovité? nápadité? ... asi od každého kousek. V Pinar del Río jsme bydlely v našem prvním ubytování "casa particulare" u svalovce, kterému říkali Rodri, a jeho rozesmáté manželky.
Pinar del Río se mi líbilo tuze moc ...
...a tak jsem neodolala a umístila sem sílu fotek... :)
Z Pinar del Río jsme se vydaly dále na jihozápad, abychom podle poněkud vágního popisu v Lonely Planet našly tabákovou plantáž Alejandra Robainy, který je jako jeden z mála zařízen na turistické návštěvy. Po mírném tápání a bloudění se nám to povedlo a dozvěděly jsme se "prakticky vše o tabáku a doutnících". Bylo to tak zajímavé, že jsem si dělala velmi podrobné poznámky a měla tolik doplňujících otázek, že se mne zdejší kustod zeptal, pro kterou konkurenci pracuju ... :)
Dozvěděly jsme se třeba, že do doutníku se dává vždy jeden druh tabáku, resp. tabák z jedné plantáže - něco jako terroir u vína. V žádném případě se listy nemíchají, takže žádné "cuvée" se nekoná. Do jednoho doutníku se v různém poměru míchají tři typy listů ze stejné rostliny: dolní listy pro aroma, střední část je pro chuť a horní část pro "sílu", přičemž do jemných doutníků "suave" se vůbec nedávají ty horní. Když si při kouření odklepnete, měla by zbýt pyramidka popela. Ne-li, je to špatně zabalené ... a tak dále a tak dále ... jsem teď chytrá, jak rádio :)
Výpad do této části ostrova jsme zakončily návštěvou Viňales - města a stejnojmenné vápencové oblasti, kvůli které vlastně všichni výletníci jezdí na západ od Havany. Samo městečko má vlastně jen jednu hlavní ulici s podobně "osloupovanými" domy jako v Pinar del Río, ale ne tolik honosnými, a tvoří vstupní bránu do stejnojmenného národního parku. Pitoreskní úrodná krajina, ze které mezi tabákovými plantážemi, poli s cukrovou třtinou, kávovníky, pomerančovníky a banánovníky vyskakují zelené homolovité kopce nazývané "mogoty", láká turisty na prohlídku jeskyň, na cyklistické i pěší výlety a túry.
|
